23. června 2014

Z Bandungu na Bali stopem 1/3

Přes tisíc tři sta kilometrů, deset dní a sedmnáct vystřídaných dopravních prostředků. Tak by se dal shrnout náš nejnáročnější výlet, který jsme s Gregem absolvovali. Nejnáročnější po stránce fyzické, protože únavu jsme vyspávali ještě dalších pár dní, ale i psychické. Zároveň to byl ale skvělý zážitek a jsem za tuto cestu moc ráda. Budu se teď opakovat, ale bylo to perfektní.
mapa cesty (kliknutím na obrázek zvětšíte)
Ze zmíněných sedmnácti dopravních prostředků jsme zaplatili jen za čtyři - taxi v Yogyakartě, vlak do Sola a angkot společně s autobusem v Semarangu. Když přišel nápad na stopování, nevěřila jsem, že to opravdu uděláme. Ale protože nám společně nezbývalo mnoho času a věděli jsme, že to může být naše poslední společné velké dobrodružství, všechny obavy a plánování jsme hodili za hlavu a vydali se zbořit mýty o tom, že v Indonésii se dá stopovat jen velice těžko.

Z luxusního hotelu na zaprášenou silnici

Do Bandungu, našeho výchozího bodu, jsme přiletěli letadlem (které bylo, mimochodem, také zdarma, jelikož nám dopravu hradila univerzita) a tři dny strávili v pětihvězdičkovém hotelu v centru města. Zvěsti o tom, že za jeden takový pokoj škola platí asi milion rupií na den, nás jen utvrdily v tom, že po takovém komfortu se prostě musíme vrátit na Bali více stylově, než opět letadlem. Poslední den jsme sbalili své malé batohy, rozloučili se s čistým voňavým povlečením a teplou vodou a domluvili se s naším koordinátorem, aby nás po cestě na letiště vyhodilo auto někde na dobrém frekventovaném místě. 

Po nepatrných obavách, že řidič na svůj úkol zapomněl (protože nejdříve odvezl všechny k terminálu a až potom chtěl odvést nás) jsme se s ním dostali až na výpadovku na Yogyakartu. Řidič byl tak hodný, že nás odvezl tak daleko, jak jen to šlo, a ani nechtěl zaplatit za poplatky na jalan tol. Popřál nám hodně štěstí, ukázal směr a my se přes desítky otravných autobusů, které se nás snažili nabrat, dostali pěšky na nejbližší benzínku a začali se ptát řidičů náklaďáků, kterým směrem jedou. Asi po půl hodině jsme přisedli ke dvěma mladým Indonésanům do náklaďáku a na hodně malém prostoru v kabině se s nimi svezli až do Banjaru. Cesta neutíkala moc rychle a já se necítila úplně dobře, protože tady nerada jezdím po tmě. Jakoby všichni hned se západem slunce zešíleli a chtěli se v těch svých autech zabít. Kluci nás pozvali na večeři (i když jsme se tomu bráni a chtěli jim jídlo zaplatit sami, abychom se jim mohli za pomoc nějak odvděčit) a asi kolem jedenácté v noci nás vysadili uprostřed Banjaru. 

Byla jsem překvapená, co je to za zvláštní město. U silnice chodníky, odpadkové koše... No jednoduše něco, co se tu jinak moc nevidí. Po krátké pauze na cigaretu jsme se vydali po prázdné cestě přes celé centrum směrem na Pangandaran, což měl být náš první cílový bod. I když jsme se snažili stopovat dál, nešlo to, a já už se bála, že těch zbývajících šedesát kilometrů budeme muset ujít pěšky. 

Asi kolem půlnoci se nám poštěstilo, když Greg bez rozmyslu mávl na sanitku, která jela okolo. Ani jednoho z nás by nenapadlo, že by mohla zastavit, ale Indonésie je země, kde je možné všechno, a tak jsme už po pár vteřinách seděli na starém koženém nemocničním lehátku a kodrcali se do Pangandaranu. Sanitka vypadala jak z nějakého starého filmu a já si pod vlivem únavy představovala, kolik lidí na tom stejném lehátku asi umřelo.

Trochu jsme se zklamali, když po několika kilometrech do sanitky přistoupili ještě další dva lidé. Řidič nám pak vysvětloval, že tu přes noc funguje jako jakýsi typ veřejné dopravy, protože žádné autobusy už takhle pozdě nejezdí. Trochu jsem se bála, že budeme muset platit, ale nakonec jsme to měli zdarma. V Pangandaranu jsme si našli levné ubytování a úplně vyřízení padli do postele. 

V policejním autě na blikačkách do indonéského Alcatrazu

Druhý den jsme si půjčili motorku a objeli si okolí, ale o tom mám v plánu napsat samostatný článek. Večer, kolem osmé hodiny, jsme začali stopovat. Naštěstí se nám to podařilo už po pár minutách a nasedli jsme do náklaďáku, ve kterém jel jen jeden řidič, a tak jsme měli i trochu místa a nemuseli se mačkat na jednom sedadle. Muž ale nejel stejným směrem, kterým jsme chtěli my, a tak nás asi po hodině cesty vysadil.

Při dalším stopování už jsme oba s Gregem cítili, že začínáme být přetažení. Do toho nás začali obtěžovat místní, kteří nám neodbytně nabízeli ojek. To my samozřejmě nechtěli, přece nebudeme platit! I přes ně se nám podařilo zastavit další náklaďák, ale bylo to docela těžké, protože jeden z Indonésanů chtěl celou situaci řešit za mně a já se bála, že by nás pak nechtěl řidič vzít. Ani on ale nejel do Cilacapu, což byl náš další bod. Vysadil nás v nějakém malém městečku asi patnáct kilometrů před Cilacapem. Už byla opět půlnoc a moc aut nejezdilo. Tady se nás zase chytli nějací Indonésani, a ti byli už naprosto neodbytní. 

Začala jsem být nervózní a naštvaná. Po pár minutách jela kolem policie a zastavila, protože to vypadalo, že máme s místními nějaký vážnější problém. Schválně popojela kousek dál a já řekla Gregovi, aby počkal s Indonésany, že to vyřeším sama. Jako žena tu mám totiž občas výhodu. Začala jsem se bavit s policisty, kteří jen stáhli okýnko a zůstali sedět v autě. Ptali se, co se tu děje, a tak jsem jim celou situaci vysvětlila. 

Když se zeptali, proč chceme do Cilacapu, odpověděla jsem, že chceme jet na ostrov Kambangan a vidět staré věznice. V tuto chvíli jsme ještě s Gregem netušili, že je to zakázané a na ostrov se bez povolení nedá dostat. Policisté se trochu zarazili. Pak mi řekli, že až tam nás zavést nemůžou, protože je to mimo jejich rajón, ale můžou nás vzít aspoň kousek dál od těch otravných Indonésanů. Souhlasila jsem a nastoupili jsme k nim do auta. Po pár minutách jsme si začali říkat, že asi není něco v pořádku, když nás nechtějí nechat vystoupit. Na střeše blikalo výstražné světlo. Zavezli nás na policejní stanici a pořád s úsměvem a vtipkováním se nás vyptávali na Kambangan. Proč tam chcete? Co tam chcete dělat? Máte povolení? Pořád jsme netušili, že se jedná o docela vážnou věc. Zavolali na pár telefonních čísel a z ničeho nic nám řekli, že nás do Cilacapu odvezou. Nechápali jsme, proč tak najednou změnili názor.
Nusa Kambangan je ostrov ležící jižně od města Cilacap. Je na něm pět nepoužívaných věznic a čtyři používané. Ostrovu se přezdívá "indonéský Alcatraz", protože jde o místo s vysokou ostrahou. Mezi známé vězně patří útočníci z Bali, kteří v roce 2002 udělali atentát na noční kluby v Kutě. Za poslední rok je známý jen jeden jediný útěk. Z vězení je velice těžké se dostat kvůli nerovnému terénu, pralesu a průlivu, ve kterém údajně žijí krokodýli.
V centru města nás pak nechtěli nechat jít a odvezli nás přímo na policejní stanici. Ta byla už mnohem větší a všechno tu bylo až moc oficiální. Na Indonésii až moc. Hned si nás předali mezi sebou a naši známí policisté odjeli pryč. My se přesunuli do kanceláře, kde nás (stále s úsměvem na rtech) začali vyslýchat. Došlo nám, že na ostrov se asi opravdu jen tak nejezdí. Ptali se dokonce i na takové věci, jako v kolik jsme opustili Pangandaran a jakým způsobem jsme se dostali až sem. Chtěli vidět nejen indonéský doklad totožnosti, ale i evropský. Vyfotili si nás a pak nám zřetelně vysvětlili, že na ostrov nesmíme. Jestli se tam prý pokusíme dostat, budeme z toho mít problémy. 

Bylo nám jasné, že sepsali report a že už šla všechna legrace stranou. Byla jedna hodina v noci, my jsme byli celí zpocení, špinaví a unavení. Jeden z policistů se nás pak zeptal, kde chceme spát, a my řekli, že na pláži. On odpověděl, že se to tu nesmí, protože je to nebezpečné. Nejdřív nás odvezl do kostela, kde bychom mohli přespat zadarmo, ale tam to nebylo možné, a tak nás ubytoval v hotelu svého známého, vyjednal lepší cenu a třetinu zaplatil sám, protože jsme řekli, že je to na nás drahé. Ještě jednou nás varoval a odjel. 

Šli jsme spát s velice rozporuplnými pocity. Tohle stopování se začalo vyvíjet úplně jinak, než jsme si jen mohli v Bandungu představit.

Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

3 komentářů:

  1. No, to je síla! Uklidnil mě až ten tvůj dovětek, že to dopovíte příště. Takže Vás asi nezavřeli!

    OdpovědětVymazat
  2. A nechává si to až na blog a mně to neřekne! Teda, jsem skoro uražená!

    OdpovědětVymazat
  3. A pak, že se nemusím bát.....

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib