13. listopadu 2013

Studentkou na Bali: Občas chci být neviditelná






Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Tento článek se ponese v trochu jiném duchu než všechny předchozí. Bude takový víc... osobní. Jako zápis do deníčku. Původně jsem se tomuto stylu chtěla vyhnout, ale občas člověk prostě nemá na výběr. Občas se prostě musí vyzpovídat. 


Když jsem se poprvé vrátila domů po měsíci v Indonésii, byla jsem hrozně smutná z toho, že jsem najednou jen jedna z davu, někdo, koho si náhodný kolemjdoucí na ulici ani nevšimne. V Čechách, respektive v Evropě obecně, má každý svůj vlastní svět, svoje problémy a dá se říct, že jsme všichni tak trochu zahledění do sebe. Když jdeme ráno do práce či do školy, když venčíme psa, když jdeme na rande, pokaždé míjíme mnoho cizích lidí, ale většinou se na ně ani nepodíváme, vůbec nezaregistrujeme, kdo proti nám právě jde. Bereme to jako něco automatického, něco, co prostě patří k naší rutinní cestě. Nikoho jen tak nezdravíme, nikomu cizímu nepřejeme dobré ráno či dobrou chuť. 

Indonésané jsou v tomhle velice odlišní. Jsou více komunikativní a rádi sdílí ten svůj malý svět s ostatními a na oplátku se zajímají o ty jejich. Nikdy se vám nestane, že byste se tu jen tak procházeli po ulici a nikdo na vás nepromluvil. A pokud sem přijedete na dovolenou, zvyknete si na to, že jste neustále středem pozornosti. A v Čechách, po návratu, pak zjistíte, že jste zase jen někým obyčejným, nenápadným, o koho se nikdo cizí nezajímá. 

Zní to hezky. Po návštěvě takové země, jakou je Indonésie, vám stoupne sebevědomí (hlavně ženám, kterým tu denně někdo řekne, že jsou cantik sekali - velmi krásné) a doma se pak cítíte hrozně sami. Každý se vás tu ptá apa kabar? (jak se máte?), dari mana? (odkud pocházíte?), apakah Anda suka Indonesia? (líbí se vám Indonésie?), sudah makan? (už jste jedli?), turun di mana? (kam jdete?), sudah kawin? (jste ženatí?), kenapa belum kawin? (proč ještě nejste ženatí?) a na mnoho dalších otázek. A krom toho i spousta lichotek, nebo "výkřiků" typu Hati-hati, ya! (Dávejte pozor, ano?) či Pelan-pelan! (Jeďte pomalu!). Když jste tu krátce, tak se vám to zdá příjemné, ale po čase to začne být spíš otravné.

Myslela jsem si, že k tomu, co se teď chystám napsat, nikdy nedojde. Byla jsem o tom přesvědčená. Stačily mi dva měsíce, abych vystřízlivěla z toho totálního opojení, či jak to nazvat. Všechny tyto jejich projevy mi poslední dva týdny naprosto lezou krkem. Nechci být věčně středem pozornosti, protože jsem bílá. Nechci se na každého usmívat a odpovídat na stále ty samé otázky. Je to hrozně vyčerpávající.

Jsem bílá, a to tu znamená hodně. Bule je tu někdo víc, někdo, ke komu každý jakoby vzhlíží. Protože my máme peníze, když jsme se mohli dostat z Evropy až sem. Máme lepší život a každý z nich chce být jako my. Není to bohužel jen o těchto prázdných větách, které slýchám několikrát denně. Tento "rasismus" (ano, řekla bych, že se jedná o druh rasismu nebo pozitivní diskriminaci) se odráží úplně ve všem, v každé mojí aktivitě. Když jdeme na trh, musím dokola opakovat, že tu žiju, ale stejně málokdy dostanu místní cenu. Když mě uvidí policista, jak jedu bez helmy, nebo na červenou, hned mě zastaví a bude chtít úplatek, nebo udělit pokutu (zatímco spoustu místních "přehlédne"). Když zastavím na červenou a čekám, ostatní řidiči na mě koukají, usmívají se, mávají mi. Když si vezmu šortky nebo tričko na ramínka, hned mě všichni velice nápadně pozorují, někdy i pískají. A to jsme prosím na Bali, kde je těch bule přece jen docela hodně. 

Jistě, má to i své výhody. Pokud mám problém, hned mi každý nabídne pomoc. Pokud mě zastaví policista a chce zkontrolovat moje doklady od motorky, stačí, abych řekla saya mahasiswa dan saya belajar di sini (jsem student na místní univerzitě) a hned mě pustí dál a popřeje šťastnou cestu. Ve škole se stačí usmát, a i když je kryté parkoviště plné, pro mou motorku se tu místo vždycky najde. Ale to jsou maličkosti oproti těm nepříjemným chvílím. 

Chtěla bych být Indonésan. Chtěla bych tak vypadat. Mít možnost jít po ulici a být naprosto neviditelná. Tak jako u nás. Aby na mě nikdo nepískal, nikdo se se mnou nechtěl fotit, nikdo nevyzvídal, kam právě jdu. Už nechci mávat na každé malé dítě vezoucí se na motorce, souhlasně kývat hlavou, když mi někdo pochválí blond vlasy a neustále odpovídat to mé suché hallo každému, kdo mě pozdraví. Jsem z toho vyčerpaná. 

Nevím, jestli mě tento pocit po nějaké době zase opustí, ale po pravdě si nedokážu představit, jak budu všechno tohle snášet za pár měsíců, až tu budu půl roku. Já chápu, že jsem pro všechny jako cvičená opička, která utekla ze ZOO (ano, opravdu si takhle připadám), ale oni by si měli uvědomit, že jejich zájem není nic ojedinělého a že nejsou jediní, kdo se se mnou chce bavit. Jak se tu mám cítit dobře? Myslím, že tohle je první negativní pocit, který tady za svůj pobyt mám. A doufám, že poslední. 
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

7 komentářů:

  1. Niki, važ slova. Vím, co Ti běhá hlavou, ale myslím, že dřív píšeš, než myslíš. Každá mince má dvě strany. Nejsi tam přeci na dovolené, jsi tam za nějaký účelem, který Ti pak ukáže další směr. A k té neviditelnosti - nechtěla bych být neviditelná.

    OdpovědětVymazat
  2. V jednom starším článku jsi psala, jak je důležité akceptovat kulturu země, ve které jsi host. V Indonésii budeš vždycky host a tak to prostě ber. Pokud by jsi chtěla žít v cizí zemi a být neviditelná, musíš se přestěhovat do "vyspělé, multikulturní, konzumní" země (Evropa, Amerika, Austrálie). Myslím si, že kdekoli jinde na světě budeš pro místní v lepším případě "bule" nebo v horším "náplava".
    Kdyby jsi žila v Denpasaru celý život, stejně budeš "bule", protože jsi jiná. A nikdy se neseznámíš se všemi obyvateli města, aby tě považovali za místní. To by jsi musela žít v nějaké malé vesnici. Tam by si na tebe snad časem zvykli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že zrovna tohle, o čem tady píšu, je pro někoho, kdo si to nevyzkouší, opravdu těžké pochopit, vžít se do situace. Jistě, mám štěstí, že se tu jedná o pozitivní diskriminaci a ne o klasický rasismus, jaký známe třeba u nás s Romy, ale i tak to není nic příjemného. Opravdu jsem z toho unavená, posledních pár týdnů ani nechodím pěšky (i do obchodu, který je pět set metrů od domu jedu na motorce), protože se prostě chci tomuto všemu vyhnout.
      Ten článek jsem musela napsat, protože si nemyslím, že by bylo fajn se těmto tématům stranit a ukazovat tu můj pobyt (a celou Indonésii) jen z té dobré stránky. Chápu, že tohle tu k tomu všemu patří, ale nejsem jediná, kdo je z toho unavený.

      Vymazat
    2. Romové nejsou diskriminovaní, Romové jenom sklízí, co si zaseli...

      Vymazat
    3. Je to fakt, že my si stěžujeme, ale vyspělou společnost v srdci Evropy bych nevyměnila za nic. Jasně, máme své mouchy, ale na druhou stranu většinu lidí už dneska v našich krajích nějak výrazně nepobouří třeba homosexuální orientace. Ano, některé kultury jsou méně konzumní, méně tradiční, více vedené k jisté svornosti a tradičním hodnotám, ale tím také uzavřenější, trpící více předsudky. A jak autorka napsala, tak ano, nemáme se tu zle dokonce ani materiálně a oni to tam vědí. Pro ně jste exotické zvířátko, protože jste běloch a očividně se navíc nemáte blbě, když jste se mohli dostat až tam... Spousta lidí vlastně ani nezná nic jiného než svou rodinu a rodnou vesnici, protože tu možnost z hlediska materiálního takto podloženou ani nemá i kdyby stokrát chtěla. Já mám třeba část rodiny s indonéskými kořeny a jeden vzdálený příbuzný (napůl Čech, po otci Indonésan) žije v Singapuru. A samozřejmě takovéhle velkoměsto se směsí národů je trochu jiný level...

      Vymazat
  3. Ahoj Niky neviditelný by chtěl být někdy každý z nás možná by měl život jednodušší to bohužel neumíme. To,co děláš ty by taky málo kdo zvládl proto bys měla být na sebe pyšná. I když jsi dospělá jsi daleko od maminky,tatínka,bráchy a dědečka a to není málo každý zatouží někdy obejmout někoho ze své rodiny a ty to musíš zvládnout bez jejich blízkosti máš můj veliký respekt a obdiv. Držím ti palce,aby jsi to dobře snášela a věř,že v životě je to jako v té písničce Jednou je hůř jednou je líp.......jednou jsi nic jednou jsi král zbývá jen jediné táhnout to dál měj se hezky a i když se chvíli neozývám tvé články si čtu moc ráda drž se na dálku tě objímám Markéta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podepisuji, co napsala Markéta. Jsi úžasná, skvěle to zvládáš. Zkus to brát z té pozitivní stránky. Je to fajn být středem pozornosti, je-li pozitivní. Já jsem poslední léta středem negativní pozornosti, když někam, jdu se svými autisty a pak mám chuť chodit kanálama. Poslední roky jsem si zvykla a už to neřeším... Jednou to skončí a snad na to budeš v dobrém vzpomínat. Drž se!

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib