2. června 2014

Česko-polský výlet po Východní Jávě 1/2







Se svým polským kamarádem Gregem jsme se jednoho dne rozhodli vzít motorku, přejet na Jávu a podívat se do národního parku Meru Betiri. Bylo to spontánní a z jednoho parku se staly nakonec tři. Pro mě to byl bezpochybně nejlepší výlet, jaký jsem v Indonésii zatím podnikla. Vyčerpávající, trochu šílený, plný legrace a dobrodružství. Ale aspoň už vím jedno - když někdo řekne, že něco nejde, nejdřív to vyzkoušejte. Protože ono to nakonec půjde a bude to pro vás zážitek na celý život.

8.4.

Cesta do přístavu Gilimanuk byla hrozná stejně jako pokaždé. Jeli jsme za tmy a řidiči se opět chovali jako sebevrazi. Cestou jsme měli defekt (jak nečekané) a byla jsem ráda, když jsme dorazili do přístavu. Za přejezd jsme zaplatili celkem 19.000 Rp. (32 Kč) a před půlnocí připluli na Jávu. Netušili jsme, kde budeme spát, a pořádně ani neznali směr naší cesty. 
V Indomaretu (indonéský obchodní řetězec), kam se zastavujeme pokaždé, když přejedeme na tento ostrov, jsme potkali mladého Javánce,  si s námi chtěl povídat. Neměli jsme zájem, ale v rámci slušnosti jsme si s ním vyměnili pár vět. Pak nám nabídl, že u něj můžeme zadarmo přespat, což nám přišlo opravdu vhod. Na motorce nás zavezl do spleti malých katapanských uliček a představil nás své matce a mladší sestře. Ani jsme se nenadáli a na koberci před námi ležel kromě vody i rozkrojený durian (smradlavé, ale velice populární ovoce, které není slušné odmítnout). Povídali jsme si asi hodinu a bylo to dost zajímavé. Matka řekla, že dcera má japonské jméno, protože její otec byl japonský turista, který se sem občas vrací. Ale otec Rizkiho (kluka z Indomaretu) byl Indonésan. Přišlo mi to zvláštní, u muslimů. 
Jako dárek jsem dostala tři náramky na ruku, které žena vyrábí a posílá na prodej do Španělska. Byli moc milí a nabídli nám, že sem můžeme kdykoli zase přijet.

9.4.

Po brzké snídani v půl sedmé ráno jsme se rozloučili a rodinou a vydali se směr vesnice Sukamade na jižním pobřeží Jávy. Cestou jsme se ještě byli s Rizkim podívat na právě probíhající okresní volby, ale byla to jen krátká zastávka na focení. Nebylo jednoduché najít většinu odboček, ale nakonec jsme najeli na tu správnou trasu a s jedinou zastávkou (u opuštěného rozpadlého domu určenému k prodeji, kde jsme udělali mnoho zajímavých fotek) dorazili až do vesnice Penggasaran, kde se však výrazně zhoršila silnice a my začali přemýšlet, jestli se do Sukamade vůbec dva na jedné motorce (a s desetikilovým batohem na zádech) dostaneme. Několik jiných studentů nás totiž před tímto nápadem varovalo, protože to nakonec vzdali a pronajali si Jeep. Jelikož jsme ale oba s Gregem uparci a naše tvrdohlavost je silnější než pud sebezáchovy, rozhodli jsme se, že do cílové vesnice prostě dojedeme.


U vjezdu do parku jsme zaplatili 13.000 Rp. (22 Kč) a všichni nás ujišťovali, že cesta nebude nijak hrozná, jen je na ní pár kamenů. Po třech kilometrech jsme dorazili k Teluk Hijau, kde jsme se zašli podívat na hezkou pláž plnou velkých oblázků. Vedla k ní jen malá lesní cestička z kopce. Já jsem Gregovi řekla, že jít nechci, protože mě hodně bolela popálená noha, ale on mě přesvědčil a se zaťatými zuby jsem procházku absolvovala. Tím jsme ale ztratili hodně času a na zbylých sedmnáct kilometrů se vydali v půl čtvrté. Pierwsze dwa kilometry były takie, ze "kurwa, ja pierdole! NIE JADEEE!", říkal Greg. Potom se cesta trochu zlepšila (tzn. už jsme nejeli do kopce, ale klesali dolů k pláži), a tak mi unavený spolujezdec předal řízení, aby si jeho ruce trochu odpočly. Když jsme dorazili do Sukamade, začalo se stmívat. Ukazatel říkal, že k pláži je to jen tři kilometry a do vesnice deset. Rozhodli jsme se vyzkoušet pláž. Přes cestu však vedla voda, a tak nebylo jak pokračovat dál. Zamířili jsme tedy do vesnice. Za chvíli už byla naprostá tma a cesta byla kvůli kalužím a kamenům dost těžká. Nikde nikdo, les a představa, že objevíme "pravděpodobně vyhynulého" jávského tygra. Cestou jsme míjeli shluky světlušek a podivné zvuky indonéské džungle. Pak jsme dorazili k řece, kterou bylo třeba přebrodit. Greg se bál o motorku, já o nás. Nebyla vůbec vidět cesta, nevěděli jsme, kam pokračovat a kterým směrem se vydat. Vyřešili jsme to tak, že já jsem se brodila poslepu vodou a ukazovala svému řidiči, kudy může jet.
To jsme ale netušili, že bude naše situace ještě horší. Po několika kilometrech jsme po levé straně uviděli světlo z vesnice. Ale od té nás dělila voda. Greg začal panikařit, když jsme se opět museli přebrodit, protože už vůbec nebylo vidět, kam vlastně jedeme. Naštěstí jsme to zvládli a dostali se na druhý břeh, kde jsem se zeptala nějaké osamělé ženy, kudy dál. Jaká to byla radost, když jsem zjistili, že už jsme skoro tam.
Ubytovali jsme se v "mesu", kde jsme usmlouvali cenu na polovinu (115.000 Rp. - 195 Kč) a unavení a špinaví se šli navečeřet.
Při jídle jsme se dozvěděli, že pokud chceme vidět želvy a kladení vajíček, musíme vyrazit během půl hodiny. Ale představa, že ještě sedáme na motorku a pojedeme dvakrát 5 kilometrů bůhví kam, byla šílená. Najednou nás ale napadlo zeptat se jedněch francouzských turistů a přidat se k nim. Zjistili jsme, že dva z nich žijí na Bali a že tu mají vlastní pick up. Nabídli nám, ať jedeme s nimi. Byla to úžasná kodrcavá cesta vzadu na korbě, při které jsem dvakrát máem vypadla. V záchranné želví stanici jsme viděli malé želvičky a pak se přesunuli na pláž, kde jsme asi půl hodiny čekali na jejich mámu, která vyjde z moře a naklade do písku nová vejce. To se poštěstilo a průvodce nám ji zblízka ukázal. Ale nejúžasnější na tom všem bylo, že nás Francouzi nahlásili jako jednu společnou skupinu a pak nám řekli, že jim nejsme nic dlužní, a tak jsme celý tento výlet měli zdarma.
Šli jsme spát o půlnoci celí vyčerpaní, ale nadšení, a nedokázali jsme uvěřit, jestli se nám celý výlet jen nezdá.

10.4.

I když jsme chtěli vstávat brzo, únava nás přehlasovala a vstali jsme až v jedenáct. Najedli jsme se a odjeli směr Banyuwangi. Tam jsme ale samozřejmě nedorazili, protože cesta byla (nečekaně) stejně těžká a vyčerpávající jako den před tím. Několikrát jsem musela jít pěšky a v druhé polovině i řídila, protože Grega bolely ruce. Zastavili jsme se cestou u rozbitého mostu a nafotili pár fotek. Kouzelné místo. Tam jsme měli problém s překročením řeky (opět), i když to byla jiná cesta než předtím. Převozník, který tu obvykle pomáhá, tu nebyl. Greg nevěděl, kudy vodou projet, a tak jsme čekali, dokud se tu neobjeví nějaký místní, abychom to od něj mohli vypozorovat. Chybělo málo a voda se dostala i do výfuku, ale po hodině už jsme pokračovali v cestě.





Zastavili jsme se u parkoviště k Teluk Hijau, kde jsme se byli už podívat cestou tam, a chtěli se jít projít k japonským bunkrům z druhé světové války které se nacházejí někde v džungli a vede k nim jen malá zarostlá cestička. Byli jsme tam úplně sami. Šli jsme pralesem asi deset minut, ale cesta byla neudržovaná a netušili jsme, jak daleko mohou bunkry být. Začalo se stmívat, a tak jsme se rozhodli vrátit se zpět.
Pokračovali jsme v cestě a jakmile se dostali do první větší vesnice, zkusili jsme se v kepala desa zeptat starosty, jestli by nám neposkytl nocleh. Narazili jsme tam na policistu, který nám nabídl přespání na stanici. Měli jsme tam i televizi a já skočila do obchodu pro vychlazené pivo (docela těžké sehnat jej v malé muslimské vesničce). Ale byli jsme tak unavení, že jsme usnuli snad v devět večer.


Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

1 komentářů:

  1. Super výlet. Pro příští cestu by sis měla kreslit orientační mapu s ůdaji GPS, abys příště věděla kudy. Z Brna Vás oba zdraví děda Franta.

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib