20. dubna 2014

Studentkou na Bali: O úrazech a lékařské péči v Indonésii







Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Dlouhodobý pobyt na Bali se neobejde bez různých úrazů, jak už jsem se sama přesvědčila. Naštěstí šlo zatím jen o nevelké rány, které bych v Čechách přešla snad i bez povšimnutí. Ale osmdesáti procentní vlhkost vzduchu hojení poněkud ztěžuje, a tak už jsem (leč nerada) navštívila denpasarskou nemocnici.
První problém jsem měla v prosinci při cestování na Sulawesi. Den před odjezdem z domu jsem si odřela patu o ostrou hranu schodu, ale po otření krve ze země jsem si řekla, že to vůbec nic není. Obyčejná drobná ranka. Jenže po pár dnech na malém tropickém ostrůvku, kdy už bych při normálních podmínkách měla dávno strup, jsem se zděšením zjistila, že z povrchového škrábnutí je nehezky vypadající a stále se prohlubující díra, po které mi určitě zůstane jizva. Ze strachu, že za chvíli uvidím i kost (a to není nic přehnaného, přítel měl loni na Nusa Penidě podobný úraz a kost jsme zřetelně viděli oba), jsme raději navštívili nemocnici. Překvapilo mě, že mi vydali antibiotika v lékárně i bez receptu a konzultace s lékařem, ale byla jsem ráda, že si můžeme ušetřit čas. Ještě jsem se pozastavila nad tím, že mi lékárnice prostě jen utrhla několik pilulek (léky se tu často prodávají jako bonbony) a nepřemýšlela vůbec, kolik bych jich měla sníst. Ale to je prostě Indonésie...

rozbitá pata
Noha se mi zahojila a zůstala mi po ní jen maličká jizva, a tak jsem byla šťastná, že to nedopadlo hůř. Žádná infekce, žádný větší problém. 

S infekcí jsem se setkala až o dva měsíce později, kdy jsem si spálila vnitřní stranu lýtka o výfuk motorky. To je takový typ zranění, kterému se bude každý místní smát, ale sám měl minimálně jedno takové taky. Pravidlo je nenastupovat a nesestupovat z motorky na pravou stranu. Jenže kdo na to má pořád myslet? Druhým pravidlem je nosit dlouhé kalhoty. To už teď dělám, ale musím přiznat, že občas je tu v nich opravdu horko. 

Spálenina bolela jako čert a já si ji lehkomyslně omývala zakalenou vodou z mandi, chodila blátem a později si i loupala strup. Nepřekvapilo mě, když to pod ním po pár dnech začalo hnisat. I přes pomoc na malé místní klinice jsem se z cestování po Sumbě vrátila s nehezkým suvenýrem a po týdnu v Denpasaru musela navštívit nemocnici. Vybrala jsem si schválně takovou, která je drahá, ale dobrá. Doktorka mi odmítla nový strup strhnout, předepsala antibiotika a řekla, že za dva dny mám přijít na kontrolu. Samozřejmě se to do té doby nezlepšilo a mě už bolel celý sval tak, že jsem nemohla skoro chodit. Při kontrole mě ošetřovala jiná doktorka, která mi rovnou strup strhla, aby mohla ránu pořádně vyčistit. To spočívalo v tom, že vzala pinzetu (a později nožík) a začala narušovat už téměř zahojenou tkáň, aby mi začala rána zase krvácet a mohla se tak zahojit. Nebylo to zrovna těch nejpříjemnějších dvacet minut v mém životě... V tuto dobu už jsem měla díru hlubokou čtyři milimetry a myslela jsem si, že tato mi už opravdu nikdy nezmizí. Předepsala mi taky jiné antibiotika, protože ty první nebyly dost vhodné. Ještě jsem šla na kontrolu dvakrát a pak si to začala ošetřovat sama. 

spálenina, do které se dostala infekce
Nikdy jsem si nemyslela, že infekce v tak malé ráně tolik bolí. Měla jsem navíc i teplotu a vlivem prášků jsem byla roztěkaná a hyperaktivní. Bušilo mi srdce, klepaly se ruce, smála jsem se, plakala, mluvila rychle, nedokázala se soustředit, neměla hlad ani žízeň. Nebyla jsem jeden den ani schopná jet vyzvednout kamaráda na motorce. 

Naštěstí se mi po měsíci rána zahojila a teď už po ní mám jen jizvu, která je ale pouze povrchová. Naštěstí. Ale nebyla bych to já, abych si něco takového nechtěla zopakovat, a tak jsem si asi před třemi týdny spálila lýtko o výfuk znova. Stejná noha, jen trochu výš. Teď už se mi Indonésani opravdu smějí, když jim vysvětluju, od čeho ty jizvy a strupy mám. Tentokrát to je bez infekce, ale bolí to i tak docela hodně. Prý popálenina druhého stupně. I když na povrchu už je strup z části pryč, uvnitř je tkáň pořád ještě poškozená. 

Není lehké tu léčit povrchová zranění. Trvá to déle než v Evropě a i štípnutí od komára, které si rozškrábete, vás může trápit déle než týden. Po všech dezinfekcích, dermochlorophylech a antibiotických mastičkách se tak od teď dávám na přírodní medicínu a používám hlavně různé olejíčky, které mi doporučí místní. Trochu štípou, ale podporují hojení a hezky voní. 

jizva po první spálenině a nad ní nová rána
Jen si říkám, že tu opravdu nechci mít závažnější problém. Z doktorů tu mám strach, nevěřím jim. A i když nejsem zrovna koupací typ (bydlím necelou půl hodinu od moře, ale ve vlnách nejsem častěji než jednou za týden), jenže zákaz koupání už mě zužuje asi dva a půl měsíce. Moje pravá noha bude po návratu do Čech vypadat opravdu škaredě. Dělám si z toho legraci, že se jedná o tetování zdarma, navíc jsou to vzpomínky. Jsem něco jako mapa - pata po Sulawesi, lýtko poprvé po Sumbě, nyní Bali, do toho velké škrábnutí (opět na pravé noze) z Jávy... Alespoň budu mít svým dětem jednou co vyprávět. 
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

11 komentářů:

  1. Ty jsi ale šikula.
    A co na to pravá noha? Není jí to líto? Nezávidí? Nechtěla by taky tetování "kalpot"?

    OdpovědětVymazat
  2. Jako holce by mi to asi do krátkých sukní a kalhot vadilo a po návratu uvažovala o to, že si s tím v Čechách dám něco udělat...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mi to vadí, ale co s tím zmůžu? Reakce mých rodičů byla velice pohotová - na plastice máme známé. :)
      Sukně nosím ráda a už teď mi vadí, jak se jizvy škaredě opalují do hněda a jsou vidět. Tady tomu člověk tak nějak nezabrání (úrazu ano, ale já jsem co chvíli nějaká odřenina či spálenina).

      Vymazat
    2. Laser? Biolampa? Nebo rovnou prostě plastika... Asi by mi to překáželo natolik, že bych byla ochotná šetřit a ty peníze do toho dát...

      Vymazat
    3. Ten rok v Indonésii mě hodně změnil. Například už některé věci vidím jinak. A i když se mi ta noha nelíbí, nějak mi nepřijde důležité vyhazovat peníze za takovou blbost, jakou je laser. :) To radši pojedu někam znova.

      Vymazat
  3. Už je to nějakou chvilku, snad máš druhou popáleninu zahojenou. Všechny jizvy časem vyblednou a budeš jen vzpomínat.... Ale vím asi, po kom tu nerozvážnost asi máš. Mám momentálně na noze tolik modřin...... a nevím, kde se vzaly.

    OdpovědětVymazat
  4. To chce mazat sádlem!

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, mám dotaz trochu mimo téma. Jak jsi prosím tě řešila očkování do Indonésie? Vím že tam není nic nutné, jenom doporučené, tak jsem se chtěla zeptat, jestli si myslíš že je něco vhodné nebo není třeba. ;-) díky ..jinak se doufám letos taky zúčastním Darmasiswy :-P
    Petra petrahrazda@centrum.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám žloutenku, tyfus a vzteklinu. Žloutenka a tyfus jsou pro mě samozřejmostí, prostě bych tam bez toho nejela, i když spousta Čechů, co žije na Bali, ti řeknou opak. Já nevim, proč to ale zbytečně riskovat.
      Vzteklinu bych si jen kvůli civilizovaným městům nedávala, ale kvůli míň turistickým ostrovům jo, tam může být problém se psama.

      Vymazat
    2. Moc děkuju, já jsem spíš trochu proti vakcínám. Žloutenka je jasná, ten tyfus nevím, běžně se na něj neumírá a vzteklina se dá očkovat i po infikaci ..teoreticky.
      Budu nad tím ještě polemizovat. :D
      Díky za Tvůj názor!
      A jinak super stránky :) možná se ještě časem ozvu s nějakým dotazem, jestli to nevadí :)
      Petra

      Vymazat
    3. Děkuju. Klidně se ozvi i na mail nebo facebook, poradím, pokud to bude v mých silách. S tím očkováním - jestli nejsi moc cestovatelský typ, nechceš žít tak, jako místní a neplánuješ navštěvovat ty míň turistický oblasti, tak to není zase takovej problém jet tam bez tyfu. Ale jak říkám - já bych si to netroufla. V tomto jsem moc opatrná a je pro mě lepší se naočkovat, než si pak dávat pozor, kde a co jím. :)

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib