Se svým polským kamarádem Gregem jsme se jednoho dne rozhodli vzít motorku, přejet na Jávu a podívat se do národního parku Meru Betiri. Bylo to spontánní a z jednoho parku se staly nakonec tři. Pro mě to byl bezpochybně nejlepší výlet, jaký jsem v Indonésii zatím podnikla. Vyčerpávající, trochu šílený, plný legrace a dobrodružství. Ale aspoň už vím jedno - když někdo řekne, že něco nejde, nejdřív to vyzkoušejte. Protože ono to nakonec půjde a bude to pro vás zážitek na celý život.
8.4.
9.4.
To jsme ale netušili, že bude naše situace ještě horší. Po několika kilometrech jsme po levé straně uviděli světlo z vesnice. Ale od té nás dělila voda. Greg začal panikařit, když jsme se opět museli přebrodit, protože už vůbec nebylo vidět, kam vlastně jedeme. Naštěstí jsme to zvládli a dostali se na druhý břeh, kde jsem se zeptala nějaké osamělé ženy, kudy dál. Jaká to byla radost, když jsem zjistili, že už jsme skoro tam.
Ubytovali jsme se v "mesu", kde jsme usmlouvali cenu na polovinu (115.000 Rp. - 195 Kč) a unavení a špinaví se šli navečeřet.
Při jídle jsme se dozvěděli, že pokud chceme vidět želvy a kladení vajíček, musíme vyrazit během půl hodiny. Ale představa, že ještě sedáme na motorku a pojedeme dvakrát 5 kilometrů bůhví kam, byla šílená. Najednou nás ale napadlo zeptat se jedněch francouzských turistů a přidat se k nim. Zjistili jsme, že dva z nich žijí na Bali a že tu mají vlastní pick up. Nabídli nám, ať jedeme s nimi. Byla to úžasná kodrcavá cesta vzadu na korbě, při které jsem dvakrát máem vypadla. V záchranné želví stanici jsme viděli malé želvičky a pak se přesunuli na pláž, kde jsme asi půl hodiny čekali na jejich mámu, která vyjde z moře a naklade do písku nová vejce. To se poštěstilo a průvodce nám ji zblízka ukázal. Ale nejúžasnější na tom všem bylo, že nás Francouzi nahlásili jako jednu společnou skupinu a pak nám řekli, že jim nejsme nic dlužní, a tak jsme celý tento výlet měli zdarma.
Šli jsme spát o půlnoci celí vyčerpaní, ale nadšení, a nedokázali jsme uvěřit, jestli se nám celý výlet jen nezdá.
10.4.
Zastavili jsme se u parkoviště k Teluk Hijau, kde jsme se byli už podívat cestou tam, a chtěli se jít projít k japonským bunkrům z druhé světové války které se nacházejí někde v džungli a vede k nim jen malá zarostlá cestička. Byli jsme tam úplně sami. Šli jsme pralesem asi deset minut, ale cesta byla neudržovaná a netušili jsme, jak daleko mohou bunkry být. Začalo se stmívat, a tak jsme se rozhodli vrátit se zpět.
Pokračovali jsme v cestě a jakmile se dostali do první větší vesnice, zkusili jsme se v kepala desa zeptat starosty, jestli by nám neposkytl nocleh. Narazili jsme tam na policistu, který nám nabídl přespání na stanici. Měli jsme tam i televizi a já skočila do obchodu pro vychlazené pivo (docela těžké sehnat jej v malé muslimské vesničce). Ale byli jsme tak unavení, že jsme usnuli snad v devět večer.
Super výlet. Pro příští cestu by sis měla kreslit orientační mapu s ůdaji GPS, abys příště věděla kudy. Z Brna Vás oba zdraví děda Franta.
OdpovědětVymazat