11. září 2014

Na Sumatru v lebaranu 1/4

Sumatra je nádherným a velice rozmanitým ostrovem, který spousta turistů vyhledává právě pro jeho přírodu. Zatímco na Bali a Jávu bych jela za kulturou, na tento "ostrov zlata", jak se mu přezdívalo v sanskrtu, za faunou a florou. Protože kde jinde se můžete v Indonésii během dvou týdnů (za přijatelnou cenu a s jednoduchým přístupem) prodírat pralesem, lézt na sopky, pozorovat orangutany, koupat se v jezeře i v moři, projíždět hektary a hektary plantáží palmy olejné a pít alkohol s místními lidmi?


Ještě než si začnete číst mé zápisky z cesty, je potřeba říct, za jakých okolností jsem se na ostrov vydala. Vím, že dva týdny jsou na tak obrovský kus Indonésie málo, ale během roku mi nevyšly plány, které jsem měla, a tak jsem se musela rozhodnout v červenci: buď pojedu na Sumatru na dva týdny, nebo vůbec. Nechtěla jsem se smířit s tím, že bych z ní neviděla ani kousek. Druhý problém byl ramadán, který končil v ten den, kdy jsem přiletěla. To by vypadalo dobře, jenže hned po něm nastává takzvaný lebaran, neboli Idul Fitri, což je týden prázdnin (jeden z největších státních svátků v zemi). Mnoho lidí v tuto dobu nepracuje, všichni muslimové jedou za svými rodinami a všechno je dražší. No a v tomto zmatku jsem se rozhodla ostrov, kde nadpoloviční většina obyvatel vyznává islám. Fajn. Třetím "problémem" bylo, že se mnou v tuto dobu nechtěl nikdo jet, a tak jsem se tam vydala sama. Poprvé sama na tak dlouhou dobu. Bylo to náročné, ale i krásné. A jsem moc ráda, že jsem se rozhodla se tam vydat.

Článek dělím do čtyř částí, tak jak vždycky, když píšu o delším výletě. V tom dnešním se dozvíte jen o dvou prvních dnech, ve druhé části o Kerinci a okolí, nevydařené zastávce v Bukittingi, šílené cestě autobusem a jezeru Toba. Následně o poloostrově Samosir na největším jezeře v Jihovýchodní Asii, stopování a výletu za slony. V posledním článku pak o orangutanech i slonech a jedné další sopce. 
Sumatra je šestým největším ostrovem světa a největším indonéským. Největším městem je Medan, který je domovem asi dvou milionů lidí. Poslední údaj o počtu obyvatel na ostrově je 54 milionů (2011). Největší etnické skupiny jsou Acežané a Minangkabau, muslimové, a Batakové. křesťané. Mluví se zde více než padesáti jazyky. Sumatra se také pyšní druhou nejvyšší horou Indonésie, gunung Kerinci (3805 m.n.m.) a jezerem Toba, které je největším kráterovým jezerem na světě. Kromě toho na Sumatře můžete stále ještě zahlédnout orangutany ve volné přírodě, slona sumaterského a možná i sumaterského tygra. Těm ale ubližuje pěstování palmy olejné, jelikož ostrov je jedním z předních producentů, a plantáže se šílenou rychlostí rozrůstají kolem národních parků. 

27.7.

Už s příjezdem na letiště začínám zjišťovat, že asi opravdu nebyl dobrý nápad jet na Sumatru během idul fitri. Zatímco denpasarské ulice jsou liduprázdné, letiště vypadá jako časovaná bomba. Pět letů do Jakarty za hodinu, všechny zpožděné a tisíce netrpělivých Indonésanů. Začínám z toho mít strach, protože jedu na ostrov, kde jsem ještě nikdy nebyla, a navíc sama. Každý bule utíká z Jávy na Bali, aby se tomuto muslimskému šílenství vyhnul, jen já to dělám naopak. Super. 

kamarádka v letadle
Asi kolem deváté večer přistáváme v Jakartě. Let byl klidný a podařilo se mi i usnout. Rozhlížím se kolem a vidím, že jsem jediná bílá. Většinou turisté létají těmi dražšími aerolinkami, ale já si vybrala levnou Sriwijayu. Naštěstí jsme doletěli. Můj původní plán spát na letišti a ráno letět do Padangu, se rychle mění, když vidím, jak vypadá jakartský terminál dva. V prostorách, kam ještě můžou všichni i bez letenky, nejsou žádné lavičky, ale ani místo, kam bych si mohla sednout, opřít se o zeď a být spokojená. Moc tu všude fouká klimatizace, a tak po pár minutách vzteku volám svého známého, který v Jakartě žije, jestli bych u něj nemohla přespat. Další den mě totiž čeká náročné cestování, a tak se chci alespoň trochu vyspat. Dávám 120.000 Rp. (216 Kč) za taxík a mířím do mého oblíbeného velkoměsta. Překvapuje mě, jak jsou ulice prázdné. Vypadá to tu stejně jako na Bali - všichni z Jakarty utekli ke svým rodinám. Celou cestu kolem nás bouchají ohňostroje a vypadá to moc hezky. Vzduch je tu úplně jiný než na Bali. Vlhký a těžký. Je i větší teplo. Mě to nevadí, naopak mi to připomíná mých šest týdnů před dvěma lety, které jsem tu prožila. 

Můj kamarád Petr mi na přivítanou nabízí české pivo (!) a pak i české víno (!!). Prokecáme asi čtyři hodiny a jsem ráda, že jsem nezůstala spát na letišti. Když si chci ale objednat taxi na ráno, ženský hlas mi do telefonu říká, že to teď není možné, jelikož jsou liburan (prázdniny). A tak jdu spát v nejistotě a Petr mi říká, že pokud neseženu taxi, mám na něj zaklepat a on mě zaveze. Uf. Začínám se ale dostávat do neuvěřitelného tlaku z celé této prázdninové akce. 

muslimská show v televizi na letišti

28.7.

Idul Fitri. Lebaran. Nikdy jsem si nemyslela, že je to takové šílenství. Vstávám v půl šesté ráno, ale nechce se mi. Zkouším si zavolat taxi, ale mám problém a nakonec mi pomáhá vrátný, protože já jim nedokážu vysvětlit adresu. Jsem šťastná, když můžu nasednout do taxíku a vyrazit. Doprava na silnici není vůbec žádná, což je prostě v Jakartě divné. Oproti tomu na letišti je opět zmatek. Na check-in se stojí půlhodinové fronty. Z města je slyšet mešita (včera v noci se snad ani nepřestali modlit) a v televizi běží přímý přenos z Istiqlal (největší mešita v Jihovýchodní Asii). 

Při čekání na let pozoruju naprosté šílenosti. Malá holčička v růžových šatech (až na hlavu celá zahalená) a s botičkami na podpatku. Spousta žen v burkách. A tak. Jinak je tento terminál docela hezký - je otevřený, jen jako jedna velká terasa, vypadá jako na Bali. Začínám si říkat, že mi možná to Bali už teď trochu chybí. 

Z Jakarty odlétáme opět se zpožděním. Celý let prospím a při přistávání se mi objevuje úsměv na tváři - z moře vystupují maličké ostrůvky a mě je trochu líto, že jsem tu sama, protože jinak bych na jeden z nich jela a strávila tam noc i den. Z druhé strany se tyčí vysoké hory, což mi hned připomíná Gorontalo na Sulawesi. Padangské letiště se jmenuje jednoduše Minangkabau a budova je v tradičním minangském stylu. Moc pěkné. Hned u východu si mě odchytává taxikář a nabízí mi odvoz do centra za 150.000 Rp. (270 Kč) s tím, že mi pomůže sehnat travel (auto, ve kterém si koupíte místo). Opravdu se diví, že cestuju sama a zrovna teď. Nejdřív s ním jet nechci, je to hodně peněz, ale nakonec souhlasím a později si říkám, že to byl dobrý nápad. Sama bych si opravdu neporadila. Asi po hodině hledání totiž mezi těmi všemi zavřenými krámky a kancelářemi i travel konečně seženeme, ale bohužel už prý vyjel. Abychom ho dohnali (asi patnáct kilometrů za městem), musím řidiči připlatit dalších 50.000 Rp. (90 Kč), jinak bych mohla začít hledat sama. 

Říkám si, že Padang je docela hezké město. Moc se mi líbí minangská architektura, která působí majestátně. 

Taxikář mě předává řidiči travelu a loučí se. Ihned se rozjíždíme a já jsem trochu na rozpacích, jestli vůbec dorazím tam, kam potřebuju. Řidič mluví velice špatně a není mu vůbec rozumět. Naštěstí se na mě usmívá paní sedící vedle mě a vypadá to, že budu mít milou společnost. Projíždíme podél čajových plantáží a dvou jezer. Vypadá to tu moc hezky - hory, vodopádky, výhledy... Jen se z travelu nedá vůbec fotit, a tak mě mrzí, že jsem nikde nesehnala motorku, protože to byl můj původní plán - přijet do Padangu, půjčit si motorku, vydat se až ke Kerinci (nějakých osm hodin jízdy), vylézt ji a pak jet zase zpátky. Všechno bych krásně stíhala a hodně bych toho viděla. Ale bohužel, během lebaranu prostě nejsou žádné volné motorky. 

Po chvíli ale usínám a budím se až po dvou hodinách, když zastavujeme na jídlo. Rodinka mé nové kamarádky mě doslova adoptovala. Když dojídám výborné soto (kuřecí polévka, která ale chutná úplně jinak než na Bali), žena mi říká, že mi to zaplatí. Přijde mi to hloupé, ale nakonec jí jen hezky děkuju a nasedáme zpět do auta. 

Když vjíždíme do hor, Kerinci se schovává v mracích, a tak si říkám, že je dobré, když ji neuvidím a nebudu v panice. Asi hodinu a půl před mou cílovou stanicí mi rodinka vystupuje a já začínám mít strach, aby mě řidič nezapomněl vyhodit tam, kde potřebuju. Naštěstí jede dál ještě jedna milá muslimka, která na to dohlédla. S řidičem bych to sama asi nezvládla. 

V horách se výrazně ochlazuje a mokré silnice mi potvrzují moje obavy, že kvůli počasí a přírodním podmínkám to bude mnohem horší výstup než na Rinjani. A že bude asi pěkná zima. V půl sedmé večer přijíždíme do Kersik Tua, malé vesničky, která je výchozím bodem na Kerinci. Nic tu není, jen čajové plantáže a jedna silnice. Syn majitele homestay mi říká, že zítra jít na trek nemůžu, protože je lebaran. Že nejsou průvodci. Jsem naštvaná, protože jsem před pár hodinami volala majiteli, a ten mi říkal, že se mnou bude počítat. Jenže majitel odjel do Padangu a evidentně se na všechno vykašlal. Kdybych to věděla, asi bych své plány úplně změnila - víte jak to je, dva týdny nejsou moc času a je hrozné vědět, že s ním budu plýtvat. Kromě mě jsou tu ještě další dva bule (jeden z Jakarty a druhý Brit žijící v Singapuru) a dvě děti. Říkám si, že když to vylezou děti, já taky. Oni stejně jako já musejí počkat ještě jeden den, a to jsou tu už o den déle než já. 

Po večeři diskutujeme plán na zítřek. Prý se k nim můžu přidat na malý trek na gunung Tujuh, což je tříhodinová procházka do kopce k jezeru a zpátky. George (Brit) říká, že mu to nevadí, a dokonce po mě nechce platit za průvodce, kterého si domluvili. Tím se mi trochu spravila nálada a už mi ani nevadí můj ošklivý pokoj za 120.000 Rp. (216 Kč) bez koupelny. Před spaním na mě padá pocit totální bezmoci, ale raději nastavuju budík na sedmou ráno a už v devět večer jdu spát. 

výhled na Kerinci z mého hotelového pokoje v Kersik Tua

Prohlédněte si celé album ze Sumatry zde! 


Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

1 komentářů:

  1. Krásné fotky... ty jsi opravdu takový dobrodruh... :D

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib