8. března 2014

Austrálie: Loučení se zesnulým na ostrově Tiwi







Pokud není neomalené nazvat to štěstím (přece jen jde o smrt člověka), měla jsem ho, když jsem na ostrovech Tiwi dorazila zrovna ve dny, kdy se tu konalo loučení se zesnulým. Muž dostal infarkt druhý den mého pobytu. I když jsem jej neměla šanci poznat, do kostela mě moje milá ochotná průvodkyně Marmalade vzala s sebou.


Jsem z Indonésie zvyklá na poklidný způsob pohřbívání. Na Bali můžete vidět jen pár zúčastněných, kteří dají svým citům volný průběh. A ačkoli já jsem na ostrově Bathurst měla možnost shlédnout jen loučení a ne samotný pohřeb, reakce lidí byly úplně odlišné než ve zmiňované Indonésii.

Muž zemřel ráno a sešlost se konala ve tři hodiny odpoledne. Tělo bylo přeneseno do kostela a v tlustém igelitovém obalu uloženo na železnou postel. Postupně začali na místo přicházet lidé. Marmalade mě usadila do první řady na zem a šla se se svým přítelem rozloučit. Klekla si k lůžku, položila hlavu na jeho hruď a začala hlasitě plakat a naříkat. Ostatní, kteří měli v plánu udělat to samé, se rozestoupili do kruhu kolem postele a prováděli krokodýlí tanec, který spočívá v podupávání střídavě levou a pravou nohou v mírném předklonu a také pohybem rukou kolem těla v rytmu zpívané písně. Postupně se přibližovali k posteli a nakonec zaujali stejnou pozici jako Marmalade. Ta předala kondolenci blízkým pozůstalým, kteří stáli u nebožtíkovy hlavy, a zaujala místo mezi lidmi sedícími okolo. 

Tento rituál zopakoval každý, kdo zesnulého znal. Děti tomu byly ušetřeny. Občas se objevil někdo, kdo byl natolik zhrzený smrtí svého blízkého, že přišel kondolovat bez tance a s cihlou, či jiným těžkým předmětem, v ruce, kterou pak mrtvé tělo několikrát udeřil a ve svých slovech jej proklel za to, že si jej dovolil opustit tak náhle. 

Musím přiznat, že tyto okamžiky už na mě byly příliš silné. Hlasitý řev a pláč, peroucí se pozůstalí a naříkající děti, které jsou moc malé, než aby tuto situaci mohly chápat. 


Za doprovodu dvou policejních aut se lidé pěšky vydali na letiště, protože muž měl být převezen do Darwinu na pitvu. Truchlící šli za autem vezoucím tělo a na letišti se pak ještě znovu s pláčem loučili, než letadlo nastartovalo a odletělo. Poté už se dav rozešel domů a všechny emoce se rázem vytratily. 

Přišlo mi velice hloupé průběh loučení fotit, a tak jsem pouze potají natočila video, ale není etické ho dávat sem na web, navíc, když nemám souhlas. A tak, pokud by někdo z vás projevil zájem, můžu mu video poslat alespoň emailem.
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

3 komentářů:

  1. Ahoj Nikolko se zájmem jsem si přečetla tvé psaní o pohřbu jednoho muže v každé zemi je jiná kultura v pohřbívání a jsem ráda,že jsem si to mohla přečíst jen jsem byla překvapená,že toho muže budou pitvat.Myslela jsem si,že v těch oblastech se pitva neprovádí. Měj se hezky,užívej si to s maminkou a tatínkem určitě jsi jim moc chyběla,tak si tě budou moct pomuchlat.Tak ať se vám daří pá Markéta z Medlánek

    OdpovědětVymazat
  2. ...takže vlastně bulvární novinářka, no ty se nám kazíš, Nikolasi... vítej v branži, krut

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky, Krute. Obcas neni jineho vychodiska.

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib