18. července 2014

Rodiče v Indonésii





Dnes přináším článek, který jsem nepsala já, ale moje máma. Poprosila mě, jestli bych ho mohla zveřejnit. Nevidím žádný důvod, proč to neudělat, navíc je fajn všechno to moje cestování vidět i z jiného úhlu pohledu. Tak vám přeju příjemné čtení.

Cesta do Indonésie pro mě nebyla jednoduchá. Mám málo dovolené, hodně práce. Tři dny před odletem jsem onemocněla (zánět středního ucha - do letadla je to úžasná choroba).  Cesta byla příšerná - samá plačící mimina kolem nás. Když jsme vystoupili z letadla, dostali jsme pecku do těla horkem a smogem. Bylo 9. března.

Niki na nás čekala v centru Jakarty s plánem cesty. Po prohlídce města a prvním přenocování, jsme se vydali na cestu směr Bali. Nocleh v cizí a naprosto odlišné zemi, než je ta naše, byl pro mě šokující. Miniaturní pokoj bez oken, klimatizace, záchodu, to byl jen začátek. Ještě jsem nevěděla,  co mě čeká. Přepravovali jsme se autobusem, nebo vlakem s báglem na zádech. Navštívili jsme město Yogykarta, Semarang, Solo. Každé město bylo jiné a svým způsobem jedinečné. Jakarta - velkoměsto. Auta, lidé, smog, odpadky a všeho toho moc. Yogykarta -město plné milých lidí, budili jsme velkou pozornost, všichni se s námi chtěli bavit. Mnoho prodejních stánků, umění, památek, divadlo. Semarang - starobylé město, polorozpadlé holandské domy, trhy. Solo - královské město, krásná příroda okolo.

Pokaždé jsme spali v laciném homestay. Vzhledem k tomu, že jsem brala antibiotika, měla jsem pocit, že jsem chráněná skoro před vším. Zvykla jsem si na ubytování i stravu, která pro mě byla ze začátku hodně ostrá a nedůvěryhodná. Po deseti dnech jsme z Jávy přeletěli letadlem na Bali. Niki bydlí ve velkém domě s milými spolubydlícími. Přijali nás mezi sebe opravdu přátelsky. Na večerní sedánky na terase budu dlouho vzpomínat. V Denpasaru jsme si pronajali motorku a každý den vyráželi někam do okolí. Poprvé po deseti dnech v Indonésii jsme se dostali k moři a mohli se vykoupat. Cesty na pláž byly spíše prohlídkové, než celodenní koupací. Niki nám ukázala pláže skryté nejen před turisty, ale i před místními. Byla jsem nadšená z míst, kde nebyli žádní lidé a překvapena, že všude bylo čisto, nádherná voda a písek.
Denpasar jsme projeli takřka celý. Zažili jsme svátek Nyepi, byli jsme pozváni na indonéskou oslavu narozenin, indonéský kamarád Sarif nás pozval k sobě domů na tradiční oběd. Jedla jsem ságo, pila místní pivo, přesto, že doma pivo nepiju. Denpasar nám už byl malý a tak jsme vyrazili na výlet. S baťohem na motorkách jsme odjeli na ostrov Lombok.  Projeli jsme ho skoro celý. Viděli jsme malé vesničky, rybáře, zemědělce, lidé se s námi dávali do řeči. V horách pod sopkou Rinjani jsem prožila nejhorší noc mého života. S blechami, šváby, opicemi a jinými zvířátky jsem se v podstatě už skamarádila, ale s obrovským pavoukem v chatce jsem to neměla v úmyslu.
Po návratu do Denpasaru jsme chtěli odpočívat. Dlouho nám to ale nevydrželo. Vydali jsme se na cestu kolem Bali. Tentokrát s námi jel kamarád Greg. Nejvíc budu asi vzpomínat na cestu z Amedu k jezeru Batur. Ne vždy je zkratka opravdu zkratkou. Niki sice cestou utrpěla úraz, což je mi moc líto, ale pro mě to byla nejdobrodružnější cesta mé dovolené. Netušila jsem, že se dostanu do míst, kde bělocha lidé zřejmě nikdy neviděli. Místní děti se nás bály. Myslela jsem si, že toto je možné vidět už jen ve filmu.
Na základně v Denpasaru jsme za pár dní začali balit. Padla na nás obrovská únava, ale i smutek z toho, že se musíme vrátit domů. Prožila jsem úžasný měsíc. Viděla jsem hinduistické chrámy, muslimské mešity, byla jsem ve dvou divadlech, sledovala jsem kohoutí zápas, překonala strach z místních zvířat, naučila se jíst domorodá jídla, pozorovala západy i východy slunce, navštívila rodinnou továrničku, brodila se po kotníky v odpadu na tržnici, koupala se v sirných lázních i pod vodopádem, pozorovala jsem ryby a korály pod hladinou moře, zvykla jsem si na teplo a vlhko této země. Na to všechno budu dlouho vzpomínat. Nejvíce mě ale oslovili místní lidé. Už vím, že vyprávění cestovatelů o Indonésanech není klišé. Jsou milí, vlídní, vždy ochotni pomoci a poradit. Jsou klidní a vyrovnaní, přes to, že jsou většinou chudobní. A hlavně, nikam nespěchají.

Nikolko děkuji.  Máma.
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

5 komentářů:

  1. To musel být úžasný zážitek. Hlavně ta továrna na čokoládu. Tam bych se taky chtěl podívat.

    OdpovědětVymazat
  2. Hani pěkně napsaný, zážitky ti zůstanou už na furt, a já bych teda před tím pavoukem prchala hoodně daleko.... Pravda, měla jsem na sobě chlupatici osminohou, ale věděla jsem, že je neškodná .Ale potkat to někde v chatce, nebo v baráku, nedostal by mě tam nikdo.. I pak, co by jsem věděla že je pryč, hodně těžce by se mi usínalo... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Od té doby co vím, že ti malincí a barevní jsou horší, už se tě velkých nebojím.

      Vymazat
    2. :) i tak.... pavouk jako pavouk... :)

      Vymazat
  3. Kdybych nevěděla,že jsi to psala Hani ty,myslela bych si,že to psala Nikolka přece má tvoje geny. Vím,že ale budeš ráda,až ji budeš mít doma. Moc vás zdravím tebe i Nikolku a já se k Nikolce v Medlánkách přihlásím pusu Markéta

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib