7. září 2014

Jak jsem vylezla Kerinci

Kerinci, druhá nejvyšší hora v Indonésii, se pyšně tyčí do výšky 3805 m. n. m. Je jen o něco málo vyšší než Rinjani, ale mnohem náročnější. Jde o něco úplně jiného, protože strmé cestičky plné kořenů, častý déšť a hustý les nejsou zrovna oblíbené podmínky pro výstup. První, kdo zdolal tento sumaterský vrchol, byli v roce 1877 dva Nizozemci a od té doby se z Kerinci postupně stala oblíbená výzva u cestovatelů. Naštěstí jich tu zatím neuvidíte tolik jako na Rinjani, která je doslova přeplněná. Ale dost informací, teď už moje zápisky.

30.7.

Vstávám v půl osmé ráno, ale mám pocit, jako bych vůbec nespala. Kersik Tua vypadá jako maličká klidná vesnice, ale nad ránem mě vzbudil muezzin v mešitě a za zvuků hlučných motorek z hlavní silnice už se mi nepodařilo usnout. A to ani přesto, že jsem si na sebe oblékla dlouhé kalhoty i mikinu, abych eliminovala při nejmenším tu vlezlou zimu, která mě trápila už noc předtím. Začínám se tak alespoň těšit na Kerinci, protože vím, že tam bude stoprocentní ticho a klid (no, a taky mnohem větší zima).

Po snídani si rychle balím svůj batoh, který obsahuje teplé oblečení, sarong, dva litry vody a pár sáčků magnesia. K tomu přidávám ještě vypůjčené pletené rukavice a přes rameno nahazuju foťák. Můj průvodce se na mě usmívá už z dálky a představuje se jako Echo. Je mu dvacet osm let, ale vypadá mladší než já, a navíc je stejné výšky a možná i váhy. Jenže na rozdíl ode mě ponese obrovský batoh se stanem, spacáky a jídlem. Po pár vteřinách společné konverzace mi trochu nejistě oznamuje, že budeme muset spát spolu ve stanu. Je to sice takové zvláštní, ale odpovídám, že to není žádný problém, a naskakuju za ním na korbu pick-upu. Ten nás veze jen pár minut mezi čajovými plantážemi, ale jakmile doráží k bráně Národního parku, musíme už jít po svých. Echo se usmívá a kontroluje čas. Je půl desáté ráno a výchozí bod se nachází ve výšce 1 800 metrů. 

Zpočátku je cesta pralesem příjemná, jde se prakticky po rovině. Zvládám držet Echovo tempo a pozoruju ptáky v korunách stromů. Když však dorážíme na odpočinkové místo Bangku Panjang, které je jen o pár desítek metrů výše (zabralo nám to půl hodiny), cesta začíná stoupat. Kdyby nebylo mokro, šlo by se jistě mnohem líp, ale v noci pršelo. Říkám si však, že to mohlo být i horší - kdyby pršelo i teď. Echo mě upozorňuje, abych nešlapala na kluzké kořeny, ale sám po nich skáče jakoby nic. Ale bez naříkání, i když zadýchaná, se dostávám k Shelter 1 (2 504 metrů), kde mi Echo podává studený krabičkový oběd obsahující rýži, špenát a kuře. Snažím se nabrat síly, protože cesta už teď hodně klouže. Na Kerinci prší často, ale to není žádné překvapení, když ji obklopuje samý deštný prales.

čajové plantáže

Asi po hodině se přidávám ke svým britským přátelům, kteří jdou s vlastním průvodcem, protože už Echovo tempo nezvládám udýchat. Trochu se vztekám, když je patnáctiletý kluk v lepší kondici než já, ale aspoň mě to motivuje. Jsem nadšená, jak rychle se tu mění cesta, i když pro nás to není žádná výhra. Jsme unavení, protože sotva slezeme několik metrů kořenů, musíme je vystoupat znovu. Povrch je mokrý a musím se neustále přitahovat rukama o kořeny a větve, jinak bych spadla. Přemýšlím, že Kerinci je moje první hora, ze které mě bolí víc ruce než nohy.

Tak po dvou a půl hodinách šplhání dorážíme na místo zvané Shelter 2 (3 100 metrů) a začíná se ochlazovat. Přestože stále jdeme lesem, občas se nám naskýtají pěkné výhledy na strmý zelený svah a proplouvající mraky. Echo mi tvrdí, že za hodinu budeme v Shelter 3, kde přenocujeme, ale už mu nevěřím. Čeká nás sice už jen tři sta metrů převýšení, jenže v těchto podmínkách, kdy svah klouže, to není vůbec jednoduché. Tento kus cesty se dá těžko popsat. Tvoří jej kameny, bláto, kořeny.

jako Indiana Jones
Ale opravdu, po hodině dorážíme na místo. Pod námi už kromě mraků není vidět téměř nic, ale zato vrchol hrdě stojí nad posledními keříky. Povrch z dálky vypadá docela dobře, připomíná mi gunung Agung, a tak se na samotný výstup začínám docela těšit. Když na sebe navleču všechno své oblečení, můj britský přítel George mi podává sklenku australského desetiletého port wine. Užívám si pohled na puncak, který zítra zdoláme, a jsem ráda, že jsem se mohla připojit k tak skvělým lidem (protože cestovat sama, to je opravdu někdy o nervy).

Kolem západu slunce, který není ale přes mraky téměř vidět, se začíná rapidně ochlazovat. A tak se schovávám do stanu a piju horký čaj od Echa. Také večeřím a v půl osmé se chystám do spacáku. Moji přátelé si krátí čas u táboráku a v údolí jsou samé ohňostroje (to je tím idul fitri - koncem ramadánu).

výhled do údolí

31.7.

Ze spánku mě uprostřed noci nebudí Echo, naštěstí, ale déšť a velice silný vítr. Začínám si pohrávat s myšlenkou, že nás možná na vrchol ani nepustí.

Echo mě budí po čtvrté ráno, ale já už jsem kvůli zimě dávno vzhůru. Dvoje kalhoty, tričko, svetr, košile, bunda, sarong, dvoje ponožky, rukavice a spacák nestačily. Hned po rychlé snídani, která zahrnuje sušenky a čaj, si na hlavu dávám čelovku a vyrážíme.

Prvních pár minut překračujeme keříky, ale poté už neroste vůbec nic. Echo se stále otáčí, jestli jsem v pořádku. Jsem. Až do okamžiku, kdy začíná znova pršet. Vítr a déšť není kombinace, kterou bych si takhle vysoko přála. Je mi zima. Terén je jiný, než jsem čekala. Je podobný tomu na Rinjani, ale tady jsou alespoň nějaké velké kameny, o které se dá zapřít noha. Jinak to docela podkluzuje. Moje nohavice jsou úplně mokré a přeju si, aby byl vrchol už blízko. Ale není. Když se dostáváme na hřeben (o kterém jsem byla přesvědčená, že je to vrchol), začíná se rozednívat. Slunce ale přes mraky vidět není a je pořád stejná zima. Předbíháme s Echem většinu turistů, jenže poslední část se velice špatně stoupá, a tak jdou všichni pomalu. Občas mám pocit, že mě ten vítr odfoukne. Po půl hodině už jsem naštěstí na vrcholu, ale nejsem ze svého výkonu vůbec šťastná. Zima je v tuto chvíli už hodně nepříjemná a vůbec necítím prsty a nos. Připadám si jako v Tatrách v lednu. Nechávám se vyfotit u cedule a s Echem, ale po pár minutách už utíkám (ano, téměř) dolů. Stejně není vůbec nic okolo vidět, protože je hodně zamračeno.

výhled ze stanu
Do tábora dorážíme přesně o tři hodiny později od našeho odchodu. Echo mi vaří horký čaj a já se ještě na chvíli zamotávám do spacáku. Většinou na horách vyleze slunce a výrazně se oteplí, ale tady se mraky drží v celém údolí, a tak ani v osm ráno nejsou "oči dne" vidět.

Kolem desáté hodiny mě Echo posílá na cestu a sám se pouští do balení věcí. Vždycky mi zatím cesta dolů vyhovovala víc, ale tentokrát bych raději nikam nešla. Všechno klouže víc než včera a často zůstávám viset jen za ruce. Poslední (dnes první) část o tři sta metrech převýšení jdeme stejně rychle jako nahoru. George říká, že pro něj je Kerinci těžší než Rinjani. Já to úplně jasně říct nemůžu. Možná, kdyby bylo dobré počasí, Rinjani by mi dala zabrat víc - hlavně vrchol. Ale Kerinci se nachází v oblasti deštných pralesů, a tak se není čemu divit, že je terén mnohem horší.

V půlce cesty opouštím své přátele a s Echem dolů téměř utíkáme. Připadám si občas jako Tarzan, když se chytám střídavě levou a pravou rukou za liány. Na jednom místě se zastavujeme a pozorujeme gibony.

Ke vstupu do parku dorážíme po třech hodinách a pár minutách (bez zastávky). Jsem vyřízená a šťastná. A přemýšlím, kam se vydám příště.




Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib