14. října 2013

Malang a okolí 2/2





V neděli odpoledne jsme se rozhodli navštívit čajové plantáže Wonosari, takže jsme sedli na motorky a asi za půl hodiny jsme byli na místě. Cestou byl moc hezký výhled na Malang. Líbilo se mi tu, krajina je tu mnohem hezčí než na Bali, protože je tu spousta sopek, a to mám ráda. Navíc Malang je moc hezké (a víceméně čisté) město a říkám si, že kdybych se někdy měla přestěhovat na Jávu, asi půjdu tam. 


Bohužel jsme přijeli ve špatný den a továrna byla zavřená, což mě docela mrzelo, protože jsme tak přišli o zajímavý výklad o pěstování čaje. Ale dobré bylo, že něco málo o tom věděl Tommy, náš maďarský přítel, u kterého jsme bydleli. Tak jsme se jen prošli po plantáži, udělali pár fotek a v restauraci si dali na ochutnávku konvičku zeleného a černého čaje. Pak jsme v obchodě levně pár krabiček nakoupili (myslím, že jedna vyšla asi na na šest korun - 3.000 Rp.). 

Po cestě zpátky jsme se zastavili v Malangu na masáži, kterou nám doporučil Tommy. Sice jsme na ni museli hodinu čekat, ale aspoň jsme se zastavili na jídlo ve vedlejší restauraci. Dala jsem si nudle s jakousi ostrou omáčkou a masem (a jedla jsem hůlkami - už to začínám zvládat, za chvíli ze mě bude profesionál...) a k tomu es jelly, což byl dost podivný nápoj. Přišlo mi to jako ledový černý čaj, na dně byl malinový sirup a spousta želé. Bylo to... dost divné. Ale když se to pořádně promíchalo, tak jsem si říkala, že se to i dá. Ostatní ale nebyli tak nadšení, hlavně z toho rosolovitého želé, které nevypadalo vůbec chutně.

No, po této skvělé brzké večeři jsme si zaplatili masáž (25.000 Rp. na hodinu), která byla úžasná. Nejdřív jsem měla takový divný pocit, protože prostředí nebylo nic moc (nemocniční lůžko a hluk z ulice), a navíc pak přišla slepá masérka, což byl docela šok, protože jsem to nečekala. Ale byla skvělá, a když odešla, rozbolely mě snad všechny svaly. 

Vrátili jsme se domů a asi tři hodiny se prospali, protože nás čekala náročná noc - výstup na gunung Bromo. No, výstup... dá se až na vrchol vyjet autem či na motorce, takže oproti jiným sopkám (například Rinjani - článek tady) je to nic, ale na druhou stranu je tu zase naprosto dokonalé panoráma. No, vstávali jsme v jednu ráno, nasnídali se a vyrazili. Hned po chvilce jsme ale měli problém, protože Bobo měl (opět - už asi po čtvrté za tento víkend) defekt. Ale kde to v noci rychle opravit? Naštěstí jsme objevili jeden otevřený servis a asi v půl třetí se konečně vydali na cestu. Když jsme se dostali do hor, cesta se hodně zhoršila. Já jsem řídila jeden ze skútrů, což byla docela sranda a jízdu jsem si vážně užívala. Jen jsem se trochu bála, protože přece jen nemám s řízením skútru skoro žádné zkušenosti. Byla jsem v Indonésii na třech sopkách a třikrát zmeškala východ slunce. Dnes taky. Bylo hrozné vidět, jak se rozednívá, jeli jsme jako o závod. Do cíle jsme po maličké klikaté cestě dorazili asi patnáct minut po východu, takže jsme ještě i s helmou na hlavě utíkali na vyhlídku, abychom mohli udělat alespoň nějaké fotky. 

Bromo je nádherné místo. Ale představovala jsem si ho úplně jinak. Myslela jsem, že si uděláme procházku po vrcholcích hor a jen tak mimoděk vyfotíme tento známý výhled. Místo toho jsme stáli na vyhlídce, kde s námi bylo ještě asi dalších čtyřicet lidí a všichni se přes sebe natahovali, aby mohli vůbec něco na ten foťák zachytit. Docela šílené. Ale krásné. Byla tam velká zima, cestou jsem se docela klepala (rukavice, tričko, svetr, šusťáková bunda, kalhoty, sarong kolem krku). Pobavilo mě, že někteří, například Bobo, vůbec nemají teplé oblečení, protože si mysleli, že tady v Indonésii není vůbec zima. Ale ono stačí vyjet do hor a hned je ta bunda potřeba.

Asi po hodině jsme se vydali směrem ke kráteru. Většina turistů se pokochá výhledem a sjede zase dolů do civilizace, ale my jsme se rozhodli (a byl to ten nejlepší, NEJLEPŠÍ nápad), že projedeme kráterem a napojíme se na jinou silnici. Bylo to perfektní. Terén se sice nezdál moc sjízdný, protože to byl jen písek, který se místy střídal s hlínou a trochou trávy, ale užili jsme si to. Zadní kolo nám neustále zapadalo, párkrát jsem i položila skútr na zem a moje spolucestující musela často sestupovat a jít pěšky. A dvakrát, chudák, spadla. Bylo to ale to nejlepší, co jsem zatím při cestování zažila. Prach jsme měli všude, byli jsme zpocení a špinaví a mě přestal fungovat foťák (naštěstí už je v pořádku), ale... no prostě ani nemám slov. Asi o hodinu a půl později jsme se napojili na normální pevnou cestu, poobědvali a vydali se k vodopádům.

Připadala jsem si tu jako v jižní Americe. Malé úzké silnice, prudké svahy, velké hory, vesnice. Bylo to nádherné a mrzí mě, že jsem nemohla fotit. Vodopád Madu, který jsme navštívili, je prý třetí nejhezčí v Indonésii. Chtěla bych vidět ty další dva, protože tento byl tak úžasný, že si nedokážu představit ještě lepší. Brodili jsme se k němu asi čtyřicet minut a všichni se pak šli vykoupat. Já ne, neměla jsem plavky a navíc jsem se necítila dobře. Tak jsem jen ležela, pozorovala padající vodu a jedla pisang goreng (smažený banán, je to ta největší lahůdka!). Nakonec jsem neodolala a šla jsem se v oblečení taky trochu smočit. Miluju vodopády...

Pak už jsme se vrátili do Malangu a šli brzo spát. Další den ráno jsme se s Luckou rozhodly, že už tu nechceme být ani minutu (protože původně jsme měli odjíždět už den předtím večer, ale přijeli jsme z vodopádů moc pozdě) a nechaly jsme kluky, ať si tu zůstanou a jedou po vlastní ose. Ti šli do ZOO a do zábavního parku. My dvě jsme v jednu odpoledne vyjely autobusem z Malangu, který nás měl zavést do města Banyuwangi, které se nachází poblíž přístavu Katapang. Zaplatily jsme 50.000 Rp., ale po hodině cesty jsme se dozvěděly, že dorazíme až za deset hodin. To nám přišlo šílené, a tak jsem s autobusákem svou špatnou indonéštinou domluvila, že nám polovinu peněz vrátí a vysadí nás v nejbližším městě. Od tam jsme chtěly stopovat, ale nakonec jsme sedly na jiný autobus, který měl být v přístavu za čtyři hodiny (což by bylo super) a zaplatily dalších 50.000 Rp. Bohužel to nebyly čtyři, ale pět hodin, a cesta byla docela nepohodlná a šílená. V přístavu jsme naštěstí nečekaly, trajektem přejely na Bali a přímo na lodi si domluvily náklaďák, který jel až do Denpasaru. To taky nebylo nic jednoduchého, protože Indonésani nechápou, co je to stopování. Za všechno chtějí peníze a prostě jim nevysvětlíte, že stopování je vlastně dobrá vůle a je to zdarma. Ale řidič tohoto náklaďáku byl fajn a řekl, že nás zadarmo vezme. Nejdřív to vypadalo, že budeme muset jet na korbě (která byla zadělaná plachtou, takže bychom byli v docela nebezpečné pozici, pokud by nám chtěl řidič něco udělat), ale nakonec řekl, že si tam vlezou jeho dva spolucestující a my s Luckou pojedeme ve předu. To bylo dobré. Sice jsem celé ty čtyři hodiny nemohla vůbec zavřít oči, protože Lucka usnula hned a já chtěla, aby aspoň jedna z nás měla situaci pod kontrolou. Ještě před výjezdem jsem Bobovi poslala sms s poznávací značkou auta, pro jistotu. Ale nebylo to potřeba, řidič byl skvělý a nakonec si od nás ani balíček cigaret, které jsme mu chtěly dát jako dárek, nevzal. Vyhodil nás na naší ulici a my jen došly dvacet minut pěšky a v šest ráno padly jako mrtvé do postele. 

Kluci přijeli o šest hodin později, rovnou do školy. Myslím, že to byl super výlet, a máme spoustu zážitků.










Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

2 komentářů:

  1. Jestli ty nejsi tak trochu dobrodruh :).
    Škoda, že nemáš fotky s vodopádem. Ostatní taky nefotili?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale fotili. Jen z vodopádu nemáme fotky skoro vůbec, byla už skoro tma.

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib