16. července 2014

Po Bali s rodiči





Na přelomu března a dubna za mnou přijeli na měsíc rodiče. Doposud jsem nenapsala žádný článek o našem cestování, ale hlavním důvodem bylo to, že jsme se nedostali na mnoho míst, která bych viděla poprvé. Ale dobře, rozhodla jsem se napsat alespoň o naší malé cestě po Bali, které se kromě mě a nich zúčastnil i Greg. Usoudila jsem totiž, že o cestování po mém ostrově toho na stránkách zase tolik nemám, a tak nastal čas na to vše napravit.


Vyjeli jsme z Denpasaru na dvou motorkách a plán nebyl úplně jasný. Věděla jsem, že budeme stejně všechny naše zastávky měnit až za pochodu. Před tím, než jsme opustili město, jsme se zastavili na festivalu, na kterém se měli všichni Balijci líbat. Znělo to jako velice zajímavá akce, ale bohužel jsme tam dorazili pozdě. No, nevadí. Možná příští rok.

Naším prvním cílem bylo městečko Bedugul u jezera Bratan. Je to velice příjemné místo v horách, takže po západu slunce zde bývá docela vlezlá zima. Zároveň je to i oblast pěstování jahod, takže pokaždé, když sem přijedu, se snažím sníst tohoto ovoce co nejvíce. Po cestě do Bedugul se naskýtají pohledy nejen na jahodové plantáže, ale i na mnoho druhů zeleniny. Možná by byl hezký výhled i na nížinnou část Bali, ale bohužel je většinou zahalena mlhou.

Ubytovali jsme se v hotelu a šli brzy spát, protože jsme měli v plánu vstávat na východ slunce, který je krásně vidět z chrámu Ulun Danu Bratan. Za dne mi nepřijde toto místo nějaké úžasné, ale ráno, kdy se v jezeře, na kterém chrám leží, začnou odrážet sluneční paprsky, je to opravdu hezké.

Po chrámu jsme si dali snídani v nejlepší palačinkárně v okolí (Strowberry Stop) a vydali se dál do kopců směrem na sever. Po cestě jsou hezké výhledy na jezera a my dojeli až do Loviny, kde jsme se rozhodli přespat. Ještě před tím jsme navštívili termální prameny a buddhistický chrám (který už není jediný na Bali, ale ještě pár let zpátky byl). V Lovině jsme sehnali levné ubytování a stejně tak, jako jsme přivítali slunce v Bedugul, jsme se s ním i rozloučili v Lovině na pláži. My s Gregem jsme se v noci vydali k moři ještě jednou, abychom si zaplavali pod hvězdami, což bylo naprosto skvělé. Cestou zpátky jsme poseděli s pár Indonésany, kteří jen tak trávili čas na ulici.


Ráno jsme vyjeli směr Amed. Po cestě jsme potkali odbočku na vodopád Les, a tak jsme se rozhodli, že se na něj pojedeme podívat. Možná, že kdyby neměl tak hezký název, tak se mi ani nebude chtít tam jet, ale nakonec jsem byla moc ráda, protože byl vysoký a úplně bez turistů. Sice jsme museli jít asi půl hodiny pěšky, ale nakonec to stálo za to. My s Gregem jsme skočili do plavek a osvěžili se studenou vodou.

Do Amedu jsme přijeli pozdě odpoledne a chlapi se vydali otestovat podmořský svět se šnorchlem. My s mámou jsme odpočívaly s džusem v ruce a pozorovaly moře. I když jsme chtěli původně spát v nějakém levnějším ubytování, nakonec jsme se rozhodli, že si poslední noc naší cesty užijeme pořádně. Museli jsme se sice vrátit asi sedmnáct kilometrů před Amed, ale hotel stál za to. Měli jsme nejen teplou vodu, ale taky moc hezkou postel, bazén a výbornou snídani. Před spaním jsme se ještě přímo u hotelu vykoupali v moři, pokochali se oblohou plnou hvězd.


Ráno šli moji rodiče ještě šnorchlovat, ale já tuto aktivitu zase tolik nevyhledávám, a tak jsem trávila čas focením. Po vydatné snídani a odpočinku (na co opouštět hotel před dvanáctou, když už máme tu možnost tam zůstat?) jsme odjeli směr jezero Batur. Nevím, co jsme to měli za skvělý nápad, ale vydali jsme se nejbližší cestou, která vlastně pořádně ani nebyla zakreslená na mapě. Nejen, že nebyla v úplně nejlepším stavu, ale taky začala po pár kilometrech prudce stoupat a my s Gregem měli problém na jedné motorce vyjet. Jak jsme tak bojovali, v jednom super momentu jsem si (opět) spálila lýtko o výfuk. Zakřičela jsem tak, že bylo všem úplně jasné, co se právě stalo. Zbytek cesty k jezeru byl hrozný, protože jsem skoro nemohla jít pěšky, ale motorka nás oba neuvezla.


Když jsme se konečně dostali k jezeru, byli jsme už tak unavení, že jsme se jen těšili do Denpasaru. Projeli jsme kráter, který mám moc ráda, protože jsou tam pozůstatky starých domů (pravděpodobně takové malé balijské Pompeje) a je to všechno moc hezké. Pak už jsme se přes zastávku na rýžových polích a v Ubudu (na kávu a večeři) vrátili do Denpasaru a úplně vyřízení padli do postele. Byl to fajn výlet a i já jsem si ho užila, přestože jsem většinu těchto míst už viděla několikrát. 
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

1 komentářů:

  1. Taky jsem se koupala ve vodopádu, nepamatuješ? Bohužel, bylo to nečekané a rychlé koupání v kraťasech a tričku. Někde mám fotku, jak si už jen ždímu vlasy.

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib