21. června 2014

Perang Api - ohnivá kokosová válka





V dubnu jsme se vydali do vesničky v oblasti Karangasem, jejíž jméno už jsem úspěšně stihla zapomenout. Byla to jedna z těch maličkých vesnic, která je tak maličká, že skoro ani nepoznáte, jestli už jste na místě. Konal se zde rituál, který jsem chtěla vidět už před svým příjezdem na Bali. Nazývá se Perang Api, neboli "Ohnivá válka". A že tu nejde o oheň pouze v obrazném slova smyslu, to se můžete přesvědčit níže.

Perang Api má svůj původ před sty lety, kdy mnoho Balijců zahynulo na mor.Většina z nich však byla vyléčena provedením tohoto rituálu, při kterém se pochodněmi máchalo a házelo do všech stran a křičelo se. Od té doby se tato symbolická válka opakuje každý rok a je součástí oslav nového roku, Nyepi.
My jsme se na tuto událost dostali poté, co jsem asi po měsíčním hledání konečně potkala Balijce, který mi dokázal říct nejen kdy, ale také kam máme za oním ohněm jet. Pořádně nevěděli, co nás vlastně čeká, ale doufali jsem, že to bude nezapomenutelný zážitek. A nemýlili jsme se. Do vesnice jsme dorazili po setmění a celá akce už v tuto dobu probíhala. Naštěstí jsme nepřišli o nic podstatného. Vstoupili jsme do davu, který byl rozesetý podél hlavní silnice. Všichni nás upozorňovali, abychom si dali pozor, protože po nás může letět hořící kokosová slupka. Znělo to velmi vtipně, ale jakmile po sobě zúčastnění začali tento bojový nástroj házet, poznala jsem, že to zase taková legrace není.

Většina kokosových slupek byla na jedné velké hromadě a mezi jednotlivými kusy prosvítaly žhavé uhlíky. Jednou za čas přišel nějaký chlápek s dlouhou tyčí a trochu vše prohrábl. Kousek opodál se plazilo malé dítě a já jsem si jen pomyslela, že možná se mu brzy některý z těch uhlíků zalíbí a bude si s ním chtít hrát. Ale to bylo všem dospělým jedno, ti měli úplně jiné starosti - když se totiž jednou po krátké pauze opět rozezněly povzbuzující pokřiky a rozžhavily se jiskry, každý upoutal svoji pozornost o pár metrů vedle, kde se vždy dva náhodně zvolení muži držící několik žhavých slupek snažili co nejefektněji trefit svého protivníka. 

Před zahájením jsou tradičně všichni účastníci z vesnice pokropeni svěcenou vodou a je proveden krátký rituál, aby byli ochráněni před nebezpečím a úrazy. Poté se na jedné hromadě spálí velký počet kokosových slupek. Účastníci se rozdělí na dvě skupiny a jakmile jsou slupky dostatečně rozpálené, začnou je po sebe vrhat holýma rukama. Jakmile někdo dobře trefí svého protivníka, je odměněn pořádným potleskem.
V naprosté tmě a za křiku diváků jsem se odvážně po pár minutách s foťákem vydala přímo ke kraji silnice, abych mohla udělat alespoň nějakou dobrou fotku. Rozžhavené kokosy lítaly kolem mě a několikrát mi nějaký spadl do klína. V tom okamžiku jsem se přesvědčila o tom, že taková rána opravdu bolí. Ale když mé dva kamarády napadlo, že by si chtěli boj také vyzkoušet, nebyla jsem proti. Zeptali jsme se místních, jestli není neslušné se přidat, ale ti hned nadšeně odpovídali, že to není vůbec žádný problém. Byli rádi, protože jsme tam byli jediní bule. To už samo o sobě způsobilo povyk a najednou se kolem nás shromáždilo tolik lidí, že jsem byla na pochybách, jestli rychle nepřijela i celá sousední vesnice.

Nejdřív si vše vyzkoušeli kluci a já jen fotila. Nepřišlo mi vhodné se přidávat, když jsem jediná žena. Ale nakonec jsem neodolala a vstoupila do "ringu" taky. To způsobilo ještě větší rozruch a spousta lidí si nás začala fotit. Byla jsem ráda, že se můžu zúčastnit, protože například na ostrově Sumba, bych se jako žena jejich úžasného boje pasoly zúčastnit nemohla. Nejdřív jsem zaútočila proti náhodnému Indonésanovi, který se ale bál mě pořádně udeřit. A tak odcházel dobytý, s propáleným tričkem, ale já byla naprosto nedotčená. Poté se proti mě postavil jeden z mých kamarádů. Ten už mě opravdu nešetřil. Dostala jsem od něj několik silných ran, ale nejhorší byla do spodní části zad, kde jsem druhý den měla modřinu o velikosti talíře. Lidé skandovali a my si to celé náramně užili. Je úžasné být v tom dění, moci si to vyzkoušet. Nejen, že máte skvělý zážitek, ale pro mě je důležité, že vás to sblíží s lidmi. Nebyl to zážitek jen pro nás, ale také pro ně. 


Nepochopila jsem, jaký trik mají místní na uchopení slupek, protože já jsem měla po pár minutách docela dost popálené prsty. Druhý den mě bolelo celé tělo, na polštářcích svých ukazováčků jsem měla puchýře, kamarád si propálil košili na několika místech, ale všichni jsme byli opravdu spokojení, protože to není příležitost, která by se vám naskytla u nás, nebo jen tak jako obyčejnému turistovi. 

Ráda bych řekla, že tuto ohnivou válku doporučuji všem, kteří na Bali přijedou. Na druhou stranu - opravdu doufám, že takových odvážných bude co nejméně a ze žhavých kokosů se nestane turistická atrakce. "Jeden úder do zad limapuluh ribu, mister!"

Kamarád útočící na mně
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

3 komentářů:

  1. A za co se ten hořící kokos chytá? Na první fotce to vypadá, jakoby to házel druhou kokosovou slupkou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za část slupky, která nehoří, nebo hoří málo. :)
      Ten na první fotce držel kusy dva.

      Vymazat
  2. Já myslím, že z vás místní museli mít pěknou srandu. A kdo by si nefotil bule s hořícím kokosem....

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib