28. července 2014

Ramadán: Mých pět dní půstu

Protože jsem člověk zvídavý, nemám ráda předsudky a naopak mě baví výzvy, rozhodla jsem se vyzkoušet si ramadán. Bylo to všude kolem mě, počínaje muslimským kamarádem Sarifem a všudypřítomnými billboardy konče. Začínala jsem s tím, že prostě nechci před Sarifem jíst, když spolu trávíme den. Dnes ale vím, že to nebylo jen o tom. Dalo mi to hodně, i když jsem to vydržela jen pět dní.

Když jsem se totálně nezasvěcená začala postit, přišlo mi to prostě jako dobrý nápad. Pročistí se tělo a budu se cítit líp. Nemám ráda takové ty řeči o tom, že to není dobré pro zdraví a že jsou muslimové vlastně docela šílení, když se postí celý měsíc. Ale díky Sarifovi a druhému kamarádovi Yusufovi jsem zjistila, že jde o mnohem víc.

První den jsem vstávala se Sarifem v půl páté ráno, protože jsem spala u něj. Byla jsem moc unavená a opravdu se mi v tuto hodinu nechtělo jíst. Musela jsem ale do sebe dostat rýži, maso i sladké koláčky. Vypít sklenici vody a jít zase spát. Sarif se šel modlit, ale to už se mě netýkalo, a tak jsem si s plným břichem lehla znovu do postele a probudila se až v devět. Už kolem desáté jsem začala mít hlad. Dalo se to vydržet, ale byla jsem dost oslabená a hlavně naštvaná, když jsem viděla ostatní lidi jíst. Pro muslimy je ramadán na Bali obzvlášť těžký, protože na každém rohu je někdo, koho se tento měsíc netýká. V poledne jsem se dostala do stresu a zapálila si cigaretu, kterou jsem ale hned po minutě zahodila, protože jsem se naštvala sama na sebe, že nejsem schopná nic vydržet. Dodalo mi to větší motivaci. Na večeři jsme si se Sarifem dali výborný rendang s rýží, jenže jsem toho nedokázala sníst moc a bylo mi špatně. V noci jsem do sebe dostala trochu sladkého a mléka. Nakoupila jsem si jídlo na snídani a kolem jedné v noci šla spát, abych mohla v půl páté znovu vstávat. 

Ráno to bylo těžké, protože už jsem spala u sebe doma a nikdo mě neprobudil. Na jídlo jsem tedy měla asi jen pět minut, ale stejně jsem měla pocit, že ho nemám kam dostat, a tak jsem to vzdala a šla znovu spát. Ale myslím si, že jsem se učila rychle. Hlavně po této noci, kdy jsem se potkala se svým kamarádem Yusufem, se kterým jsem si o ramadánu povídala asi dvě hodiny. Pověděl mi, že celý tento půst není jen o tom, že nesmíme jíst, pít, kouřit a mít sex, ale hlavně o naší mysli. Musíme se naučit ovládat své emoce, dostat se pod sebekontrolu. To se mi zdálo velice zajímavé, a protože v poslední době jsem byla hodně smutná a měla jsem nějaké problémy, vzala jsem všechna jeho slova jako další výzvu. Říkal, že když chceme plakat, musíme myslet na to, že není důvod. Že musíme myslet na to, co je pro nás dobré a že nic nestojí za to, abychom byli smutní. Je důležité se hluboce nadechnout a usmát se. Stejně tak je to i s naštvaností, žárlivostí a dalšími pocity. Musíme se naučit kontrolovat sami sebe a rozeznat, co je důležité a co ne. Takže od té chvíle jsem věděla, co musím dělat – žádná závist, když uvidím někoho jíst, žádný stesk po cigaretách (vždyť si ji můžu dát klidně večer…), žádný pláč kvůli něčemu, co za to nestojí. 

Celý den jsem se snažila být vyrovnaná a spokojená. A ono to fungovalo. Všechny starosti jakoby odplynuly někam pryč. Už jsem neměla ani takový pocit hladu či žízně, dokud nepřišla šestá hodina večer a já před sebou neměla posledních patnáct minut půstu. Čekala jsem na berbuka puasa jako malé dítě na Ježíška, jenže poté jsem vůbec neměla hlad a bylo těžké do sebe vůbec něco dostat. Dodalo mi na motivaci, když jsem od našeho jus mastera dostala jeden džus zdarma a druhý do většího kelímku, protože se postím. Moc se mi líbí, když na mě muslimové koukají a usmívají se, protože to chci zkusit s nimi. Usínala jsem s pocitem hrozného oslabení, ale věděla jsem, že třetí den to bude lepší, protože ze začátku chvíli trvá, než se tělo přizpůsobí. 

Třetí den jsem se vstáváním neměla vůbec problém, protože jsme se šli ve čtyři ráno podívat na přímý přenos fotbalu Německo – Brazílie. Dala jsem si dvě malá piva, zakouřila si a snědla trochu smažené rýže, která byla ale tak ostrá, že mi to nedělalo dobře. Tak jsem si rychle skočila do obchodu koupit ještě müsli tyčinku a vodu. Po zápase jsem šla hned spát, takže hlad nebyl velký problém.Už po těchto třech dnech jsem na sobě viděla změnu. Tělo se odvodnilo, čehož si nejdřív všiml Greg, který mi řekl, že moje jizva od výfuku vypadá teď mnohem hůř. Ano, vypadala asi tak jako před dvěma měsíci. Také jsem měla naprosto ploché břicho a začaly mi trochu padat kraťase.

Odpoledne jsme strávili se Sarifem na pláži a u jezera. Jen tak jsme leželi a odpočívali. Už jsem si připadala opravdu moc vyčerpaná, což byl ten největší problém. Ale to bylo i tím nedostatkem spánku. Večer jsem opět dostala zdarma džus od jus mastera a popřál mi i "selamat berbuka puasa", čímž mi dal najevo, že je moc rád, že tento půst zkouším držet. 

I když jsem původně chtěla držet ramadán týden, pátý den jsem to vzdala. Poslední den jsem cítila,že asi spadnu za jízdy z motorky. Nešlo o to, že bych moc potřebovala jíst. Už jsem si na tento režim docela navykla. Ale opravdu nechápu, jak tady mohou lidé fungovat bez vody. A třeba k tomu celý den ještě pracovat. Nemám dobrý pitný režim, ale i tak jsem to bez vody nezvládala. Greg mi řekl, že mám začít pít a držet jen částečný půst, ale to mi přišlo nesmyslné. Všechno nebo nic. A tak jsem odpoledne uzavřela svůj pokus s talířem špaget, které mi ale vůbec neudělaly dobře. 

Moc mě mrzí, že jsem to nevydržela déle. Mrzí to i Sarifa a jus mastera, ale bohužel, tak jak mi Sarif první den řekl, nedá se tohle dělat bez předchozí přípravy. Malé děti také nezačínají stejně jako to mají dospělí. Ale postupně. A tak jsem se rozhodla vrátit do normálního režimu, ale něco jsem si z toho všeho stejně vzala. Nemyslím si už, že je ramadán hloupost. Myslím, že je to skvělá příležitost jak si vyrovnat všechny své problémy, které máme v hlavě. Naučit se ovládat sama sebe. I když už dál budu jíst tak jako dřív, sebekontrolu budu zkoušet ovládat dál. Naučila jsem se také děkovat za každé jídlo a pití, což je taky velice důležité. Jsem ráda, že jsem si to zkusila a taky jsem velice ráda, že to lidi kolem mě ocenili. Mám ze sebe dobrý pocit.
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

2 komentářů:

  1. Těší mě, že jsi pochopila.

    OdpovědětVymazat
  2. Každý člověk by měl jednou za čas provést očistu těla i duše.

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib