9. října 2013

Studentkou na Bali: Jak se mi tu žije





Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Čas mi tu utíká neuvěřitelnou rychlostí. Ani jsem se nenadála a už jsem tu víc jak měsíc. A tak jsem si řekla, že by nebylo vůbec na škodu napsat taky něco o našem česko-slovensko-polsko-maďarském soužití, o věcech, které mě tu začínají vytáčet, ale i o tom, co se mi tu naopak začalo líbit. 


V našem prostorném domě už jsme se pomalu zabydleli. Pořídili jsme si barel s vodou a pravidelně se střídáme v doplňování (za barel tu dáme v přepočtu asi 25 Kč, kdyžto za litr a půl vody v pet lahvi je to průměrně 9 Kč, takže se nám to vyplatí). Taky jsme koupili rychlovarnou konvici, která stála míň než stovku, ale ta už se nám samozřejmě rozbila. Museli jsme si sehnat matrace, nádobí a věci potřebné na úklid. Od jednoho indonéského známého jsme dostali do pronájmu na půl roku osm židlí a dva stolečky, takže konečně už máme taky na čem sedět. I když jsem původně nechtěla investovat do internetu (mám totiž i internet v mobilu), nakonec jsme se všichni složili a pořídili roater. Špatné je, že signál tu není moc silný, a když surfuje víc než jeden člověk, tak internet vypadává. 

Máme taky v plánu zajet pro plynovou bombu, koupit wok a ledničku. Pak už si budeme občas i sami vařit. Indonéské jídlo je moc dobré, ale nutriční hodnota je mizivá. Mám pořád hlad, i když se přejím. Všechno je to smažené, všude je rýže a chilli koření. Je to fajn, ale ne dlouhodobě. 

Jinak co se týče naší malé rodinky, zatím to všechno hezky klape. Jen jeden z Maďarů dělá občas trochu problémy, protože nechce platit svůj podíl ze zakoupených věcí. Na barel s vodou odvětí, že on z něj nepije, na nefunkční splachovaní záchodu řekne, že stejně používá kyblíček, na umyvadlo, které nám z ničeho nic začalo téct, se jen podívá a prohodí, že to není jeho problém. Je to člověk, který nás začíná trochu vytáčet, ale doufám, že se situace uklidní. 

Protože máme velký dům, často k nám taky přijíždí návštěvy. Jako první tu byli tři kluci studující v Surabayi na Jávě, pak jiná skupinka ze Surabayi (dokonce na týden), pak jeden Čech, kterého jsme ani neznali – byl to ale docela zajímavý člověk, protože přišel k nám do Denpasaru (což je spíš v jižní části Bali) ze severního pobřeží pěšky. Proč ne… A teď tu máme dva z Malangu. Nedělá nám to problém, aspoň se tu taky něco děje. Náš dům se každému líbí, protože je dostatečně velký. Už se tu u nás konala i jedna párty, ale nebylo to nic velkého. No, já jsem si vždycky chtěla vyzkoušet takový ten typický americký domácí večírek náctiletých, kde skoro nikoho neznáte, i když jste hostitel. Nám se to téměř podařilo. 

Ale teď z jiného soudku… Máme tu hodně komárů. Koupili jsme různé mašinky do zásuvky i doutnající spirály, ale nějak to nezabírá. Drží se tu a nemůžeme je vypudit. Malárie se tady na Bali nebojím, ale je to nepříjemné mít pořád doštípané nohy. Taky máme v kuchyni mravence, ale ti nám nedělají téměř žádné problémy. Začal nám vlhnout roh stěny ve spodním patře domu (u umyvadla, které ale stejně nepoužíváme, protože protéká). Spolubydlící říkali, že tam minulý týden byla i obrovská plíseň, respektive houba, kterou ale oddělali pryč. Zůstala tu po ní popraskaná omítka, která je neustále vlhká a myslím si, že se nám tu ta plíseň za chvíli pěkně rozmnoží. To stejné naše koupelna v patře. Není tu sprchový kout, ale (jak už to tak v Indonésii bývá) jen zabudovaná sprcha ve zdi. V celé koupelně je omítka, což tedy podle mě není vůbec chytře vyřešeno. Je tu malé okno, které se ale nedá moc otevřít, takže se tu drží vlhkost. Zdi jsou popraskané a omítka se odlupuje. Občas, když jdete na záchod, na vás ze stropu kape. 

Není to nic šíleného, myslím, že máme ten nejlepší dům, jaký jsme jen mít mohli. Už jsem si i zvykla, že se musím sprchovat jen studenou vodou. Ze začátku to pro mě byl docela problém, protože doma mám nejradši plnou vanu horké vody. No, aspoň šetřím čas, protože ve studené se mi nechce být moc dlouho. V tomto klimatu se ale sprchujeme dvakrát, někdy i třikrát denně, takže na druhou stranu tu v koupelně trávíme opravdu dost času. 

Co se týče praní, máme štěstí, že náš soused, který je navíc majitelem domu, ve kterém bydlíme, vlastní prádelnu. Není sice zrovna nejlevnější (platí se tu totiž po kusech a například kalhoty mají jinou cenu než tričko), ale aspoň je to bez problémů. Až na jedno tričko, které se tady srazilo Bobovi (které teď nosím já, hehe) jsme neměli s ničím problém. Jen spodní prádlo si peru sama. Koupili jsme si lavor, prací prášek a jednou za deset dní přepírám. 


Hned naproti přes uličku, ve které je náš dům, se nachází malý warung, kam si chodím kupovat snídani či další věci. Je tam milá stará paní a vždycky s ní prohodím pár slov indonésky. Už jsme si tu taky našli oblíbený warung makan (čili vlastně restauraci), který je docela levný a zároveň chutný. Kromě něj chodíme ještě do druhého, který se nazývá makasan padang. Tam si můžete dát nasi campur, což je vlastně rýže namíchaná se vším, na co máte chuť. Velká a sytá porce zahrnující i nějakou tu malou rybu tu stojí asi třicet korun. A do třetice je tu výborné místo s mnoha warungy, kde prodávají ty nejlepší džusy na Bali (a ty stojí kolem 16 Kč) a taky něco, co připomíná langoš. Ale o tom zase jindy.

O víkendu jsme tu měli prvního švába. Byl šíleně velký a zabydlel se v umyvadle. Měli jsme s ním docela problém a hádali se, kdo ho zabije, nebo aspoň vyhodí ven. Už se tu asi necítím tak bezpečně, jako předtím. Brrr, hnusní švábi!

Už mě asi nenapadá nic dalšího, co bych mohla zmínit. Snad jen to, že do školy i všude jinde jezdíme na motorkách, protože pěšky se tu skoro nikam dojít nedá. Zrovna teď sedím v obýváku a poslouchám, jak naše sousedka venku zpívá nějakou indonéskou písničku. Je to hrozně uklidňující. Občas slýchám ráno volání muezzina, ale to je taky dobré na uklidnění. Alespoň pro mě. Jednoduše, i přes ty všechny nedostatky jsem tu šťastná. Cítím se tu, jako bych v tomto domě bydlela už hrozně dlouhou dobu. Vím, že se mi za rok nebude chtít opustit. :)
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

4 komentářů:

  1. Ahoj Nikolko,
    ještě furt nemůžu uvěřit že seš opravdu tam, ale jsem ráda, že se cítíš dobře. Tvoje články jsou super.. :) Enička..:)

    OdpovědětVymazat
  2. Šváb, ty se ho snad bojíš? Tady v Brně jsi jedla různé brouky a nevadilo Ti to. Jak je broučínek veliký?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, ale ti byli uvaření. Když se ti po obýváku prochází něco o délce sedmi centimetrů, občas to vzlítne a vypadá to jako... no jako šváb, tak to není zrovna moc příjemný setkání. :)

      Vymazat
  3. Ahoj Nikolko právě jsem ti napsala,ale když jsem klikla na náhled,tak se celé mé psaní ztratilo. Tak jen krátce jsi odvážná,že si troufáš jezdit na motorce,která není úplně v pořádku tak buď opatrná a ať tě moc neštípou komáři pozdrav z Medlánek posílá Markéta pá

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib