31. října 2013

Cakue - indonéský langoš




Vždycky, když se mi tu podaří najít jídlo, které se (byť jen vzdáleně) podobá něčemu z české kuchyně, jsem neskutečně šťastná. A teď jsem objevila něco, co chutná naprosto stejně jako langoš. Místní tomu říkají cakue (nebo taky cakwe). 
Publikováno:

29. října 2013

Studentkou na Bali: Knižní festival v Ubudu






Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Třetí říjnový víkend byl na Bali zasvěcen knihám, protože ve dnech 11. - 15. 10. se v Ubudu, kulturním centrem celého ostrova, konal Writer & Readers Festival (http://www.ubudwritersfestival.com/) Jedná se o velice kvalitní akci, jejíž úroveň se dá srovnávat s úrovní evropských festivalů. Není se ale čemu divit, až na několik výjimek (kterými byly například přednášky pořádané naší univerzitou) probíhá vše v angličtině a Indonésanů tu uvidíte opravdu jen poskrovnu. 

Publikováno:

27. října 2013

Es buah - ovocná bomba





Ovoce bych mohla jíst pořád a tady v Indonésii je opravdu k dostání všude, ať už ve formě džusů, čerstvé na trhu, nebo jako dezert. Samozřejmě u mě vedou džusy, protože ty jsou stoprocentní, husté a zasytí. Ale o těch jindy. Dneska bych ráda napsala pár řádků o přeslazeném ovocném koktejlu, na který se dá narazit jen občas, ale za to je u místních velice oblíbený. 
Publikováno:

24. října 2013

Opuštěná pláž na Bali - to ještě jde? Kupodivu ano!

Jedním z mých velkých přání před příjezdem do Indonésie bylo najít na Bali opuštěnou pláž, na které nebude žádný turista. Zároveň jsem ale chtěla, aby byla takovým malým rájem na zemi - tím nejkrásnějším místem na ostrově, s bílým pískem, vlnami a skálami. Myslela jsem si, že je nemožné na takovou pláž narazit, protože turisté jsou tu snad opravdu všude. Naštěstí za námi přijeli naši kamarádi z Malangu u jednu takovou nám ukázali...
Publikováno:

22. října 2013

Studentkou na Bali: O úrovni výuky na Udayaně

Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Konečně jsem se odhodlala k tomu napsat také něco o výuce indonéštiny na UNUD. Možná už jen ten fakt, že jsem toho nebyla schopná dva měsíce, ukazuje, jaké mám asi ze svého studia pocity. Vlastně musím říct, že jsem tento článek měla rozepsaný už od prvního týdne, kdy mi začala škola, ale bylo velice těžké jej dopsat.

Publikováno:

19. října 2013

Balijská svatba





Když jste běloch v zemi, jakou je Indonésie, kromě některých nepříjemných věcí (jako například vyšší ceny než jaké mají místní) tu máte také hodně výhod. Například se během svého pobytu stoprocentně dostanete na svatbu, a to nemusíte znát ani nevěstu, ani ženicha. Pro místní je totiž neskutečnou poctou, když se na jejich veselce objeví nějaký bule
Publikováno:

17. října 2013

Bakpao - indonéský kynutý knedlík





Články o jídle píšu nejraději. Obecně hodně ráda jím, ale tady v Indonésii, to bych mohla plnit své břicho neustále. Je to možná tím, že rýže dvakrát denně neuspokojuje ani mé chuťové buňky, ani moje tělo. Místo toho, aby tady pak člověk hubl, přibírá, protože musí pořád něco pojídat. A teď, když jsem objevila tohle, budu přeplněná asi neustále.
Publikováno:

14. října 2013

Malang a okolí 2/2





V neděli odpoledne jsme se rozhodli navštívit čajové plantáže Wonosari, takže jsme sedli na motorky a asi za půl hodiny jsme byli na místě. Cestou byl moc hezký výhled na Malang. Líbilo se mi tu, krajina je tu mnohem hezčí než na Bali, protože je tu spousta sopek, a to mám ráda. Navíc Malang je moc hezké (a víceméně čisté) město a říkám si, že kdybych se někdy měla přestěhovat na Jávu, asi půjdu tam. 
Publikováno:

12. října 2013

Malang a okolí 1/2





Opožděně přidávám článek z našeho výletu do Malangu na Jávě. Zapomněla jsem si tam svůj zápisník a byla tak odkázaná na naše tamější kamarády, až budou mít cestu na Bali a přivezou mi ho.


Ve čtvrtek, 19.9., jsme se hned po škole sbalili a vyrazili na motorkách do přístavu Gilimanuk, odkud jsme chtěli přejet na ostrov Jáva. Problémy ale nastaly hned za Denpasarem, protože Gregova motorka (na které jel společně s Luckou) nechtěla vůbec jet. Několikrát jsme kvůli tomu zastavovali a už jsme i přestávali doufat, že někam vůbec dojedeme. V servisu Gregovi řekli, že everything is ok, takže o to byla tahle situace horší. Nakonec Greg zjistil, že se to zlepší, pokud má víc než polovinu nádrže plnou. Jeli jsme tedy dál a zastavovali téměř na každé benzínce. Přes západní část Bali vede nová obrovská silnice, která lemuje pobřeží z jedné strany a rýžová políčka s výhledem na hory ze strany druhé. Je to pastva pro oči, i když pohled trochu kazí těch tisíce kamionů, které tudy projíždějí. Je to docela nebezpečné, protože všichni předjíždějí jako naprostí blázni. Naštěstí jsem nemusela řídit, protože jsem jela na motorce společně s Bobem, který se řízení ujal velice rád. Během cesty se setmělo, a tak jsme viděli i západ slunce. Pak jsme ale píchli zadní kolo, a to navíc úplně uprostřed ničeho. Pár minut jsme jen tak stáli a přemýšleli, co budeme dělat dál, ale jako zázrakem jsme po padesáti metrech tlačení objevili malý motoservis. Tam nám za 40 000 rupií kolo opravili a mohli jsme jet dál. Byla to šílená cesta, celkem jsme ujeli asi 120 kilometrů.

Do přístavu jsme přijeli asi v deset hodin večer, nechali jsme tam motorky a po hodině na trajektu stanuli na javánské půdě. Byla jsem překvapená, jak jsou k sobě tyto dva ostrovy blízko. Na Jávě jsme se pokoušeli stopovat, ale každý po nás chtěl peníze. Tak jsme to vzdali a usmlouvali autobus, který jel až přímo do Malangu, což byla výhoda, protože toto cílové město bylo asi tři sta kilometrů daleko. Cesta trvala asi šest hodin a vedla přes Surabayu (severní pobřeží ostrova). Celkově jsme tedy z Denpasaru do Malangu cestovali čtrnáct hodin. Do domu našeho maďarského přítele jsme se dostali angkotem (malý mikrobus, který funguje jako veřejná doprava). Jmenuje se Zoli. Byl tu na Darmasiswa programu loni a už se tady rozhodl zůstat.

Spali jsme snad jen dvě hodiny. Po tomto krátkém odpočinku jsme vstali a čekali na několik dalších studentů, kteří měli přijet z města Yogyakarta, abychom mohli společně podniknout nějaký výlet. Nakonec se to čekání protáhlo (to není nic zvláštního, mám pocit, že tu čekáme neustále) a nachystaní jsme byli až ve tři odpoledne, takže už jsme se nikam nedostali. Vyjeli jsme směr Blitar, což je město dvě hodiny cesty od Malangu. Konal se tu fullmoon festival. Po pár kilometrech jsme ale s Bobem píchli kolo na půjčené motorce (zase), a tak jsme se zdrželi v servisu. Do Blitaru jsme přijeli až po západu slunce. Bylo to tu jako u nás na pouti - spousta stánků s jídlem a oblečením. Chvilku jsem si říkala, jak by bylo skvělé koupit si tu turecký med, klobásu s křenem nebo točené pivo. Dostali jsme prominentní místa hned před pódiem, protože Zoli spolu ještě s další Maďarkou a Američanem tu měl vystupovat. Bylo to tu nádherné - velké pódium s plátnem, za ním malý osvícený chrám a na obloze měsíc v úplňku. Škoda, že to můj foťák nezvládl vyfotit. Střídalo se tu mnoho tanečních skupin z Jávy i Bali. Nakonec vystoupil Zoli s přáteli a zazpívali společně asi tři maďarsko-indonéské/javánské písně. Sklidili parádní potlesk. Po nich už vystoupila jen jedna skupina, která ale předvedla dokonalý závěr večera. Bylo to představení o pádu nadvlády Holanďanů (možná ani ne, ale ve mě to budilo tento pocit) a bylo to neuvěřitelně nacionální, s úžasnou důraznou hudbou a akcí. Po skončení jsem měla pocit, že jsem hrozně ráda v této zemi a že jsem na ni patřičně hrdá. :) Spát jsme pak jeli do centra Blitaru, což jsme měli opět zadarmo, protože to byl dům nějakého Zoliho známého.

Další den, sobota, byl naprosto zabitý. Myslím si, že není dobré cestovat ve velké skupině, protože pak se na někoho neustále čeká, je jednodušší se ztratit a všechno dlouho trvá. A nás cestovalo asi čtrnáct. Chtěli jsme vstát brzy a jet na gunung Kawi, potom na vodopády a večer na gunung Bromo. Nakonec (po probuzení v půl jedenácté) jsme většinu z těchto plánů museli zrušit. Po cestě k vodopádům jsme snad každou půl hodinu hledali cestu a byla jsem už dost naštvaná, protože jsme za celý den strávili na motorkách snad deset hodin, ale přitom nic neviděli. Na to, že s námi cestovali dva místní a dva kluci žijící v Malangu rok, to bylo totální fiasko. Nejvíc mě štvou lidi, kteří se řítí dopředu a nejsou schopni na pár minut zastavit, když se jede přes nějaké zajímavé či krásné, fotogenické místo. Takže z tohoto dne mám asi jen pět fotek, a to jsme přitom jeli přes hory, kde byl nádherně vidět západ slunce, plantáže a velké jezero. Vůbec nevím, kde jsme to vlastně byli.

Vtipné bylo, že jsme během této cesty měli znovu defekt. Nechápu, jak je to možné, asi je na tohle Bobo odborník. No, jedinou dobrou věcí byl ten vodopád. Přijeli jsme tam kolem šesté večer, takže už byla pěkná zima. Ale by velký, krásný, a tak jsme prostě neodolali a šli se vykoupat. Bylo to šíleně ledové, ale skvělé! Pak už jsme se vrátili zpět do Malangu a výstup na Bromo odložili na zítřek. Po cestě jsme se zastavili na kávu v horách, kde u silnice stály warungy s výhledem na město Batu. Bylo to moc hezké. Místní děti nám nabídly pisang goreng (snažený banán, naprostá dobrota) a byly hrozně milé. Pořád se chtěly fotit. V Batu jsme se zastavili na večeři v levné, ale výborné restauraci, kde se objednává každá část jídla zvlášť, takže já měla rýži, sambal (ostrá omáčka - takhle měla extra sílu), hovězí smažené kousky a nějaký zeleninový salát. Bylo to opravdu chutné a měli jsme i zážitek, protože jsme jedli rukama. :)

Poté už jsme se vrátili do Malangu k Zolimu a naplánovali si výstup na gunung Bromo, o kterém si budete moc přečíst v dalším článku.

Servis uprostřed ničeho


Publikováno:

11. října 2013

Merpati putih: Jak jsem začala trénovat pencak silat






Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Protože jsem během dospívání trávila svůj volný čas na trénincích zápasu, jedna z věcí, kterou jsem teď v Indonésii určitě chtěla vyzkoušet, byl pencak silat, indonéské bojové umění. Přes jednoho indonéského kamaráda Sanjayu jsem si domluvila svoji první hodinu a nakonec se mnou šli i dva moji spolubydlící, Greg a Bobo. Výhodou je, že se jedná o aktivitu, která je organizovaná v rámci univerzity, takže až na vstupní poplatek Rp. 20.000 je zdarma. 
Publikováno:

9. října 2013

Studentkou na Bali: Koupila jsem skútr





Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Konečně mám vlastní motorku a můžu si jezdit, kam jen chci. Je to super. Nemůžu si pomoct, ale to řízení mě na Indonésii prostě hrozně baví. A taky ty zácpy (macet), protože to je pak teprve zábava!
Publikováno:

Studentkou na Bali: Jak se mi tu žije





Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Čas mi tu utíká neuvěřitelnou rychlostí. Ani jsem se nenadála a už jsem tu víc jak měsíc. A tak jsem si řekla, že by nebylo vůbec na škodu napsat taky něco o našem česko-slovensko-polsko-maďarském soužití, o věcech, které mě tu začínají vytáčet, ale i o tom, co se mi tu naopak začalo líbit. 
Publikováno:

6. října 2013

Studentkou na Bali: Opuštěný bazén





Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Při jedné z našich cest po Bali jsme špatně odbočili a místo původního cíle jsme objevili opuštěný plavecký bazén. Při pohledu na obrostlé skokánky se mi rozsvítily oči, protože jsem si právě splnila jeden ze svých snů - nafotit místo, které je nádherné, tiché a které dřív bývalo (nebo mělo být) živé. Bez turistů, bez udržování. Nevím, co bych o něm napsala víc, snad jen to, že cestu k němu si nechám pro sebe, aby zůstal mým místem. Budu se tam vracet. Fascinuje mě. No, teď už se můžete podívat na fotky, třeba se vám taky zalíbí. 
Publikováno:

5. října 2013

Studentkou na Bali: Jak jsem skládala janur

Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Každý pátek máme místo tří hodin indonéštiny jen hodinu a půl kulturního programu, během kterého bychom se měli naučit tančit, hrát na gamelan, dělat batik a janur a tak podobně. Původně jsme si mysleli, že si vybereme jen jednu z těchto aktivit a té se potom budeme pravidelně jednou týdně věnovat. Zatím to tak však není - máme toto cvičení společně a děláme prozatím pořád to stejné - již zmiňovaný janur.
Publikováno:

3. října 2013

Darmasiswa program

Napadlo mě, že jsem se ještě pořádně ani nezmínila a samotném studijním programu, díky kterému tady na Bali mohla rok studovat. Takže tedy...
Publikováno:

2. října 2013

Poloostrov Bukit





Jelikož čekám na stipendium, které stále nepřichází, nemůžu už tolik utrácet. Proto jsme se tento víkend rozhodli, že budeme cestovat co nejlevněji a jen po Bali. V pátek jsme byli na diskotéce v Kutě, protože už jsme prostě potřebovali vypnout, přestat řešit všechny naše problémy (například školu, protože ta je tu naprosto otřesná, ale o tom jindy) a užít si to. Nejsem moc pařící typ, ale musím říct, že jsem tohle už vážně potřebovala. Jsme tu měsíc a pivo tu stojí víc jak 50 Kč, takže... 
Publikováno:

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib