3. listopadu 2014

Londýn: V česko-izraelské rodině

(článek z 22. 8. 2007; přesunut z původního blogu)

Vystupuju z letadla mířícího na brněnské letiště a při prvním kroku na českou půdu si oddychnu. Můj výraz ve tváři se změní z unavené turistky na nadšenou Češku, jako by říkající: Všude dobře, doma nejlíp. Moje oči už jen letmo mrknou na stojící letadlo. Konečně jsem doma. Pohled na české nápisy, stejně mluvící lidi a ceny v korunách mi zvedne náladu a ujistí mě, že rušný Londýn je už opravdu, opravdu daleko.


Kdo by tvrdil, že při své měsíční prohlídce tohoto známého velkoměsta nabudu odpočinku a zbavím se stresu, lhal by. I když mým cílem byly pouze památky, atmosféra pracujících businesmanů si i k vám cestičku najde a celý pobyt (nepříjemně?) zpříjemní.

Procházím přes pasovou kontrolu a hlavou se mi honí dojmy, útržky a obrazy. Avšak mou mysl ne a ne opustit nadšení z nového světa. Ze světa židovské rodiny.

Moc se mi nechtělo věřit, že měsíční zkušenost s jiným náboženstvím mi může tak moc vrtat hlavou. Ale pouhý jeden den stačil k tomu, abych se opět pro něco nadchla. Vyhledávač na internetu nejčastěji hledal informace na mé požadavky ohledně šabat, což je židovský svátek odpočinku, stejně tak ohledně hebrejštiny. Mé oči denně četly tisíce slov o tomto pozoruhodném národu.

Vím, když se  pro něco nadchnu, znamená to počáteční "hltání" informací, následné předvádění svého zájmu a vědomostí a nakonec, po několika týdnech, čekané pozvolné omrzení. Ale znáte třeba nějaká hebrejská slova? Víte něco z židovských dějin, kromě druhé světové války? Víte, jak se Židé chovají k mramorovým hrobům uznávaných lidí?

Já to nevěděla. A hlavou se mi honí tisíce nápadů, myšlenek.
V Anglii jsem měla možnost žít s Oferem, mužem středního věku, se kterým jsem mohla mluvit buď anglicky nebo hebrejsky. Jeho manželka je však Češka, což mi leccos usnadňovalo. Mým andělem strážným byla v té chvíli dvouletá anglicko-česko-hebrejsky mluvící Liah. Díky ní jsem poznala paletu základních slov mě doposud neznámého jazyka.

Ráno mě budilo její hlasité Kol, čímž zkracovala mé jméno. Pak jsem věděla, že bude následovat věta ´aj lalů´ (I love you) a budu muset přijmout nějakou z jejích hraček. Na české otázky mi odpovídala podle libosti. Někdy ano/ne, někdy ken/lo. Jakmile jsem jí v něčem pomohla, dostalo se mi zdvořilého toda. Nejdřív jsem netušila, co po mě chce, když mě tahá za rukáv a křičí nadned, ale po pár dnech jsem i to zjistila. Aha, chce se houpat. Bohužel i přes to, že si mě oblíbila, na prvním místě byli stále aba a ima.

Za celý pobyt jsem nezpozorovala nic zvláštního, čím by se obě náboženství výrazně lišily. Jen v pátek večer, tedy v šabat. Hezky se prostřelo, Ofer odříkal něco v jejich jazyce a nechal kolovat sladké červené víno v poháru, který mi připomínal Svatý grál.

Malá Liah měla vlastní izraelskou chůvu Danit a nejlepšího kamaráda jménem Mayan. V sobotu ráno odešla společně s rodiči do nejbližší sinagogy, oblečená do krásných šatiček.

Co mne tedy tak uchvátilo, že jsem neodolala psaní tohoto článku? Nejspíš můj nový slovníček, přeslazené víno v kalichu a malé roztomilé "čapky" na hlavách pravých Židů.
 
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib