11. října 2013

Merpati putih: Jak jsem začala trénovat pencak silat






Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Protože jsem během dospívání trávila svůj volný čas na trénincích zápasu, jedna z věcí, kterou jsem teď v Indonésii určitě chtěla vyzkoušet, byl pencak silat, indonéské bojové umění. Přes jednoho indonéského kamaráda Sanjayu jsem si domluvila svoji první hodinu a nakonec se mnou šli i dva moji spolubydlící, Greg a Bobo. Výhodou je, že se jedná o aktivitu, která je organizovaná v rámci univerzity, takže až na vstupní poplatek Rp. 20.000 je zdarma. 

zdroj: facebook
Pencak silat je obecný název pro indonéské bojové umění (stejně jako třeba kung fu pro Číňany). Ale celkem je v Indonésii a Malajsii přes sedm set různých stylů. My se budeme učit merpati putih. Jak jsem se dočetla, tento styl je jedinečný v tom, jakým způsobem se snaží rozvíjet vnitřní sílu člověka (chi). Učí se při něm, jak správně dýchat a koncentrovat své tělo, jak bojovat, ale také třeba jak rukou prorazit dřevěnou desku či zlomit ocelový plech a cihlu. 

Přijeli jsme na čtvrtou hodinu do studentského centra, ve kterém se měl trénink konat. Tam jsme se sešli se Sanjayou, který nás chtěl na první lekci doprovodit, ale sám neměl v plánu se přidat, protože, jak sám řekl, chce zůstat věrný svému karate. Problém nastal, když jsme objevili jen prázdnou místnost. Už jsem se začínala bát, že jsme celý den čekali zbytečně (byla neděle, takže jsme nejeli na žádný výlet). Sanjaya pak párkrát někomu zavolal a asi po patnácti minutách nám řekl, že dnešní trénink bude probíhat venku. Přesunuli jsme se o pár budov dál, na fakultu… a na parkovišti nás přivítalo asi šest indonéských studentů a trenér. Měl radost, že jsme se rozhodli zúčastnit. Řekl nám, že lekce budou probíhat vždy jenom v indonéštině, ale pro dnešek nám bude vše překládat, abychom se dozvěděli všechno důležité. 

Nejdřív jsme se posadili do kruhu a on nám vysvětlil, jak budou tréninky probíhat. Chodit bychom měli dvakrát týdně, ve středu se budeme zabývat spíš meditací, strečinkem a koordinací těla, protože všechny tyto faktory jsou při bojovém umění důležité. Tyto dny budeme v tělocvičně, kde jsou i žíněnky. A v neděli se pak budeme učit jednotlivé chvaty a postoje. Řekl nám, že se musíme taky naučit, jak přenést všechnu svoji sílu do jednotlivých částí těla. Například po pár měsících trénování můžeme být klidně schopni rozbít rukou kus ledu. No, tomu sice nevěřím, ale ta myšlenka není zase tak špatná. 

Po této krátké „poradě“ jsme si vyzuli boty a trenér nám řekl, že si dáme čtyři kola běhu po areálu. To by nebylo nic těžkého, kdybychom nebyli bosí. Když vaše nohy nejsou zvyklé, je docela obtížné běžet po asfaltu a po štěrku. První kolo bylo nejhorší, pak už jsem si na bolest zvykla. Když jsme doběhli, všimla jsem si, že mi u malíčku na levé noze teče krev. Nic to nebylo, jen maličká rána od kamínku, ale hned se kolem mě všichni seběhli, očistili mi to vodou a zalepili náplastí. To tedy nebylo nic platné, protože se mi po pár minutách stejně zase odlepila. Pokračovali jsme strečinkem a dalším warm up, tentokrát na místě. 

Pak už začal trénink prvního postoje. Jak jsem pochopila, tak se jedná o základní prvek, ze kterého se pak bude vycházet. Nohy jsou hodně od sebe, posed snížený. Ruce v pěst. Během tří pomalých kroků jsme se naučili úder a pak ho jen zrychlovali, co to šlo. Asi nemá cenu popisovat tu postup, ale až se silat trochu naučím, určitě mu věnuju nějaký podrobnější článek. 


Takhle jsme trénovali asi dvacet minut. Poté jsme si udělali ještě několik kliků a sedlehů, protože je potřeba dostat tělo do kondice. Nakonec jsme se pořádně protáhli a naučili se první meditační cvik, který se jmenuje garuda. Je to vlastně taková jóga. Dýchání a přenášení síly do celého těla je tu prý hodně důležité. Nakonec jsme odříkali přísahu (kterou se musím naučit, protože zatím se jen snažím opakovat, co říkají ostatní) a pomodlili se k bohu. 

Domů jsme se vrátili celí špinaví, takže oblečení šlo hned do prádelny. Nohy jsem ve sprše drhla několik minut. Druhý den jsem měla problém chodit, ale ne kvůli svalům, nýbrž kvůli puchýřům. Když nejste zvyklí chodit bosky, natož běhat, není to nic příjemného. Na levé noze jsem měla čtyři puchýře a na pravé dva. Jsou přímo na plosce chodidla, takže to opravdu bolelo při každém kroku. Ale jsem za to ráda, chci se silat pořádně naučit.

Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

3 komentářů:

  1. Chodila jsem do jógy, podle toho co vyprávíš, myšlenka bude podobná. Děláš dobře. Je to všechno o rozvaze, klidu, dýchání, možná o jiném pohledu na svět. Až se vše naučíš, budeš se cítit fit. Každý by to potřeboval, jen málo kdo to ví.

    OdpovědětVymazat
  2. Myslím si, že tohle je přesně to, co chceš a proč jsi v Indonésii. Při těchto aktivitách nejlíp poznáš mentalitu a kulturu národa, jak jsi vždy chtěla.
    Ke kterému bohu jste se modlili? Je toto bojové umění spojeno s konkrétní vírou nebo je to jedno?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to jedno. Mohla jsem si vybrat ze šesti náboženství, ale já se modlila jen k "něčemu", ne ke konkrétnímu Bohu.

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib