Studentkou na Bali: Jak jsme psali test(y)

Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Po dvou měsících vyučování přišlo období čtvrtletních testů. Až do poslední chvíle jsme vůbec nevěděli, co se od nás bude očekávat, kdy se bude test konat a jak to vlastně všechno proběhne. O zkouškách s námi nikdo nemluvil, a tak to bylo jedno takové velké překvapení. Týden před tím testovým jsme měli prázdniny (obecně máme volna mnohem více než studenti v jiných částech Indonésie, protože hinduisté mají neustále nějaké svátky či oslavy – Bali tu vlastně znamená banyak liburan, neboli hodně prázdnin), takže jsme se ani moc nepřipravovali. To víte, když se tu pár měsíců učíte jazyk, který vám nikdo není schopný srozumitelně vysvětlit, nemáte ani motivaci se zdokonalovat.

Jak se "bavíme" při hodině indonéštiny - společně s Gregem si vyměňujeme českou a polskou gramatiku a slovíčka. Občas se přidá tady Bobo, ale to už se s Gregem neučíme, to už je na nás moc složité. :)

Tak tedy, v úterý jsme očekávali test, a tak jsem se já, Bobo a Greg hnali ráno z letiště, v noci jsme nespali, a to vše jen proto, abychom náhodou tu důležitou písemku nepromeškali. Nakonec se místo toho ve škole konala nějaká přednáška o matematice, v indonéštině. Bylo tam spoustu místních studentů a my jsme vůbec nepochopili, proč tam máme být i my. Občas se to tak stane, že nás pošlou místo výuky na takovou přednášku, která se nás většinou vůbec netýká. Ale dostali jsme zdarma vodu a svačinku, takže to alespoň k něčemu dobré bylo. Po této přednášce jsme se odebrali do kanceláře, kde jsme začali řešit naše víza. Tento den nám totiž vypršelo naše dvouměsíční, které jsme měli od příjezdu. Místo toho bychom měli dostat kitas, což je povolení k pobytu. Čekalo nás vyplňování hromady formulářů, kde byly navíc i takové informace jako barva pleti, tvar obličeje, vyznání či rodinný stav. Už jsem si na tyto otázky zvykla, ale nemyslím si, že je dobře, když se na ně ptají.

Po tom všem jsme odešli domů s tím, že ve středu budeme mít normální výuku a test bude až ve čtvrtek. Byli jsme rádi, že nám konečně poskytli nějakou informaci. Jenže všechno bylo samozřejmě úplně jinak. Přišli jsme do školy a hned dostali test. Nikdo nechápal proč, ale tady je tohle jednání opravdu normální. Test byl docela jednoduchý, ale vyučující si četl, a tak se navíc dalo docela slušně opisovat. Já to nepotřebuju, ale většina ze spolužáků se za ty dva měsíce nic moc nenaučila, a tak bylo dobré, že jsem jim mohla pomoct.

Ve čtvrtek jsme opět očekávali normální hodinu a opět dostali test. Tentokrát byl s jiným vyučujícím (dělali jsme si legraci, že tu budeme vážně týden, pokud nám každý z našich učitelů přinese jiný test) a byl dost těžký. Jednalo se o článek, ke kterému tu bylo několik otázek. Jenže tento článek byl i pro mě, po dvou letech studia, docela náročný. Paradox je, že nám jej dal zrovna ten nejhorší vyučující, který neumí ani slovo anglicky a který půl hodiny klidně jen stojí a mlčí, protože ho nechápeme. Po napsání jsme si ve warungu na obědě pořádně zanadávali a chtěli odejít domů (protože učitel řekl, že můžeme), jenže jsme si nechali věci v učebně a museli se vrátit. Tam jsme dostali k našemu překvapení další test, tentokrát s docela dobrým vyučujícím. Tento byl naštěstí nejlehčí ze všech. Někteří z nás už ale odešli domů, a tak ho nenapsali. Jsem zvědavá, jestli jim ho dají po prázdninách.

Pátek už jsme měli opravdu volný, ale přišel nám email, že musíme splnit ještě několik úkolů. Napsat v indonéštině stránku o sobě, potom to přečíst a nahrát svůj hlas, napsat zážitky z cestování a příště nás ještě čeká jakési indonéské drama. Přijde mi to šílené. Úroveň výuky mizivá, ale požadavky přehnané. 

Publikováno: 8. listopadu 2013 studium