7. prosince 2013

Studentkou na Bali: Už mám KITAS! aneb Je ze mě poloviční Indonésan







Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde

Tento článek je jednoduše o tom, jak jsme tři měsíce čekali, čekali, čekali, až jsme se nakonec dočkali. Na tváři mi září úsměv a v ruce držím identifikační kartičku a sešitek o velikosti cestovního pasu. Neznamená to, že bude moje peněženka zase o něco tlustší, protože mám o doklad navíc. Znamená to hlavně to, že nyní jsem half Indonesian (neboli polobule, jak tomu říkám já). Osoba, která už nepotřebuje k pobytu vízum.

Abych ale nepředbíhala... Spustím tedy pěkně od začátku. Pro cestování po Indonésii je potřeba vízum, které se dá získat ihned po příletu (tzv. visa on arrival) a je platné po dobu jednoho měsíce, nebo si o něj můžete zažádat na indonéské ambasádě, kde se dá získat vízum i na dva měsíce. Ale po této době už musíte opustit zemi. Samozřejmě se dá pobyt prodloužit, ale za tím stojí několik hodin strávených na imigračním a pevné nervy, které vám budou indonéskou mentalitou totálně zničeny. Já jsem si o prodloužení víza žádala loni, když jsem byla na stáži v Jakartě. Měla jsem k tomu všechny potřebné dokumenty a také oficiální dopis z ambasády, o tom, že jsem stážistka a pracuji tam. Stejně se na imigračním tvářili dost nechápavě a v jeden okamžik jsem měla pocit, že mi to razítko ani nedají.

Článek k tématu:

Když jsem přijela do Indonésie letos, dostali jsme informaci, že si budeme vízum muset nechat pravidelně prodlužovat, každý měsíc. Zdálo se mi to trochu šílené. Ještě před odjezdem ze svých domovin jsme si museli na ambasádě zažádat o to zmiňované dvouměsíční vízum, které jsme ale dostali zdarma. Když nám ale po osmi týdnech pobytu skončilo, čekali jsme na nějaké vyjádření od naší univerzity, co se tedy bude dít dál, ale samozřejmě žádné nepřišlo. 

Z původní informace o prodlužování každý měsíc se stalo čekání na KITAS (Kartu Izin Tinggal Terbatas - omezené povolení k pobytu). Od této chvíle se pro nás toto tajemné dvojslabičné slovo stalo něčím magickým. Něčím, čeho je hrozně obtížné dosáhnout a po čem všichni touží. Něčím, co ani nevíme, jestli vůbec existuje. 

Zní to trochu přehnaně, ale představte si, že jsme se tu teď měsíc pohybovali s propadlým vízem, téměř bez žádných informací a nakonec i bez pasu. Pas nám chtěla univerzita vzít už v září, ale já jsem byla rozhodnutá, že jim ho nedám. Je to totiž majetek České republiky a my ho nesmíme dát z ruky. Navíc, kdyby se něco stalo, bez pasu bych byla trochu ztracená. Každopádně nakonec nám ho univerzita nechala a já se radovala, že už ho nebudu muset dát z ruky. Asi před měsícem, těsně poté, kdy nám vypršelo naše vízum, nám však oznámili, že naše pasy potřebují, aby nám mohli vyřídit již zmiňovaný KITAS. Když jsme se neustále ptali, jak dlouho na něj máme ještě čekat, nikdo nám (opět) nebyl schopný odpovědět. 

Až jednoho krásného dne, asi dva týdny zpátky, jsme se měli dostavit na imigrační a zanechat tam své otisky prstů a podpis. Tentokrát ta návštěva nebyla sice tak šílená jako minulý rok, protože jsme tam čekali asi jen hodinu a půl, ale i tak jsme od tam odcházeli vyčerpaní a vystresovaní. A bez odpovědi, jak dlouho to všechno bude ještě čekat, než KITAS dostaneme. 

Tento týden nás čekalo opravdu milé překvapení. Ani jsem tomu nemohla uvěřit, že po třech měsících je všechno konečně vyřízeno. Nejen, že mi tím pádem odpadly všechny další problémy, které bychom jinak s mohli mít, ale také už nejsem tak moc bule, jako doposud. Například vstupné do všech chrámů či muzeí má v Indonésii dvojí cenu - pro místní a pro turisty. Ta turistická je dvojnásobná, někdy i vyšší. Občas se nám sice podařilo usmlouvat cenu s naší indonéskou studentskou kartičkou, ale stejně to nikdy nebylo tak málo, kolik platí místní. Už se těším, až po mě někdo bude chtít bule cenu a já jen zamávám KITASem a usměju se na ně. 

Taky to teď budeme mít lepší, pokud nás zastaví policie na motorce. A také při odletu a příletu zpět do Indonésie (nesmíme tedy opustit zemi na víc než tři měsíce, jinak se nám povolení k pobytu automaticky ruší, a také můžeme vycestovat jen jednou). Tato kartička jednoduše znamená lehčí život. 
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

3 komentářů:

  1. Gratuluji, půlbule. Konečně to tam budeš mít snadnější (a levnější). Vrátili ti pas?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, vrátili mi ho. Teď už ho nedám z ruky.

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib