6. srpna 2014

Studentkou na Bali: Polák, Češka a ostrov zlých duchů

Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.
Na Nusa Penidu jsem se vydala už potřetí, ale konečně se mi podařilo prozkoumat ji takovým stylem, jakým jsem si to přála už poprvé. Tento relativně malý ostrov je ještě stále nedotčený turisty. Téměř nedotčený. Jen v jeho západní části je česká potápěčská základna, která hostí mnoho českých i dalších turistů, ale ti zase tolik necestují. Na severním pobřeží se trochu začínají rozvíjet hotely a restaurace, ale pokud na jihu ostrova narazíte na jiného bělocha, je to spíš k podivu.

  

Z Bali jsme na Penidu přejeli trajektem i s motorkou. Tento trajekt je nový, teprve pár měsíců. Před tím nebylo možné se sem s vlastním dopravním prostředkem dostat. Když jsme vystoupili v přístavu, odjeli jsme rovnou přes severní a východní pobřeží do Karangsari, kde se nachází na první pohled obyčejný chrám, který však ukrývá ve svém zákoutí jeskyni, do které je možné se dostat až po zasvěcení a jen malým průlezem. Ale je to něco neuvěřitelného. Vlhký vzduch a obrovské podzemní prostory vysílají nepopsatelnou atmosféru. Uvnitř se nachází další chrám, u kterého se zrovna hinduisté modlili. Když se projde přes celou jeskyni až dozadu, dostanete se druhému východu, odkud je hezký výhled na zalesněné hory.

Dále jsme měli namířeno do Klumpu, ale nedojeli jsme tam, protože jsme se cestou zastavili ještě na jednom chrámu a cesta pak byla docela zdlouhavá. Navíc se začalo stmívat a Greg byl hodně unavený. Na Penidě je těžké cestovat na motorce, protože nikde nejsou žádné ukazatele a pořád se musíte místních ptát, kudy máte jet. A tak to bylo za tmy úplně beze smyslu. Nejdříve jsme měli v plánu dojet na nejbližší pláž a přespat tam. Jenže když nás místní začali úplně hloupě navigovat (pletli si levou a pravou stranu) a cesta byla horší a horší, rozhodli jsme se jet raději dál po hlavní. Zastavili jsme u jakéhosi zavřeného warungu a čekali, jestli se neobjeví nějací lidé. Po chvíli vyšla ven žena, která byla z počátku moc milá, dala nám vodu a nabídla nám nocleh. Jenže po nějaké chvíli jakoby si to zase rozmyslela, a tak jsme nevěděli, co si máme myslet. S hinduisty je občas v takových věcech problém. Muslimové jsou mnohem milejší a nikdy nechtějí peníze. Ale tato paní se tvářila dost zvláštně a nevěděli jsme, jestli tam budeme moci spát, nebo ne. Greg už byl nakonec docela naštvaný, protože byl zralý na to padnout do postele. Už bychom opravdu dál jet nemohli. A tak jsme narovinu řekli, že tam chceme spát. Dala nám k dispozici malý pokojíček a my si alespoň pořádně odpočali.

Další den jsme jí museli zaplatit 75.000 Rp. Padesát za nocleh a zbytek za to, co nám večer dala na občerstvení. Byli jsme z toho trochu zklamaní, ale vlastně nás to ani nepřekvapilo. Vydali jsme se dál na cestu a oba byli po včerejšku dost naštvaní, protože se zatím náš výlet nevyvíjel tak, jak bychom si přáli. Můj kamarád Majda mi řekl, že se někde za vesnicí Sebuluh nachází krásný vodopád. Jenže najít vůbec samotnou vesnici byl téměř nadlidský úkol. Cesta byla špatná a Greg se trochu bál o motorku. Protože my už s ní projeli tolik špatných cest, že jsme oba překvapení, že ještě vůbec jezdí. Když nás místní poslal úplně mimo silnici (jen na malou polní cestičku) a já musela jít pěšky, oba jsme byli připravení, že to otočíme a pojedeme raději na místo, které bude alespoň na mapě. Vodopád jsme nenašli, ale před námi se rozprostíralo překrásné pobřeží plné útesů. Na jednom místě jsme si všimli malé cestičky dolů. Ale byla hodně strmá a pravděpodobně dlouhá. Nechtěli jsme tam jít, ale já po chvíli přemýšlení prostě řekla, že se půjdu kousek dolů podívat.

Po pár desítkách metrů jsem musela sundat své žabky, protože se po kamenech už nedalo jít. Nechala jsem je uprostřed cesty a pokračovala bosky dál. Cesta byla hodně obtížná, ale moc mě lákalo vidět, co je dole. Když jsem došla do části, kde už bylo potřeba skoro slézat po skále, raději jsem se vrátila nahoru, abych řekla Gregovi, že chci jít až dolů. Všimla jsem si, že je tam totiž jakési jezírko a malý vodopádek. Greg už měl namířeno za mnou, protože se trochu bál, co se se mnou stalo. Když viděl moje žabky, svoje tam nechal taky a zároveň i batoh.

Když jsme slezli až dolů, byli jsme nadšení. Pro mě to bylo jednoznačně nejhezčí místo, kde jsem kdy byla. Později jsme zjistili, že to byl ten vodopád, který myslel Majda. Voda tekla jen z výšky jednoho metru do přírodního bazénku ohraničeného kameny. Asi deset metrů od něj se moře tříštilo o útesy a vlny létaly několik metrů vysoko. Kolem nás byly jen skály. Bylo to překrásné. Svlékli jsme se do plavek a sedli do vody. Ani nebyla moc studená. Jen tak jsme relaxovali, naprosto sami a pro mě to opravdu bylo to nejhezčí místo v Indonésii, kde jsem doposud byla.

Cesta zpátky byla mnohem horší a měla jsem radost, když jsme konečně vyšli až nahoru. Napili jsme se Spritu, který jsme taky odložili u batohu (takže bylo docela náročné lézt bez vody). Chvíli jsme si odpočali a vydali se do Toyapakeh.

Tam jsme se setkali s naším indonéským kamarádem Yusufem, který umí trochu česky a říkáme mu Pepíček. Pomohl nám sehnat levný hotel a na večeři jsme si dali tuňákový steak s bramborami s výhledem na moře. Poté jsme s lahví balijského araku usedli na molo a jen tak pozorovali hvězdy. Penida je jako naprosto jiný svět. Je tak blízko Bali, že můžete spočítat snad všechna světla na tom velkém ostrově. Skoro jakoby se na něj dalo doplavat. Ale zároveň jakoby jste byli na místě, které je od turistického Bali několik tisíc kilometrů daleko.

Nusa Penida je hinduistickým ostrovem, na kterém prý žije I Macaling, kterého se obávají všichni Balijci. Proto sem jezdí a uctívají ho obětinami. Ostrov se považuje za místo plné zlých duchů, a to možná také proto, že byl původně vyhnanstvím pro zločince z království Klungkung. Jedná se o velice suchý ostrov, což ho hodně odlišuje od zeleného Bali. Nepěstuje se zde rýže a v létě připomíná spíše jih Lomboku či Sumbawu.

Další den jsme se vydali hledat jakýsi kráter, který už byl trochu turistickým místem, ale stejně jsme tam nakonec potkali jen jeden pár bílých. Cestou jsme našli balé umístěné s hezkým výhledem na útesech, a tak jsme tam chvíli nabrali sil. Poté jsme se šli podívat k útesům, kde se tříštila voda šíleně vysoko. Usmívali jsme se spokojeností. Penida je prostě malý ráj.

Kráter jsme našli kousek od toho. Byl to vlastně jen záliv ohraničený útesy. Ale moc se mi tam líbilo. Usoudili jsme, že konečně se naše cestování vyvíjí tak, jak jsme chtěli. Nebo vlastně ještě líp. Cestou zpět jsme hledali warung, abychom mohli potěšit naše hladové žaludky, a benzín. Bylo dost obtížné najít aspoň jedno z těchto míst. Když jsme se najedli a nakrmili i naši milou Supru, jeli jsme se na západ slunce podívat na Crystal Bay. To je místo, které je už turisty hodně oblíbené. Já už tu předtím byla, ale tentokrát to tu nevypadalo tak hezky, protože byl odliv. Greg chtěl zkusit šnorchlovat, ale po pár minutách se vrátil, protože proud byl moc silný. Já do vody ani nevešla, byla moc studená. Počkali jsme si, až slunce zmizí za útesy Nusa Caningan a vrátili se zpět do Toyapakeh.

Večer jsme si koupili pivo (což bylo docela těžké, protože začal ramadán – ostrov je sice hinduistický, ale Toyapakeh je muslimskou komunitou) a šli si opět sednout na molo. Byla jsem za tento výlet moc šťastná, i když byl tak krátký. Vůbec se mi nechtělo další den vracet do přelidněného Denpasaru. Ve vodě byl vidět svítící plankton a občas nějaká ta medúza. Na obloze opět tisíce hvězd.

Spali jsme ve stejném hotelu, i když jsme si na poslední noc chtěli najít něco dražšího (v rámci možností) a hezčího. Ale nebylo to možné. Ráno jsme kolem desáté hodiny přijeli zpět do přístavu a opustili tento krásný a trochu nepoznaný ostrov. Je to místo, kde už jsem byla potřetí, ale konečně jsem viděla tu pravou Penidu. A klidně bych se sem vrátila znovu. Člověk nepotřebuje k cestování turistická místa a atrakce. Taková ta obyčejnost přírody je stejně nejhezčí.




Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

2 komentářů:

  1. Ta poslední věta platí všude. Ne jen Penidě, ale i u nás doma. Je potřeba se jen zastavit v tom překotném žití a dívat se kolem sebe.
    Chudčice 43.

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím s Tvým fanouškem Frantou.
    Dnes jsem byla v lese na houbách. Chodím si tak po lese a najednou jsem se lekla. V lese bylo naprosté ticho. Nic a nikdo nevydal ani hlásek. Bylo to divné a tajuplné. V Indonésii jsem ticho nezažila. Nevím, zda je to tím, že tam není, nebo jsem neměla čas ho slyšet.

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib