Po dvou měsících vyučování přišlo období čtvrtletních testů. Až do poslední chvíle jsme vůbec nevěděli, co se od nás bude očekávat, kdy se bude test konat a jak to vlastně všechno proběhne. O zkouškách s námi nikdo nemluvil, a tak to bylo jedno takové velké překvapení. Týden před tím testovým jsme měli prázdniny (obecně máme volna mnohem více než studenti v jiných částech Indonésie, protože hinduisté mají neustále nějaké svátky či oslavy – Bali tu vlastně znamená banyak liburan, neboli hodně prázdnin), takže jsme se ani moc nepřipravovali. To víte, když se tu pár měsíců učíte jazyk, který vám nikdo není schopný srozumitelně vysvětlit, nemáte ani motivaci se zdokonalovat.
8. listopadu 2013
Studentkou na Bali: Jak jsme psali test(y)
Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.
Po dvou měsících vyučování přišlo období čtvrtletních testů. Až do poslední chvíle jsme vůbec nevěděli, co se od nás bude očekávat, kdy se bude test konat a jak to vlastně všechno proběhne. O zkouškách s námi nikdo nemluvil, a tak to bylo jedno takové velké překvapení. Týden před tím testovým jsme měli prázdniny (obecně máme volna mnohem více než studenti v jiných částech Indonésie, protože hinduisté mají neustále nějaké svátky či oslavy – Bali tu vlastně znamená banyak liburan, neboli hodně prázdnin), takže jsme se ani moc nepřipravovali. To víte, když se tu pár měsíců učíte jazyk, který vám nikdo není schopný srozumitelně vysvětlit, nemáte ani motivaci se zdokonalovat.
Po dvou měsících vyučování přišlo období čtvrtletních testů. Až do poslední chvíle jsme vůbec nevěděli, co se od nás bude očekávat, kdy se bude test konat a jak to vlastně všechno proběhne. O zkouškách s námi nikdo nemluvil, a tak to bylo jedno takové velké překvapení. Týden před tím testovým jsme měli prázdniny (obecně máme volna mnohem více než studenti v jiných částech Indonésie, protože hinduisté mají neustále nějaké svátky či oslavy – Bali tu vlastně znamená banyak liburan, neboli hodně prázdnin), takže jsme se ani moc nepřipravovali. To víte, když se tu pár měsíců učíte jazyk, který vám nikdo není schopný srozumitelně vysvětlit, nemáte ani motivaci se zdokonalovat.
Tak tedy, v úterý jsme
očekávali test, a tak jsem se já, Bobo a Greg hnali ráno z letiště,
v noci jsme nespali, a to vše jen proto, abychom náhodou tu důležitou písemku nepromeškali. Nakonec se místo toho ve škole konala nějaká přednáška o
matematice, v indonéštině. Bylo tam spoustu místních studentů a my jsme vůbec
nepochopili, proč tam máme být i my. Občas se to tak stane, že nás pošlou místo
výuky na takovou přednášku, která se nás většinou vůbec netýká. Ale dostali
jsme zdarma vodu a svačinku, takže to alespoň k něčemu dobré bylo. Po této
přednášce jsme se odebrali do kanceláře, kde jsme začali řešit naše víza. Tento
den nám totiž vypršelo naše dvouměsíční, které jsme měli od příjezdu. Místo
toho bychom měli dostat kitas, což je
povolení k pobytu. Čekalo nás vyplňování hromady formulářů, kde byly navíc
i takové informace jako barva pleti, tvar obličeje, vyznání či rodinný stav. Už
jsem si na tyto otázky zvykla, ale nemyslím si, že je dobře, když se na ně
ptají.
Po tom všem jsme odešli domů
s tím, že ve středu budeme mít normální výuku a test bude až ve čtvrtek.
Byli jsme rádi, že nám konečně poskytli nějakou informaci. Jenže všechno bylo
samozřejmě úplně jinak. Přišli jsme do školy a hned dostali test. Nikdo
nechápal proč, ale tady je tohle jednání opravdu normální. Test byl docela
jednoduchý, ale vyučující si četl, a tak se navíc dalo docela slušně opisovat.
Já to nepotřebuju, ale většina ze spolužáků se za ty dva měsíce nic moc
nenaučila, a tak bylo dobré, že jsem jim mohla pomoct.
Ve čtvrtek jsme opět očekávali
normální hodinu a opět dostali test. Tentokrát byl s jiným vyučujícím
(dělali jsme si legraci, že tu budeme vážně týden, pokud nám každý
z našich učitelů přinese jiný test) a byl dost těžký. Jednalo se o článek,
ke kterému tu bylo několik otázek. Jenže tento článek byl i pro mě, po dvou
letech studia, docela náročný. Paradox je, že nám jej dal zrovna ten nejhorší
vyučující, který neumí ani slovo anglicky a který půl hodiny klidně jen stojí a
mlčí, protože ho nechápeme. Po napsání jsme si ve warungu na obědě pořádně
zanadávali a chtěli odejít domů (protože učitel řekl, že můžeme), jenže jsme si
nechali věci v učebně a museli se vrátit. Tam jsme dostali k našemu
překvapení další test, tentokrát s docela dobrým vyučujícím. Tento byl
naštěstí nejlehčí ze všech. Někteří z nás už ale odešli domů, a tak ho
nenapsali. Jsem zvědavá, jestli jim ho dají po prázdninách.
Pátek už jsme měli opravdu volný,
ale přišel nám email, že musíme splnit ještě několik úkolů. Napsat
v indonéštině stránku o sobě, potom to přečíst a nahrát svůj hlas, napsat
zážitky z cestování a příště nás ještě čeká jakési indonéské drama. Přijde
mi to šílené. Úroveň výuky mizivá, ale požadavky přehnané.

Nikola Haris Šenkyříková (Autorka)
Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Rok prázdnin aneb "Jak jsem se v Indonésii naučila polsky a maďarsky" :)
OdpovědětVymazatUž když jsem odjížděla, tak jsem říkala, že by bylo fajn bydlet s nějakým Polákem, protože tento jazyk se mi hrozně moc líbí a chtěla bych ho umět. No, splnilo se mi to. :) Kdyby jen nebylo tak těžké učit se, když ten druhý člověk rozumí česky...
VymazatTo indonéské drama bych chtěla vidět, nebo slyšet......
OdpovědětVymazatObdivuji tě. S každým článkem víc a víc.
OdpovědětVymazat