8. března 2015

O nehodách v Indonésii

Psaní tohoto článku jsem dlouho odkládala. Dá se říct, že jsem na něj vlastně nakonec úplně zapomněla, protože po návratu do Čech jsem začala přemýšlet jen nad těmi hezkými věcmi, a na ty špatné si vyhradila malé místo někde vzadu v hlavě. Ale na konci měsíce už budu zase na Bali, takže je na čase ty vzpomínky trochu oživit.


Asijský styl dopravy je na skvělý. Vždycky tvrdím, že v tom zdánlivém chaosu mají větší systém a kontrolu než my v západních zemích. Pro Evropana to sice působí jako noční můra, když poprvé stojí někde na ulici a marně hledá přechod, který by byl bezpečný. Nebo když takový Evropan poprvé sebere všechnu odvahu a sám sedne na motorku. On, vychovaný ve světě, kde jsou na všechno nějaká pravidla, najednou neví, jak je má v takovém zmatku aplikovat. Všichni kolem něj troubí, předjíždějí se ze všech stran, jezdí pomalu, rychle, odbočují tam, kde je to zakázané, nepouštění chodce, projíždí křižovatku na červenou a u toho zvládnou ještě psát na mobilu zprávu, nebo vézt na motorce další tři osoby. 

Ano, opravdu to vypadá dost chaoticky. Na druhou stranu - jim tento způsob opravdu funguje. Každý si totiž dává pozor na všechno, co se okolo něj děje. Takže když pak do provozu vstoupí Evropan, udělá zmatek, který místní nedokážou předvídat. Najednou se totiž snaží dodržovat všechna pravidla, jede pomalu a soustředí se jen sám na sebe. A to je prostě něco, co v asijském provozu dělat nemůžete.

No, ale posuneme se dál, a to k vyprávění mých zkušeností s nehodami. Chtěla bych totiž všem, kdo plánují cestu do Indonésie, zdůraznit, jak je důležité brát ten celý pobyt zodpovědně a nespoléhat se jen na to, že máme cestovní pojištění. Jsou věci, o kterých se u nás v novinách nedočtete (a to nemusí jít jen o nehody na motorkách - například se nedozvíte, jak často se potopí trajekt mezi ostrovy Bali a Lombok, které jsou plné turistů). V Indonésii zemře ročně přes čtyřicet tisíc osob na následky dopravních nehod (1).  To není zase tak nízké číslo, a to i přesto, že má v současnosti víc než dvě stě padesát milionů obyvatel. Víc než polovina smrtelných nehod v Indonésii je na motorce (2).

Není se čemu divit, často nenosí helmu, nebo se při řízení věnují jiným věcem, jako třeba zmíněnému esemeskování. 

Já jsem před pár lety slyšela o mladém Čechovi na Bali, který neměl helmu a po srážce s jiným motorkářem to bohužel nepřežil. Těchto případů je tam mnoho, hlavně co se týče Australanů, kteří si jezdí na ostrov užívat a všechny povinnosti házejí za hlavu. A pak o ni přicházejí. Policie se to sice snaží kontrolovat, ale v Indonésii vládne taková korupce, že to prostě nikam nevede. Jen si to představte - policista zastaví mladého surfaře vracejícího se z pláže - je polonahý, bez helmy a v uších má sluchátka, ve kterých mu řve hlasitá hudba. Takový kluk dá do ruky policistovi třeba dvě stovky, ten na něj kývne a popřeje mu šťastnou cestu. 

Takhle probíhá každá kontrola a turisté, kteří neumí místní jazyk, nebo nejsou na dohadování s policií vůbec zvědaví, prostě začnou mávat rupiemi a v klidu si pak odjedou. Nekontroluje se alkohol (oni snad ani nevědí, jak se taková zkouška provádí), před rychlou jízdou se přivírají oči. Nehod jsem za ten rok viděla nespočetně, z toho několik bylo i mezi turisty. Pak už jen nezbývá se modlit, že pro vás přijede záchranka a pomůžou vám. 

Jenže to, že vás odvezou do nemocnice, ještě neznamená záchranu. V listopadu, během mého studijního pobytu, se stala nehoda jedné z polských studentek na Jávě. Jela na motorce jako spolujezdec, ale nějak špatně se držela a z motorky spadla. I když nejeli rychle (byla zácpa), její nekvalitní helma se roztříštila a slečna se udeřila do hlavy. I když pro ni přijela sanitka a ona se cestou do nemocnice ještě smála, doktoři si šli raději zapálit cigaretu a diskutovat o jejích zlomeninách, než aby jí udělali test na vnitřní krvácení. Byla to snad první Darmasiswa studentka po několika letech, která tam umřela. A můžu říct, že to s námi tenkrát tak otřáslo, že jsme si na řízení dávali sakra velký pozor.

Vzpomínám si, jak jsem pár týdnů před touto nehodou jela se spolubydlícím pro jeho dva italské kamarády do přístavu v Padang Bai. Každý na své motorce. Vede tam vcelku dobrá silnice, říká se jí by pass. Předháněli jsme se, kdo vytáhne ze svého skútru vyšší rychlost a já vyhrála. Rozjela jsem to z kopečka tenkrát na sto dvacet pět kilometrů za hodinu. Připadalo mi to jako hrozná sranda, ale když si na to vzpomenu teď, běhá mi mráz po zádech. Stačí tak málo - a něco se stane. 

Co se týče mých nehod, ty naštěstí nebyly nijak vážné. V říjnu jsem se vracela v noci z baru (měla v sobě snad jen dvě piva) a byla jsem hrozně unavená. Usnula jsem při řízení a asi ve čtyřicetikilometrové rychlosti jsem nabourala do zaparkovaného auta u krajnice. Kromě posunuté masky motorky a strhnutého nehtu na palci u nohy (ach ty žabky při řízení...) bylo všechno v pořádku. Auto bylo taky jen lehce škrábnuté. Tenkrát jsme to vyřešili na místě, ale byla jsem doma v šoku, když jsem si ovazovala zakrvácený palec. V tu chvíli mi došlo, že to mohlo skončit hůř.

Druhou nehodu jsem měla v prosinci, když jsme s kamarádem jeli vyzvednout mého přítele a bráchu na letiště. Pršelo, bylo to pozdě v noci. V jeden okamžik mi přestala svítit světla, a jak jsem se tak začala věnovat tomuto problému, nevšimla jsem si, že kamarád brzdí. Narazila jsem do něj, spadli jsme do kaluží. Naštěstí jsme byli jen trochu podření. 

Poslední pád jsem si zažila někdy v květnu, kdy jsem sedla na motorku s jedním místním. Vezl mě do jedné tradiční vesnice na severu Bali a tvářil se jako velký frajer - sjížděl z kopců k jezeru (jsou tam nepříjemné zatáčky vysypané štěrkem, i já tam jezdím dost opatrně) a najednou vzal do ruky mobil a začal na něm něco dělat. Když pak v zatáčce musel zabrzdit, udělal to pravou rukou (přední brzda) a dostali jsme smyk. Naštěstí jsem uskočila a nespadla jsem, ale on si popálil nohu o výfuk.

Já jsem se spálila o výfuk dvakrát. Ale o tom už jsem kdysi psala

Chtěla bych jen říct, abyste si dávali pozor, a to nejen v Indonésii, ale v jakékoli zemi, kde fungují jiná pravidla. Často jsou to zbytečné úrazy. Když si vzpomenu, kolikrát jsem viděla dva motorkáře, jak se sbírali na zemi, můžu říct jen jedno - já bych tam bez helmy prostě nejela (žabky a kraťase taky nejsou dobrá volba, ale na to už jsem si nějak zvykla a těžko se toho zbavuje - ale na delší cesty rozhodně v pevných botách). 
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib