2. listopadu 2013

Stopem, busem, vlakem, angkotem do Jakarty 2/2

První část výletu si můžete přečíst zde.

Pátek

Probudili jsme se docela brzy a rozhodli se udělat si rychlou okružní jízdu po městě, abychom konečně taky něco na této naší cestě viděli. Nasnídali jsme se (snídaně byla v ceně – obrovská porce smažených nudlí) a procházkou došli ke kratonu (sultánův palác), který byl však z nějakého mě neznámého důvodu zavřený, a tak jsme jen trochu nakoukli přes bránu. Chytili jsme si becak a nechali se odvést k paláci Istana Mangkunegaran, který patřil druhému nejvlivnějšímu člověku po sultánovi. Za vstup jsme zaplatili 15.000 Rp. (27 Kč), což bylo docela hodně, ale dostali jsme k tomu anglicky mluvící průvodkyni. To se tu zase tak často nevidí. Prohlídka po paláci byla velice zajímavá, bylo tu mnoho předmětů, které sultánova rodina využívá k různým slavnostem. Nejvíc mě zaujaly asi šperky a koruny pro tanečnice, které jsou stále panny a před vystoupením musejí držet třídenní půst. Zároveň jsou také členkami této rodiny. Kromě dalších věcí tu byla také sbírka českého broušeného skla. Průvodkyně mě na to speciálně upozorňovala, abych prý byla hrdá na to, jaké jméno máme ve světě.

Po prohlídce jsme se šli podívat na vyhlášený bleší trh, kde byla spousta veteše, mezi kterou bych se mohla prohrabávat hodiny a hodiny. Jak jsme pak ale zjistili, tohle už bylo poněkud turistické místo, což znamenalo vysoké ceny. Koupila jsem si tu jen na 10.000 Rp. (16 Kč) tři staré mince. Byla jsem unešená z ručního starého holícího strojku (funguje na principu nůžek, ale je to jen zastřihávač), holandské žehličky (můj táta má doma sbírku starých žehliček, ale to tedy opravdu nevím, jak bych něco takového vezla domů) a spousty nožů a mačet. Jenže se tu nedalo skoro vůbec smlouvat, a tak jsme si jen koupili vodu a šli pryč.

Venku si nás odchytl nějaký Indonésan a začal nám nabízet výlet po okolí. Indonésky jsem mu odpověděla, že na to nemáme čas, možná tedy někdy jindy. On mi anglicky řekl, že určitě čas máme a že to ani není drahé. A já mu na to odpověděla zase indonésky. Po chvíli už jsem byla tak vytočená (chápejte, mám snahu a opravdu nechci trávit čas kažením své angličtiny), že jsem na něj mírně zvýšila hlas a oznámila jsem mu, že kdyby s turisty, kteří se snaží mluvit jeho vlastní řečí, touhle řečí mluvil, možná by si u něj ten výlet i zaplatili. Bobo na mě zíral a nevěděl, jestli se smát, nebo ne. Mám tyto lidi opravdu moc ráda, ale tohle je jedna z věcí, které mě dokážou pěkně vytočit. Tento pán totiž nebyl ani první a ani poslední.

Bobo se po cestě do hotelu zastavil nakoupit pár věcí a já jsem šla hledat warnet (warung internet – internetová kavárna), který jsem ale ve spleti malých uliček nakonec nenašla. Natrefila jsem ale na muslimskou základní školu, kde bylo mnoho zvědavých dětí, které se se mnou chtěly fotit. Byla jsem z toho unesená. Hned jsem měla spravenou náladu.

Pak už jsme se jen sbalili a odjeli na vlakové nádraží, becakem za 10.000 Rp. (16 Kč), což bylo vtipné, protože tento becak byl snad nejmenší, který jsem tu viděla. Měli jsme problém se na sedadlo oba se dvěma zavazadly vtěsnat, ale aspoň to byl zážitek. Becaků tu jezdí opravdu mnoho a využívají je hojně i místní – vlastně hlavně místní, my jsme tu narazili jen na pár turistů. Je to dobře, protože Indonésie má problém se smogem a všemi těmi výpary z aut a motorek. Tady v Solu byla doprava mnohem menší, a tak se tu dalo kupodivu i dobře dýchat. Na vlakovém nádraží byli všichni moc ochotní a asi za dvě minuty po vstupu dovnitř jsem měla koupené lístky do Yogyakarty, za 10.000 Rp. jeden. Bylo to téměř neuvěřitelné, protože jsme ani nečekali a za deset minut odjížděli. Vlak to byl velice pohodlný, poloprázdný. Usoudila jsem, že je to tedy mnohem lepší volba než autobus, který je věčně přeplněný. Tento vlak vypadal jako takové prostornější metro. Byli jsme tu (opět) jediní bule, takže na nás každý koukal, ale nebylo to takové to nepříjemné zírání, naopak jsem se celkově tady na střední Jávě cítila moc dobře, mnohem líp než mnohdy na Bali nebo třeba v Jakartě, kde je to kapitola sama pro sebe.

Asi za hodinu a půl jsme dorazili do Yogyakarty, jakéhosi kulturního centra na Jávě. Je to taky turisty nejoblíbenější město na tomto ostrově. A není divu, protože toho nabízí opravdu hodně. Město je vcelku hezké, láká návštěvníky například na sultánův kraton, a nabízí taky spoustu možností k nakupování tradičních výrobků, ale taky látek. Solo i Yogyakarta žijí batikem. Dá se tu sehnat mnoho krásných kousků oblečení, od tureckých kalhot přes šaty až po košile. Vyhlášená turistická ulice Malioboro je toho příkladem. Strávili jsme tu asi hodinu, potom jsme se s Bobem rozloučili na autobusové zastávce a každý se rozjeli jiným směrem. On pokračoval na letiště, aby tam vyzvedl svoji přítelkyni, která přiletěla z Maďarska, a já se vydala na autobusové nádraží hledat vhodný spoj do Jakarty.
V Yogyakartě už jsem byla loni, na prodloužený víkend. Cestopis si můžete přečíst tady:








Původně jsem chtěla jet vlakem, protože v obchodní síti Indomaret se dají sehnat lísky na tuto trasu už za 50.000 Rp. (90 Kč), což je na tuto vzdálenost naprosto směšná cena. Jenže bohužel takhle levně se dají koupit jen pár dní dopředu, takže já už jsem měla smůlu. Další vlaky byly mnohem dražší, od 200.000 Rp. (360 Kč). Navíc žádný z nich nejel ve vhodnou dobu, protože já jsem potřebovala z Yogyakarty odjet večer a přijet do Jakarty ráno, abych na cestě strávila noc a nemusela bloudit sama za tmy po hlavním městě, protože to není moc bezpečné. Byla jsem z toho nešťastná a doufala, že autobus bude lepší. Na nádraží mi ale řekli, že do Jakarty dnes už nic nejede. Polilo mě horko, protože tohle by mi úplně překazilo plány. Naštěstí o pár metrů dál si mě odchytl jiný Indonésan a dovedl mě ke klimatizovanému autobusu se záchodem, který měl odjíždět za půl hodiny a stál 160.000 Rp. (290 Kč). Měl do Jakarty dorazit v sedm ráno. Myslím, že jsem měla obrovské štěstí, že jsem nepřijela o chvíli později, to už bych jinak nechytla žádný autobus.

Jeli jsme celkem 14 hodin. Bylo to únavné a zdlouhavé. Chtěla jsem spát, ale nemohla jsem, protože si se mnou neustále chtěl někdo povídat. Dari mana? Ke mana? Sendiri? Kenapa sendiri? Sudah lama di Indonesia? Tinggal di mana? (Odkud jsi? Kam jdeš? Sama? Proč sama? Už jsi dlouho v Indonésii? Kde bydlíš?). Většinou jsem velice vstřícná, ale uprostřed noci, po pár náročných dnech jsem jednoduše myslela, že vyskočím z okýnka.

Sobota

Ráno mě na nádraží vyzvedl Suhedi, jeden z řidičů na české ambasádě. Byl natěšený, protože jsem byla domluvená, že budu spát dvě noci u něj. Když jsme jeli městem na motorce, byla jsem neskutečně šťastná, že jsem tady. Mám Jakartu ráda. Každý se tomu diví a já vlastně ani nedokážu pořádně vysvětlit proč, ale prostě se mi tu líbí. Suhedi mě odvezl do warungu na snídani a potom rovnou na ambasádu, abych mohla odvolit. Vhodila jsem lístek do urny a chvíli si tam ještě povídala. Vypadala jsem hrozně – špinavá, nevyčištěné zuby, dva dny nošené tričko… Takový správný cestovatel. Jeden ze zaměstnanců mi nabídl, že u něj v domě je volný pokoj a můžu tam dvě noci přespat, pokud chci. Samozřejmě jsem chtěla, protože u Suhediho by na mě čekal jen turecký záchod a matrace na zemi. Jindy bych si vybrala Suhediho dům, ale teď jsem byla tak unavená, že jsem byla ráda za komfort.

Suhedi mě odvezl do domu a rozloučili jsme se. Já jsem si vybalila batoh a napustila si horkou vanu. První horkou vanu po dvou měsících. Ten pocit se nedá popsat. :) Odpoledne jsem se šla jen najíst do warungu a potom už jen do obrovského shopping mall, abych se mohla připojit na internet.

Neděle

V deset ráno přijel Suhedi a vzal mě do Istiqlal, což je největší mešita v jihovýchodní Asii. Necítila jsem se tu moc dobře, i když jsem měla košili s dlouhým rukávem a kalhoty. Děti na mě pokřikovaly bule, bule a ženy se trochu zvláštně dívaly. Vždycky, když jsem v Jakartě, tak mě tohle dostane. Je to hlavní město, ale turista tu je větší atrakcí než v některých dalších částech Indonésie. V mešitě jsem zaplatila vstupné 50.000 Rp. (90 Kč), což bylo asi nejvíc, kolik jsem kdy v této zemi (vyjma treku na Rinjani a národního parku Komodo) zaplatila. Vůbec je nezajímalo, že jsem student, většinou s tím problém není. Ale byla to zajímavá zkušenost vidět davy modlících se muslimů.

Hned naproti mešitě se nachází katedrála, která je velice hezká. Už jsem tu byla loni, ale nemohla jsem se podívat dovnitř, a tak jsme se sem stavili i teď. Pro Suhediho to bylo poprvé, co navštívil kostel. Zrovna se uvnitř konala mše, a tak jsem udělala jen pár fotek a odešli jsme.

Odpoledne jsem se setkala se svým kamarádem z loňska, Defidem, a jeho těhotnou manželkou. Ale měl málo času, a tak jsme si jen sdělili novinky, řekli si, že se rádi opět vidíme a rozloučili se. Defida jsem poznala loni, když tu byl na návštěvě Václav Klaus. Defid totiž pracuje u Pasukan Pengamanan Presiden, neboli paspampres (prezidentská stráž). A teď se zrovna nachází v Londýně, což je jeho první návštěva Evropy. Hrozně se těšil na podzim.

Pondělí

V pondělí jsem vstala brzy, protože jsem chtěla stihnout hodně věcí. Jenže začalo pršet. Byla to pořádná bouřka a já si uvědomila, že už se opravdu blíží období dešťů. Když se udělalo zase hezky, prošla jsem se jen na Blok M, kde je malé autobusové nádraží a obchodní dům. Chtěla jsem se zeptat na noční autobus na letiště, ale samozřejmě nikdo nic nevěděl a já nedostala přesnou informaci. Podle někoho odjíždí poslední autobus v deset večer a první ve čtyři ráno, podle jiného o půlnoci a v pět ráno. Když člověk potřebuje jistotu, jsou tyto informace opravdu na nic. Po cestě zpět jsem se zastavila u kaki lima (doslova „pátá noha“, malý tlačený stánek s jídlem) a dala si bakso (polévku s masovými kuličkami). Popovídala jsem si při tom s místními indonésky, to se mi na Bali moc nedaří. Bylo to skvělé.

Večer jsem se nachystala na recepci, která se konala na české ambasádě vzhledem ke státnímu svátku. Na tuto akci jsem si na Bali koupila tradiční kebayu (blůza) a sarong, který ale není klasicky zavazovací, ale šitý jako sukně. Celý tento outfit musím ještě pořádně vyfotit a podělím se o něj v dalším článku. No, hezky jsem se nastrojila, ale problém nastal s odvozem. Suhedi pro mě přijel na motorce, ale já kvůli sukni nemohla roztáhnout nohy, a tak jsem si vyzkoušela tradiční způsob přepravy – obě nohy na jednu stranu. Musím říct, že to bylo velice pohodlné a já si to užívala, byl to zážitek! Místní ze mě měli haló. Zatímco na Bali denně vidíte ženy sedící takhle a v kebayi, tady se to zase tak často nepotkává. Vzbudila jsem rozruch, ale byl to skvělý pocit.

Na recepci mi mnoho hostů můj outfit pochválilo. Byla jsem šťastná. Dostala jsem několik vizitek a přejedla se výborným českým jídlem. Nakonec jsem dostala ještě něco málo na cestu. Asi v jedenáct v noci jsem si chytila taxi a odjela na letiště. Bylo to ale drahé, asi 120.000 Rp. (220 Kč), a tak jsem to málem oplakala. Na letišti jsem musela čekat čtyři hodiny a nedařilo se mi ani na chvíli usnout. Pak jsem chtěla spát alespoň v letadle, ale potkala jsem Čecha (je to taky vtipné – asi čtyři běloši na palubě a z toho jeden Čech), a tak jsme si celou cestu povídali.

V Denpasaru jsem pak na letišti počkala na Boba, Grega, Bobovu přítelkyni a jednu Gregovu kamarádku, kteří přiletěli asi hodinu po mě z Yogyakarty. Čekala jsem na ně s cedulkou My little family a myslím, že jsem jim tím udělala radost. :) Společně jsme si už jen vzali taxi domů a šli rovnou do školy. 








Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

1 komentářů:

  1. ..k tem vstupum - clovek prijde na Borobuduru ke kasam, vystoji si frontu, aby pak zjistil, ze bule kasa je jinde a tahle kasa je jen pro indonezany...tak odejde do specialni mistnosti, kde zaplati uplne nesmyslnou castku (500kc?!) a pak uz je vpusten dovnitr... to ze maj ceny pro mistnaky a pro bule mi zas az tak nevadilo, ale aby cloveku napalili 6x vetsi cenu? O_o

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib