28. února 2014

Studentkou na Bali: Půl roku v Indonésii







Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Jakoby to bylo včera, kdy jsem opouštěla Čechy, svou rodinu a přátele. Rok mi připadal jako nepředstavitelně dlouhá doba a nedokázala jsem říct, co vlastně můžu od studia na Bali čekat. Ale teď tu sedím, píšu tento článek, ve kterém se chci ohlédnout za uplynulými měsíci, a mám pocit, jako bych jich pár jednoduše přeskočila.
První výlet - Lombok
Za těch 185 dní, které jsem tu prožila, se událo mnoho důležitých věcí. Vzpomínám si na spoustu momentů, při kterých jsem se usmívala a chválila se se slovy: "Dobře, holka, že ses rozhodla odjet sem." Když jsme se dali dohromady s Luckou, Gregem, Bobem a Jenem, brala jsem nás jen jako spolubydlící. Ale po čase jsme si k sobě všichni našli cestu a stali se velmi dobrými kamarády, jakousi malou rodinkou. Nastěhovali jsme sie do velice hezkého domu (měli jsme opravdu štěstí, protože mnozí další studenti hledali výrazně delší dobu a stejně jejich ubytování nebylo tak skvělé jako to naše) a začali cestovat. Já, Lucka a Bobo jsme vyrazili na první výlet na sousední ostrov Lombok a ještě víc se sblížili. Od té doby jsem na tyto dva nedala dopustit.

narozeninový dort
Zažila jsem si také své první pořizování motorky, což bylo docela vtipné, ale zároveň náročné a stresující. Po pár měsících můžu říct, že sice jsem koupila levně, ale úplně špatně. Sehnala jsem si svoji první kebayu, což byla velice dobrá investice. S ní jsem pak oslňovala na recepci v Jakartě a později i na naší uzavírací ceremonii ve škole. Oslavila jsem své třiadvacáté narozeniny se svou rodinkou a kamarády v našem domě, dostala skvělý dort s palmami a kachničkami. Měla jsem možnost vidět pohřeb manželky krále z Ubudu (což není úplně běžný zážitek), vydala se na Sulawesi, pozorovala východ slunce na Bromu. Dostala jsem kitas a začali mě všichni brát jako "polovičního Indonésana". Vánoce jsme strávili společně klidnou párty u nás v domě (měli jsme stromeček, dárky a spoustu mezinárodního jídla). Prožila jsem svůj nejkrásnější Silvestr na Togianech. Zkusila znovu žvýkat betel (se starostou a náčelníkem vesnic na ostrově Sumba) a také jsem si rozšířila obzory mezi tradičními pokrmy - ochutnala jsem netopýra, úhoře i psa. Zúčastnila jsem se dvou svateb (muslimské na Lomboku a hinduistické na Bali). Navštívil mě i můj přítel s mým bráchou, za pár dní dorazí moji rodiče. 

vánoční stromeček
Ještě je spousta věcí, které bych chtěla zažít, či míst, které mám v plánu navštívit. Půl roku je opravdu příliš krátká doba na to žít tady. Asi před měsícem jsem měla velké krizové období, kdy jsem přemýšlela, jestli to tu nevzdat a nevrátit se zpět do Čech. Ale teď jsem znovu plná energie a odhodlaná strávit tu co nejdelší dobu. Jen se teď všechno mění a je mi z toho smutno. Bobo, můj cestovatelský parťák, odjel zpátky do Maďarska už před měsícem a půl, den před ním také Lucka, která už mi teď píše ze slovenských hor. Před pár dny nám také náš soused oznámil, že se musíme vystěhovat z domu (máme na to jen pár dní). Budu také prodávat svoji motorku, která často nechce ani nastartovat. Všechno bude jiné. Určitě ne lepší, než doposud, ale nechci říct, že horší. Nechám se překvapit.

Bali mi k srdci nepřirostlo. Bohužel. Cítím se tu jako doma, mluvím o něm jako o domově, ale s místními tolik do kontaktu nepřicházím. Nejsou tak přátelští jako na jiných ostrovech, je tu mnoho turistů a hinduistická kultura, ač je velice zajímavá, si moje srdce taky nezískala. Ale víte, ono je to Bali velice dobrým výchozím bodem pro cestování. A tak já to beru.

Co se týče naší univerzity a studia indonéštiny (které stojí naprosto za nic), přišla jsem na důležitou věc. Nikdo z nás tu není kvůli přednáškám a učení gramatiky. Musíme to brát jen jako možnost být v této zemi tak dlouhou dobu, navíc s měsíčním stipendiem. Ale o studium tu vůbec nejde. Každý si tu musí najít to svoje, to, co ho sem přitáhlo a co ho tu naplňuje. Pro mě je to cestování, hledání tématu pro bakalářskou práci a hlavně ostrov Sumba, kam mám v plánu se v létě vrátit a učit děti angličtinu. Až dostuduju magistra, přestěhuju se na tento ostrov na dobu jednoho roku a budu provádět terénní výzkum coby etnolog. Proto už teď chci udělat co nejvíc pro to, abych tam měla kontakty a měla se kam vrátit. 

Miluju spoustu věcí, se kterými se setkávám denně. A vím, že až se vrátím do Čech, budou mi chybět. Občas jsou to naše půlnoční výpravy na pasar (trh), urputné smlouvání a samozřejmě i teplo (často si po večerech zahaluju svá ramena do sarongu a říkám, že je tedy obzvlášť zima - přitom rtuť na teploměru se odhodlaně drží u čísla dvacet pět). Ale mám například opravdu ráda i macet (zácpa) a chaos v dopravě. Má to své kouzlo. Nemám takovou náladu každý den, ale občas se stane, že ráda řídím motorku a prokličkovávám mezi šílenými řidiči. Bali je oproti ostatním ostrovům (vyjma Jávy) navíc velice levné, což je také věc, která se mi tu samozřejmě moc líbí. Při cestování se ráda seznamuju s novými lidmi, rozdávám dětem bonbóny a jako básničku opakuju těch pár naučených vět o tom, jak se jmenuju, odkud pocházím, proč miluju Indonésii a že tu chci žít. 

Upřímně, asi nechci. Asi jsem si to už za těch šest měsíců rozmyslela. Tato země je úžasná, ale dlouhodobě tu vydrží asi jen ti nejodhodlanější. I tak však musím říct, že tímto pobytem se mi jen potvrdilo, jak moc si Indonésie získala mé srdce. Nedám na ni dopustit, to už nikdy. (edit říjen 2016 - tento odstavec je pravděpodobně ta největší blbost, kterou jsem kdy na internet napsala. :) Není lepší místo pro život než Indonésie a já jsem vděčná za každý den, který jsem mohla / můžu / budu moci v této krásné zemi strávit)
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

5 komentářů:

  1. Pěkně jsi to napsala.
    Už se taky těším na zácpu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neodpustím si to - vás z toho indonéskýho jídla čeká spíš pravej opak. :)

      Vymazat
  2. Milá Nikolko tak jsem si zase početla a tvoje psaní mě dojalo k slzám. Píšeš moc hezky a poutavě.Docela jsem byla překvapená,že za tebou přijedou vaši.Budou mít zážitek na celý život.A jak znám maminku bude hodně fotit a určitě mě nějakou fotku pošle. Jsem ráda,že i když tě to bude do Indonésie táhnout asi celý život zůstaneš tady doma dívám se na to očima maminky. Měj se moc hezky,posílám náruč pozdravů a těším se zase až si něco přečtu. Opatruj se pusu Markéta

    OdpovědětVymazat
  3. Chtěj nebo nechtěj, je to úplně jiná mentalita, my jsme vychovaní v naprosto jiné kultuře. Jo, trochu jiné by to asi bylo, kdybys byla sama, na vlastní pěst, bez univerzity a spolubydlících, ale najít si "mezinárodní" kamarády je jistě super, hlavně když se tam natrvalo usadit nechystáš, což se ti ani nedivím. Ty kulturní rozdíly jsou prostě velmi intenzivní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po pravdě mentalita není ten problém. S lidmi bych tu dokázala žít. Vyhovuje mi jejich obliba chodit všude pozdě, jsou navíc pořád veselí... Mě se to líbí. Největší problém vidím ve špatném zdravotnictví a byrokracii.

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib