25. prosince 2013

Extrémně krásné a náročné Sulawesi 2/3

V první části jsem psala o Makassaru a oblasti Tana Toraja, která v nás zanechala neskutečný dojem. Jak řekl můj spolucestující, Bobo, výjezdem z Rantepaa se něco změnilo a všechno, co se zatím zdálo dokonalé a jednoduché, se začalo komplikovat...

Tentena

#2 vždy věřit místnímu, který řekne, že je cesta nesjízdná

9.12.

Ráno jsme vstali brzy a becakem (rikša) se přesunuli k autobusovu do centra Rantepaa. Měl odjíždět v osm, ale vyjeli jsme až před desátou. Cena byla pevně daná a nedalo se smlouvat, takže jsme každý zaplatili 150.000 Rp. (255 Kč). Bobův stav se nezlepšil a během čekání jen odbíhal na záchod. V autobuse jsme potkali Grega s kamarády. Ze začátku byla cesta fajn, ale jak se postupně zaplnila všechna místa, začalo to být hodně nepohodlné. Přijde mi, že indonéské autobusy jsou mnohem menší než ty naše. Chybí místo na nohy a pokud cestujete s batohem, nemáte ho kam dát. Na jedné ze zastávek jsem ochutnala papiong (rýže vařená s kokosovým mlékem v bambusu) v jedné malé vesničce v horách. Bylo to moc dobré, nasládlé a za 5.000 Rp. (8 Kč) opravdu vydatné. Skoro celých třináct hodin jsem prospala, ale když jsem byla vzhůru, obdivovala jsem krajinu. Sulawesi je pro mě opravdu tím nejkrásnějším ostrovem, to už jsem věděla po pár dnech. Kopce, pravý nefalšovaný prales, špatný stav silnic, rýžová políčka, moře... Nádhera. 

Do Tenteny, města ve středním Sulawesi, jsme dorazili v půl jedenácté večer (takže po dvanácti a půl hodinách cesty). Pěšky jsme ušli asi kilometr a narazili na ubytovnu, kde jsme usmlouvali cenu dvou pokojů na 170.000 Rp. (290 Kč), což bylo pro pět lidí docela dobré.

kdesi ve výši mraků, mezi Tentenou a Bombou

10.12.

Hned po probuzení jsme si nechali batohy na recepci ubytovny a vydali se pěšky do města, které se nachází asi tři kilometry od ní. Měli jsme jasný plán - půjčit si motorku a jet do národního parku Lore Lindu, ve kterém se nachází spousta megalitů a taky pravá džungle, do které se dají podniknout výlety. Když jsme se ale zeptali na motorku na třech různých místech, zjistili jsme, že je téměř nemožné tu smlouvat o ceně a navíc nám jeden moc ochotný zaměstnanec hotelu řekl, že do vesnice Bomba v Lore Lindu je to asi šedesát kilometrů, ale cesta je strašně špatná, takže zabere asi pět hodin. Bylo před polednem a my jsme večer měli odjíždět z Tenteny pryč. Nakonec jsme dostali nabídku na skútr za 90.000 Rp. (150 Kč), a tak jsme se rozhodli, že to prostě zkusíme, i když je to šílený nápad. Vyjeli jsme z Tenteny a asi po patnácti kilometrech se cesta výrazně zhoršila, a navíc začala stoupat, při čemž jsme zjistili, že naše motorka není na takový terén dostatečně silná. Mezitím mi ještě třikrát volala spolubydlící, která nám měla zaplatit naše letenky z Manada do Makassaru, které jsme koupili přes infolinku (naše rezervace nebyla platná, a tak musela jet na pobočku Lion Air a koupit je tam). Začali jsme trochu spěchat, ale motorka do kopce opravdu nespolupracovala, a tak jsem musela často po svých. Do toho se i cesta dost zhoršila a začalo pršet. Asi po hodině a půl jsme usoudili, že nám brzy dojde benzín. Zastavili jsme v jednom přístřešku a zeptali se, jak daleko je to do Bomby. Řekli, že ještě čtyřicet kilometrů. Stáli jsme tam, začalo ještě víc pršet a s poloprázdnou nádrží jsme se rozhodli, že nejsme šílení a bude lepší jet zpátky. Řídit totiž potom zpět, v dešti a v noci, by při tomto stavu vozovky byla sebevražda. Pořádně jsme zmokli, ale stálo to za to, protože výhled na nekonečnou džungli, nad kterou se vypařuje déšť, byl úžasný. Když jsme sjeli pod mraky, oteplilo se a měli jsme krásný pohled na jezero Poso, které je třetím nejhlubším jezerem v Indonésii. Cestou jsme potkali mnoho dělníků kutajících kamení a já si jen tak říkala, že lidé jsou tu neskutečně přátelští, například oproti Bali. Zastavili jsme taky na malé policejní "stanici", protože jsem nutně potřebovala na záchod. A to tu opravdu nikde není problém, každý vás k sobě pustí.

holčičky od vodopádu Salopa

Po cestě zpět do Tenteny jsme ještě odbočili na vodopád Salopa, kde jsme potkali zrovna odcházejícího Grega s kamarády. Ti nám řekli, že vodopád opravdu stojí za to. Když jsme zase začali moknout, schovali jsme se pod přístřešek s houfem malých dětí, které obdivovaly moje ještěrčí tetování a zpívali k tomu tematickou písničku Cicak di dinding (Ještěrka na zdi). Byl to nejkrásnější moment z celého dne. Pak jsme se pěšky vydali k vodopádu a za dalšího deště se dostali malou cestičkou až na místo. Byli jsme unesení, protože pro mě to byl nejimpozantnější vodopád, který jsem kdy viděla. 
"Když jsem byl nedávno na Bali, cítil jsem se opravdu bohatý, jak to tam bylo všechno levné." (obyvatel Tenteny)
Cestou zpět jsme odchytli Grega a spol. v internetové kavárně a podařilo se nám díky ochotnému zaměstnanci hotelu domluvit auto do Ampany, což je přístav, ze kterého vyjíždějí lodě na Togianské ostrovy. Stálo nás to 100.000 Rp. (170 Kč) na osobu, což bylo skvělé, protože v noci žádný veřejný spoj do Ampany nejezdí, a tak bychom jinak zbytečně promeškali další den. 

#3 nesnažit se zvládnout takový velký ostrov od jihu k severu za deset dní


Potom jsme si s Bobem zašli na jídlo do maličkého warungu na nábřeží a já ochutnala netopýří maso, které se tu prodává pod názvem paniki. Bylo to velice dobré (vůbec ne tuhhé), ale dost pikantní. Jídlo nám připravoval asi desetiletý kluk. To by měly vidět děti v Evropě. Pak jsme se vrátili zpět do ubytovny a převlíkli se z hodně mokrého oblečení do hodně vlhkého. Období dešťů je tu úplně jiné než na Bali - prší tu několikrát denně a oblečení opravdu vůbec neschne. Hotový ráj... Bobo pak jen zajel vrátit motorku a společně jsme i s kluky začali čekat na auto, které nás mělo vyzvednout o půlnoci.

Samozřejmě jsme na řidiče čekali dýl. Po půl hodině jsme mu volali, což ho evidentně probudilo. Po další půl hodině jsme mu volali znova a on jen řekl, že čeká na auto, protože žádné nemá. Několikrát jsme se ho snažili kontaktovat, ale až ve tři čtvrtě na tři ráno odepsal, že už je na cestě. Vyjeli jsme něco málo po třetí hodině. Problém byl, že mi začalo být stejně zle (střevní potíže) jako Bobovi před dvěma dny. Cesta byla šílená, řidič nám začal usínat za volantem a jel hrozně nebezpečně (v serpentinách v horách!). Dvakrát zastavil, aby si na půl hodiny zdříml. Bylo mu úplně jedno, že nemáme čas - nechtěl za volant pustit nikoho jiného. Podařilo se mi usnout až kolem sedmé ráno, protože od pěti hodin s námi jel jako na rally. Bylo to poprvé, co jsem si tu v Indonésii zapnula bezpečnostní pásy.

vodopád Salopa

#4 nikdy si na ostrově jako je Sulawesi nepronajímat řidiče

11.12.

Do Ampany jsme dorazili kolem deváté hodiny ráno, ale řidič pořádně nevěděl, kam nás má zavést. Vyjel někam za město, kde se nacházel přístav pro velké trajekty. Tam nám ale řekli, že dnes žádný nejede. Polilo nás všechny naprosté horko, protože co teď? Chtěl nás odvést někam do hotelu, ale já jsem mu řekla, že v Ampaně je taky přístav, v Lonely Planet byla informace, že od tam v deset ráno vyjíždí loď (malý trajekt). Zkusili jsme to a měli jsme štěstí - bylo za pět minut deset a opravdu loď odjížděla. Koupili jsme si rychle za 50.000 Rp. (85 Kč) lístek a na moři se mi hned spravila zkažená nálada. Úžasně modré moře, příjemný vzduch a navíc jsem se i začala cítit líp. 

Po příjezdu do Wakai (po třech a půl hodinách plavby) se to ale všechno zase obrátilo. Kluci se od nás odpojili a odjeli na ostrov Kadidiri. My jsme chtěli na ostrov Malenge, protože na něm je možné spát v bungalovech na kůlech v moři. Jenže pak jsme se dozvěděli, že Malenge není další zastávkou, ale až třetí, takže bychom na něj dorazili až po setmění, což by pro nás nemělo význam, protože jsme pak museli další den odjíždět zpět na pevninu. A tak jsme se rozhodli jet taky na Kadidiri, protože to je jen hodina od Wakai. Jenže loď, která přepravuje turisty zdarma, už odplula, a tak jsme zůstali stát v přístavu jako jediní bule s mnoha neochotnými Indonésany. Nevím, co je tu na Sulawesi špatně, ale potkali jsme tu jen tři místní, kteří se nám snažili pomoct (majitel hotelu v Rantepau, zaměstnanec z Tenteny a další den majitel ubytování na Kadidiri). Občas jsem se tu cítila až tak nepohodlně, že jsem si cítila, jakoby nám nikdo nepomohl, ani kdybychom tu umírali hlady. Cítím z tohoto ostrova, že peníze jsou tu pro lidi mnohem víc než třeba na Bali. Takže jsme tu seděli, já měla teplotu, a vykládali lidem náš klasický příběh - studujeme na Bali, máme malé stipendium, cestujeme o prázdninách a často přespáváme pod širákem. Ale ani to nezabralo a dvě hodiny jsme tu jen tak čekali a přemlouvali místní, aby nás na Kadidiri vzali za méně než 100.000 Rp. (170 Kč). Nakonec se nad námi jeden muž slitoval a odvezl nás tam za 80.000 Rp. (135 Kč). Ještě před odjezdem nám jeden starší manželský pár nabídl nocleh v jejich době, což bylo milé, ale my jsme nechtěli jediný náš den na jednom z nejkrásnějších míst planety strávit ve škaredém přístavu, kde není ani pláž. Aspoň jsem vyzkoušela nejhorší toaletu (no, toaletu...) v mém životě - prkna na kůlech, vykonávání potřeby přímo do moře z dvoumetrové výšky) a pak už jsme vyrazili. 

paniki - netopýr i s křidýlky
Nejdřív jsem z toho byla smutná, unavená a naštvaná, ale po pár minutách jízdy na malé rozvrkočené loďce, mezi skalnatými ostrůvky a průzračným blankytným mořem se mi vrátila nálada a s Bobem jsme se shodli, že je to nejlepší okamžik z naší dovolené. Na ostrově jsme pak usmlouvali zdarma na dva dny šnorchlovací vybavení a šli využít poslední hodiny světla. Na západ slunce jsme se pokoušeli přeprat můj foťák, protože tohle místo bylo to nejhezčí, kde jsem kdy v Indonésii byla. V ceně ubytování byly i tři jídla denně, a tak jsme povečeřeli rýži, dýňovou pastu, nudle se zelím a vejce (velice netradiční chod). Večer jsme strávili s Gregem a ostatními. 

12.12.

Probudili jsme se s dobytou energií a vydali se šnorchlovat. Doplavali jsme až k pláži, která je asi třista metrů od té naší. Byla jsem unesená, tohle je opravdu nádherné místo plné korálů a ryb. Mrzí mě, že nemám vodotěsný foťák. Chtěli jsme na pláži chvilku pobýt, ale byla plná odpadků (tohle na lidech tady opravdu nepochopím...). Při plavání zpět začala bouřka a bylo zajímavé šnorchlovat ve vlnách a poslouchat pod vodou dunění hromů. Kolem oběda pršet přestalo, a tak jsem vyprala pár kusů našeho oblečení, abych využila sluníčka a nemuseli jsme pořád řešit vlhnoucí trička. Naobědvali jsme se (čerstvá ryba, co víc si přát?) a pak se jen kochali výhledem na moře. Ve dvě hodiny odpoledne nás majitel ubytování zdarma odvezl zpět do Wakai a zaplatil pro nás ojeky (mototaxi) do druhého přístavu. Tam už čekal trajekt mířící do Gorontala, města na severním Sulawesi. Koupili jsme si nejlevnější lístky, za 63.000 Rp. (110 Kč) a kolem čtvrté hodiny odpolední vyjeli.

nejlepší "záchodová" zkušenost v mém životě
směr ostrov Kadidiri
Togianské ostrovy
západ slunce z Kadidiri

Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

4 komentářů:

  1. Tahle část cesty musela být nádherná, ale i dost vyčerpávající (podle množství překlepů v článku :).

    OdpovědětVymazat
  2. Mrkni sem: https://mapsengine.google.com/map/edit?mid=zAos0NBmDt_E.kimPyFHs53x4

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tou mapou je to super napad. Uz jsem to takhle chtela udelat ke vsem cestam, ale zabere to vzdycky tolik casu, ze to nakonec vzdam. :)

      Vymazat
  3. 1. Vypadáš jako zkušený vůdce.

    2. To, že Vám skoro nikdo nechtěl pomoci, když jste měli trable možná souvisí s tím, že tam nechtějí turisty. Sice je potřebují, ale nechtějí.

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib