18. února 2016

Tidak boleh aneb Co se smí a nesmí

Se slovním spojením tidak boleh (nesmět) se setkávám při každém svém pobytu na Jávě poměrně často. Samozřejmě všude v Indonésii existuje jakýsi etický kodex, který je potřeba dodržovat. I během pobytu na Bali jsem se musela místním zvykům podřídit. Ale na Jávě je těchto pravidel a zákazů poněkud hodně, zdá se mi. A tak dnes budu povídat o tom, jak se můžete s tímto slovním spojením setkat.


Edit: Tento článek berte, prosím, spíš jako zajímavost, není potřeba vše na sto procent dodržovat. Pokud se do Indonésie dostanete jako turisté, budou se k vám místní chovat jinak, než k někomu, kdo se právě přivdal do místní rodiny. 

Aby se člověk ve všech těchto pravidlech vyznal, musel by zde strávit pravděpodobně mnohem více času. Já jsem tu s rodinou mého sundánského manžela žila v celkovém součtu jen necelé dva měsíce. Když jsem se poté vrátila na Bali, připadala jsem si naprosto svobodná. Na druhou stranu - nechci, aby tento článek vyzněl kriticky. Myslím si totiž, že tyto zvyky (ovlivněné javánskou kulturou, která je sama o sobě velice zdvořilá, a islámem) mají jistou logiku a také své kouzlo, pokud v tom člověk neplave tak, jako já. 

Často jsem se poté, kdy mi někdo pošeptal to krásné slovní spojení tidak boleh, pokoušela dopídit odpovědi na otázku PROČ?, ale ne vždy se to podařilo. Nejčastějším argumentem bylo, že "to tak prostě je." Proto berte tento článek prosím trochu odlehčeně, bez větší vypovídací hodnoty. 

Sedět na zemi na turka je velice pohodlné, ale je to možné pouze pro muže, nebo v kolektivu hodně blízké rodiny. Žena by měla klečet, nebo mít nohy obě na jednu stranu. Jednou jsem udělala opravdu velké faux pax, když jsem si na křesle sedla na turka v přítomnosti úředníka, který přišel vyřídit papíry ke svatbě. Jen se na mě podíval a řekl, ať si sednu jinak. Nejdříve jsem si myslela, že jsem byla neslušná vůči němu, ale bylo mi vysvětleno, že šlo o úctu k babičce mého snoubence, která v obýváku u konferenčního stolku seděla také. Abych však neházela všechny do jednoho pytle, když jsem byla v Malangu na východní Jávě, seděla jsem na zemi se dvěma ženami - starou paní a její dcerou, a s jedním mladíkem. Po chvíli mi mladší žena povídá - klidně si natáhni nohy před sebe. Řekla jsem, že nechci být neslušná a ona se jen usmála: "Přece se nebudeme přetvařovat, i když se budeme cítit naprosto nepohodlně."

S jedním docela absurdním zákazem jsem se setkala při přípravě naší svatby. Jak už jsem psala dříve, vše se kupuje jako balíček - výzdoba, oblečení pro ženicha, nevěstu a jejich rodiče, program, jídlo... Zaplatili jsme si jeden z nejzákladnějších balíčků, abychom ušetřili. Ale chtěli jsme si do programu přidat nějakou tradici, abychom udělali obřad a recepci trochu zajímavější pro naše zahraniční přátele. Šlo jen o maličkost, která by zabrala pár minut. Ale bylo nám to zakázáno. Ne od koordinátorů, ale od rodiny. A proč? Protože co by na to všichni řekli, kdybychom si kromě balíčku zařídili něco extra. Obecně mi přijde, že Indonésané hodně myslí na to, jak zareagují příbuzní, sousedé nebo známí. Občas je to docela svazující.

Žena by neměla kouřit. Není to slušné. Ačkoli na Bali a v Jakartě je hodně kuřaček, na jiných místech Indonésie se to stále udržuje jako jakési tabu. Nevypadá to prý hezky a hlavně se musí žena udržovat v dobré kondici na to, až jednou bude mít děti. To jsou slova mého kamaráda z Jakarty a zároveň i jedné z tet mého manžela. A muslimka nosící šátek? V tom případě už kouření nepřichází vůbec v úvahu. Naštěstí kuřačka běloška je tu velice zajímavou atrakcí. Místní muži rádi připálí cigaretu každé slečně se světlou kůží. Možná proto, že jsme v jejich očích jakési rebelky, svobodomyslné návštěvnice z dalekého světa, místa, kde si všichni mohou dělat, co chtějí.

K předchozímu odstavci se váže ještě jeden zákaz - ženy by se neměly nechávat potetovat. Toto je samozřejmě závislé na náboženství a společnosti, ve které se daná žena nachází. Na Bali je tetování v pořádku, potetovaného Sundánce potkáte zřídka (i když je to muž), neboť v této oblasti je islám trochu ortodoxnější než třeba na východní Jávě u Javánců, kteří mají toto náboženství více protkané hinduistickými a animistickými vlivy. Korán tetování, ale i jakékoli další způsoby zdobení, která tělo trvale "poškodí", zakazuje, a to z toho důvodu, že Alláh stvořil člověka již v té nejkrásnější/nejdokonalejší podobě, která má svou podstatu. Tetování by tedy neměl mít žádný muslim. Podle mého muže jde také o to, že při očistě těla se potetovaná část nikdy nedá očistit tak důkladně jako zbytek. Ale primární důvod je zdravotní. Korán ve skutečnosti všechny zákazy (všechno, co je haram) staví na logice a otázce zdraví. Dříve mohlo být tetování nebezpečné. Každopádně já mám na lýtku ještěrku, která už získala spoustu zajímavých a rozlišných ohlasů - některým se můj obrázek moc líbí, jiní mě zkritizovali, manželova babička málem omdlela, když ho viděla. Jiní mi řekli, že je to v pořádku, protože jsem to udělala kdysi, ale nyní bych už další plánovat neměla. 

Jedním z dalších logických zákazů (ovšem platících pro celou Indonésii) je zákaz jedení levou rukou. Kromě toho, že jíte pravou, musíte stejnou rukou podávat také peníze, dotýkat se ostatních lidí a pít. Je to z toho důvodu, že dříve nebylo dodržování základní hygieny jednoduchou záležitostí, a tak byla levá ruka považována za nečistou - používána například pro očistu těla. I když nyní už mnoho Indonésanů nežije v takových podmínkách, aby nebyla schopna udržovat základní hygienické návyky, je tento zákaz považován za zvyk, který se dodržuje.

Také není slušné smrkat. Většina mých kamarádů mi řekla, že to však platí pouze při stolování. Někteří (obzvláště ti starší) lidé však s tímhle můžou mít problém celkově. Indonésani jen popotahují a pokud se potřebují vysmrkat, odskočí si na toaletu.

Jelikož se na Jávě pohybuju mezi muslimy, občas také často narážím na takové maličkosti, jako je třeba obyčejné podání ruky. Ještě se mi nepodařilo přijít na systém, podle kterého bych se mohla řídit. Klasické podání ruky tu funguje tak jako u nás (až na to, že poté, co ruku pustíte, se lehce dotknete svého hrudníku - takové přivítání "od srdce"). ALE... Vdaná muslimka si s mužem ruku podává buď velice krátce (takový nepatrný dotyk, kdy coby žena mezi prsty obou svých rukou lehce uchopíte konce prstů jeho pravé ruky), nebo vůbec. Pokud vůbec, pouze spojíte dlaně jako při křesťan při modlení a jemně pokývnete hlavou. Jak odhadnout situaci? V tom se právě ztrácím. Jednoznačné je, že muž, který má v plánu se jít pomodlit a provedl už wudú´ (rituální očistu), se nesmí dotknout žádné ženy. Pokud by tak udělal, musel by se jít omýt znova. Ve většině případů ale o modlitbu nejde. Záleží pak na tom, jak moc je onen muslim ortodoxní. Někteří ruku podají a nic neřeší, jiní si udržují odstup. Někdy se také chovají jinak v přítomnosti manžela oné muslimky, kdy si "dovolí bližší kontakt".  Můžete si tedy představit, jak často jsem udělala zmatek v takové banální věci jako je seznámení se. Podávám svou ruku, muž nereaguje. Podávám, on reaguje, ale poté ucukne, protože jsem tu jeho uchopila až moc. Jsou to zmatky, ale naštěstí jako žena většinou můžu určovat, co si můžou ostatní dovolit. Takže pokud si nejsem jistá, stačí spojit dlaně a pokývnout.

Nesahat dětem na hlavičku. Toto je pravidlo, které je dodržováno na Bali. Hinduisté věří, že hlava je nejsvatější část lidského těla a při dotyku celou dlaní by se přerušil kontakt s božskou silou. Původně jsem si však myslela, že je to tak v celé Indonésii. Není. Můj manžel tvrdí, že je to stejné jako v Evropě, ale našla jsem pár článků, které tvrdí, že v Indonésii to není slušné, protože hlava je "korunou" celého těla a toleruje se to pouze mezi blízkými a u dětí. V tom aby se čert vyznal, nicméně i Sasha (která má manžela Sundánce z Bandungu) tvrdí, že se to dělat nemá. Ať je to, jak chce, pro jistotu na hlavu prostě nesahám.

Občas je těžké myslet na to, co všechno nemáte dělat, ale na vše se dá zvyknout. Jak už jsem psala výše, nechci, aby tento článek vyzněl negativně. Po pravdě, i když jsem někdy na Jávě naštvaná, vlastně si všechna tato pravidla užívám. Je pořád co se učit. 
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

11 komentářů:

  1. Perfektní manuál pro turisty. Jen škoda, že většina to asi nepochopí .. :-(
    "Komunikovat" jen pravou rukou chce docela cvik, Není nic jednoduchého předávat peníze a do stejné ruky přijímat drobné :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Strávila jsem na Jávě rok a půl života a většinu času jsem byla ve střehu, jestli náhodou nedělám něco špatně. Pranýřovala jsem se, když jsem omylem nabídla něco někomu levou rukou nebo jsem si sedla na zem pohodlně. Přitahovala jsem pak samozřejmě trapné situace. Od určité chvíle na to kašlu a dělám, co cítím. Když se mi chce, jdu ven v tílku, smrkám, když jsem nastydlá. Když cítím, že s tím někdo má problém, omluvím se a řeknu, že mám rýmu. S tílkem nikdy problém nebyl. Všechno je to v naší hlavě. Když budu přirozená, přijmou mě líp, než když budu vystresovaná. Většina mých přátel mi řekla, že všechny naše "bulé" projevy (levá ruka, smrkání, sezení) berou jinak proto, že jsme z jiné kultury, tak jim to nevadí. Myslím, že je dobré na nic si moc nehrát a vnímat konkrétní situace. Pak to totiž nejste vy, kdo cestuje. Je dobré pravidla znát a řídit se jimi, pokud je přijmete na tu dobu za své.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Yaaa ... Souhlasím s vámi, ale když teman2 Indonesia říkáte, že byste měli dělat všechno (kýchání, stisky rukou, seděl také použít levou ruku) nich své zvyky, to ne proto, že oni také se mi líbí, že ano. Byla to právě tato forma tolerance (tolerance nebo Tepo seliro v indonéské a Java). Cením (ocenit) svůj a navíc k autorům, kteří jsou velmi znepokojeni věcmi, které existují v Indonésii. Tento dokument je velmi dobrá mají být použity jako předběžné údaje pro každého (především Evropy), kteří chtějí přijet do Indonésie, protože psaní je získán přímo v terénu, kdy se mísí autor tengah2 v indonéské společnosti (rodinou a přáteli). takže tento článek není o tom, co může a nemůže dělat v Indonésii, ale o tom, kdo může a nemůže existovat v Indonésii.

      Vymazat
    2. Díky za komentář, Míšo, ale dovolím si trochu nesouhlasit. Nebo spíš vysvětlím, jak jsem to myslela. Zaprvé, je zřetelný rozdíl mezi Javánci a Sundánci. Zatímco ženy na východní Jávě často nosí i krátkou sukni nebo porozepnutou halenku, na západní Jávě jsou víc zahalené. Stejně tak javánská verze islámu je mnohem víc benevolentnější, víc protkaná hinduistickými a animistickými prvky. Sundánci se radikalizují, a to docela rychle (je to vidět třeba na fotkách babičky mého manžela, která ještě před dvaceti lety nenosila vůbec šátek, ale teď jilbab nesundá skoro ani doma). Takže si myslím, že porovnávat střední/východní a západní Jávu je trochu jiné téma. (Ale jasně, jsou výjimky, i mezi Sundánkami se najdou kuřačky, sousedka Abhuho babičky kouří i berkerudung, ale jen doma)
      Zadruhé, vidím dost velký rozdíl v tom, když někdo přijede na Jávu jako turista nebo student, a když tu někdo stráví čas jako součást místní rodiny. Já nikomu neříkám, aby tohle všechno dodržoval, pokud tady bude cestovat, ale jsou to moje postřehy z doby před Vánoci, kdy jsem tam s místními těch pár týdnů žila.
      Máš pravdu v tom, že člověk to všechno musí brát s určitou rezervou. A nehnat to do extrému. Jasně, že jako turistka nebudu řešit, jestli můžu kouřit, ale pokud budu s místními někde doma, budu nad tím sakra přemýšlet, abych neudělala přešlap. Oni sice ví, že my jsme "bul-gil", ale na druhou stranu, všechno má svoje hranice a klesnout v očích někoho, kdo se o mě stará nebo mi pomáhá, jen kvůli tomu, že jsou některé jejich zvyky až moc odlišné, to mi taky přijde trochu na nic.
      Kažodpádně, na druhou stranu je docela obdivuhodné, když se nad to všechno dokážeš povznést a třeba nosit tílko. Já ho tam moc nenosím, zřídka. Ale důvod je spíš ten, že už tak jako běloška budím pozornost a nechci jí mít ještě víc... :)

      Vymazat
    3. Já se jen snažím ukázat ještě jinou stránku věci, to je všechno. Jasněže to většinou dodržuju, ale už to neberu tak dogmaticky, protože jsem se pak necítila dobře. Ale každý cestovatel je jiný, stejně tak každý Javánec nebo Sundánec je jiný. Chci jenom říct, že je dobré se dívat kolem a vnímat, jak reagujou ostatní lidi. Kolikrát mi Javánci někde ve vesnici na konci světa nabízeli cigaretu, aniž by předtím věděli, jestli kouřím, nebo ne.
      Rozdílu mezi východem a západem Jávy jsem si taky vědoma. Jedu teď se skupinou na Jávu a všechny tyhle věci kamarádům řeknu. Ale jak s tím kdo naloží, je každého věc. Máme velkou moc v tom, že můžeme šířit, co víme a jít příkladem něčeho, čemu se říká ekoturismus, kde se kultury respektují navzájem.
      Další velké téma je třeba jíst veřejně přes den v době ramadánu. Hodně jsem to řešila, ale výsledek je opět stejný - záleží na tobě. Naprostá většina lidí, se kterými jsem se bavila, mi řekla, že je jim jedno, jestli před nimi jím nebo piju, je to jejich volba, že dodržují půst. Jasněže si nestoupnu doprostřed Malioboro s hamburgrem, aby všichni viděli, jak hezky obědvám. Ale opačný extrém je taky špatně - někam se potajmu schovávat, abych si mohla loknout vody, aby mě nikdo neviděl, ve mně vzbuzoval akorát stres. A to taky není dobře.
      Když je člověk přirozený, tak ho lidi i mnohem líp přijmou. I když omylem sáhne dítěti na hlavičku. No a co, stačí se otevřít, vnímat situaci a omluvit se jeho rodičům, že si to neuvědomil. I kdyby to člověk řekl v Indonésii česky, ale od srdce, místňáci to pochopí.
      Díky, žes ty pravidla sepsala, budu je šířit.

      Vymazat
    4. Z článku prostě přesně nevyznělo, jak jsem to myslela. Máš pravdu, člověk to nesmí přehánět, ale je dobré ta pravidla znát. Každopádně já tam teď připíšu poznámku pro turisty, ať se každý hned nehrozí, co ho to vlastně v Indonésii všechno nečeká... :)

      Vymazat
    5. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
  3. V tílku ti to moc slušelo... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Já mám ještě technickou - pokud si jako žena natáhneš nohy, nesmíš s nimi na nikoho mířit. Co dělají lidi, kteří jsou o pár cm vyšší než průměr v Indonésii, např. v angkotech, nevím ;-)
    Já jsem pravidelně způsobovala faux pass, když jsem potřebovala natáhnout kolena, protože by mi jinak upadla. Vybrat si, na koho si natáhnu nohy, když sedím obklopena indonésany, bývalo velmi složité ;-)

    A jinak teda: já jsem měla se zahalováním větší problémy v Jogji, resp. v Solu, než v Bandungu nebo v Jakartě. Ale taky jsem si zvykla, že mám dlouhé rukávy i nohávy a preferuji to i v ČR.

    Poslední drobnost: jinak se hledí na turistku, jinak na dlouhodobě žijící studentku, jinak na manželku muslima a ještě jinak např. pokud provozujete něco tak "zvrhlého" jako přátelství napříč pohlavím. S Jefrim jsem musela akceptovat mnohem víc zákazů, než bylo normální, jen abychom dokázali, že jsme jen přátelé a ospravedlnili, proč jako nevdaná žena s ním trávím čas u něj doma. Taky nás komunita chodila velmi pravidelně kontrolovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo jo, proto mě překvapilo, že mi v Malangu paní řekla, ať si ty nohy natáhnu. Připadala jsem si hloupě, protože tam všema směrama na někoho prostě mířily.
      Jinak musím potvrdit to, co píšeš o Jefrim. Já jsem za posledních pár měsíců dost času strávila v Jakartě, Malangu a Mataramu. Všude mi dělali doprovod místní kamarádi (muslimové), protože manžel byl na Bali a mě se to všechno nechtělo vyřizovat samotné. V Jakartě jsem se zahalovala naprosto běžně, protože pokud jsem zahalená nebyla, už i ten kamarád se necejtil moc fajn. V Malangu rozhodně aspoň dlouhá sukně když už ne tričko s dlouhým rukávem. Tam dokonce lidi reagovali hoooodně špatně na to, že jsem přijela bez manžela. No a na Lomboku, tam to bylo v klidu. Tam stačilo, že jsem nebyla moc odhalená a dokonce mě vedení studentských kolejí nechalo přespat tři noci v klučičím kosu. :)

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib