18. července 2016

Jak se žije na Bali, 3. část: Práce, škola a víza

Předposlední článek věnovaný životu na Bali se bude věnovat otázce zaměstnání a možnosti studia. V neposlední řadě také vízům. V předchozích částech si můžete přečíst o ubytování, jídle a dopravě a také o indonéštině, balijštině, místních obyvatelích a cestování po ostrově.

Jak hledat zaměstnání

Co se týče práce, není zrovna Bali pro zaměstnance ze zahraničí nijak zvlášť příznivé. Spousta lidí si myslí, že se doma všeho vzdají, přijedou na ostrov bohů a možná ještě ten den dostanou skvělou nabídku a plat, se kterým si vystačí na pěkné ubytování u moře a cestování. Ne, takhle to opravdu není.

Na problém narazíte už při samotném vyřizování víza, abyste v Indonésii mohli vůbec nějakou dobu zůstat. O vízech více v poslední části článku. Jednoduše řečeno – na turistické vízum nebo takzvaný KITAS nesmíte pracovat. Zrovna na Bali je práce na černo dost hlídaná, a pokud budete dělat něco, při čem budete často na očích, pravděpodobně si vás brzy všimne imigrační, což znamená co nejdřívější letenku zpátky do Evropy a často také zákaz návratu do Indonésie na pár let.

Pokud ale najdete práci, ve které by vás chtěli zaměstnat oficiálně, je dost možné, že buď dostanete opravdu mizivý plat, nebo budete muset na takovou příležitost dlouho čekat a projít oficiálním a zdlouhavým výběrovým řízením. Zaměstnavatel za vás totiž musí platit working visa, což znamená, že každý bude pořádně zvažovat, jestli se mu vyplatíte.

Dalším problémem je také fakt, že pro běžné pozice zaměstnavatel často raději vybere nějakého Balijce, protože je to levná pracovní síla. Můžete zkusit oslovit bary a restaurace v turistických oblastech, kde je potřeba mluvit plynule anglicky, ale moc šancí tomu nedávejte. Několik mých známých si takhle práci našlo, ale byli to převážně lidé z Austrálie, Ruska a Spojených států. Ale kdo ví, třeba to budete právě vy, kdo je pro místní firmu nepostradatelný. 

Člověk si tu musí dát také pozor na dobrovolnictví a stáže. Dobrovolnictví je také bráno jako práce, i když nedostáváte žádnou mzdu. Samozřejmě se vždycky dá všechno nějak obejít, ale oficiální stanovisko je takové, že pokud chcete dobrovolničit, musíte být ve Volunteer Programs Bali a mít sociálně-kulturní vízum, o kterém bude řeč níže. Je prostě lepší mít oficiální dohodu, než se prostě jen tak s někým na místě domluvit. Budete s tím mít mnohem míň starostí. Ale jinak je tu dobrovolníků potřeba dost - převážně v sirotčincích, školách a environmentálních organizacích. 

U stáží je také potřeba mít oficiální potvrzení plus pozvání. Samozřejmě vás ve většině případů nikdo nebude kontrolovat, ale zrovna na tomto ostrově, kde je spousta cizinců pracujících ilegálně, je lepší mít všechno v pořádku. 

Poslední možností je práce přes internet. Pokud máte zaměstnání, při kterém můžete pracovat pouze přes počítač, nebo rozjíždíte vlastní podnikání (jo jo, prodej ebooků je teď hrozně populární, ale nekupujte to - ve většině případů tím prostě jen podpoříte autora, čímž to ale končí), máte skvělou příležitost vyzkoušet si to i z druhého konce světa. Vyhledejte si slovo coworking.

Místní a jejich pracovní morálka

Ono je vlastně docela možné, že člověk, který se vším tím elánem odjede na Bali, začne po nějaké době rychle lenivět. Stane se z něj místní. Není se čemu divit - v tom horku se moc pracovat prostě nedá. Balijci často vysedávají ve svých warunzích a obchůdcích a dokud je neprobudíte, nevypadají, že by měli vůbec nějakou snahu vydělávat. Je to možná tím, že v indonéské povaze je takové to řecké "maňána" a slovní spojení jam karet (gumový čas) používané jako nejlepší výmluva na pozdní příchod. 

Jednoduše řečeno, tady se nikdo nestresuje a také nikdo nepochopí, pokud se mu budete snažit vysvětlit naše krásná česká přísloví Bez práce nejsou koláče., Komu se nelení, tomu se zelení. a Čas jsou peníze. Prostě to tu mají nastavené úplně jinak, což vystihuje jedno jejich krásné přísloví: Sehari selembar benar, setahun selembar kain. - V překladu "Každý den jeden kousek, za rok jedna celá látka.", což znamená (cituji z internetu), že práce dělaná s jistotou a trpělivostí přináší skvělé výsledky. Takže nač někam spěchat, když to prostě díky té trpělivosti přijde, že? 

Dobře, musím zmínit takové ty snaživé pouliční prodejce, taxikáře a masérky. Ti jako by snad někdy slyšeli ona česká přísloví. Nedají vám pokoj ani po odmítnutí. Ale to si asi dokážete představit, jak to vypadá... 

Jelikož je na Bali i mnoho muslimů, je dobré zmínit i význam jednoho krásného arabského slova, kterým je insyaallah. V překladu to znamená "dá-li Bůh" a toto slovo je používané snad v každé větě týkající se budoucnosti. Přijdeš zítra včas? - Insyaallah. ; Snad už se ti podaří najít si práci... - Insyaallah. ; Nepracuj moc, zblázníš se z toho! - Insyaallah nezblázním. a tak dále.

Na Bali si prostě budete muset zvyknout, že se na všechno čeká a že se kvůli vám nikdo nezblázní. Ale víte co? Je to vlastně dobře.

Studium

Pro studenty je Bali (a vlastně celá Indonésie) velice přívětivé. Existuje totiž vládní program Darmasiswa, který poskytuje roční stipendium pro mladé cizince. Člověk si může vybrat ze širokého spektra oborů a měst a je to úžasná příležitost, jak tuto zemi dostatečně poznat, moc neutratit a ještě se něco naučit. 

Já mám osobní zkušenost s Universitas Udayana (obor Indonéština) na Bali a musím říct, že bych toto stipendium doporučovala všem, kteří by chtěli jet na delší dobu do exotické země a splňují podmínky. Jelikož už bych se jen opakovala, více o Darmasiswa programu najdete zde.

Balijci jsou na svou vlajkovou universitu (Udayana) velice pyšní a je tu mnoho kvalitních oborů v oblasti architektury, zdravotnictví a práva. Zatímco na prvním, druhém stupni a střední škole sice nosí povinně všichni žáci a studenti uniformy (červené, modré, šedé), na univerzitě už to po nich většinou nikdo nechce. Ale platí tu mnoho pravidel. Například zákaz nošení žabek nebo krátkých sukní, žádné mobily a povinnost psát svoji každosemestrální seminárku s co největší důležitostí, jako by to snad byl převratný výzkum, na který čeká celý svět. Skamarádit se na Bali se studentem je trochu nervy, protože vám bude pořád rušit schůzky, mluvit jen o svém oboru a radit se s vámi o angličtině, i když možná mluvíte jen z nouze a se spoustou chyb. 

Místní děti postupně projdou SD (sekolah dasar, základní škola), SMP (sekolah menengah pertama, nižší střední škola), SMA (sekolah menengah atas, vyšší střední škola), které jsou státní nebo placené soukromé, a potom se třeba i dostanou na univerzitu. 

A co vízum?

Teď trochu odbočím od tématu vzdělání a stručně popíšu, jak to vlastně v Indonésii funguje s povolením k pobytu a podobně příjemnými věcmi. I když už se v současnosti vízum neplatí, pořád je ještě potřeba. To znamená, že je sice zdarma, ale pořád existuje. Turistovi stačí klasické visa on arrival, které obdrží na letišti a poté má krásných třicet dní na to, aby si užil krásy této země. Takové vízum však nelze prodloužit. Jedině, pokud si za něj na letišti zaplatíte 35 USD. 

Většina dobrovolníků nebo lidí odhodlaných najít si zde práci, se do Indonésie vydá na takzvané visa sosial-budaya, neboli sociálně kulturní vízum, které se nabízí na pobyt o délce dvou měsíců a vyřídí vám ho na ambasádě. V takovém případě pak ale musíte přijít na místní imigrační a prodlužovat, prodlužovat, prodlužovat. Nakonec vycestovat a znova prodlužovat. Já naštěstí nemusím nic takového řešit, protože jsem se tam vdala, což má zase trochu jiná pravidla. Ale o sociálně kulturním vízu se dozvíte na těchto stránkách

Jaká jsou moje "jiná pravidla"? Například musím pořád obíhat nějaké úřady, musím mít uznaný sňatek v Indonésii a nesmím pracovat. Mám povolení k pobytu pouze na jeden rok a poté musím požádat znova. Moje "povolení" se jmenuje KITAS (kartu izin tinggal sementara) a po pěti letech třeba i získám takzvaný KITAP (kartu izin tinggal permanen), který už mi dá možnost přechodného pobytu a ušetří mě od každoročního vyřizovacího kolečka. 

KITAS ale není pouze pro rodinné příslušníky. Taky právě studenti nebo někteří stážisté mohou tento typ víza dostat. Většinou však není re-entry, a tak můžete v takovém případě opustit zemi během roku maximálně jednou (v případě studia), nebo vůbec. 

Všechno tohle se řeší na imigračním, kde nepracují zrovna ti usměvaví a přátelští Indonésané, které budete znát z ulice. A navíc právě na Bali, kde je cizinců opravdu požehnaně... Je lepší vyhnout se oblastem, kde je angličtina slyšet na každém kroku. Vynechejte Kutu, Sanur a podobná místa. Denpasar je mnohem lepší. Nebudou tam takové fronty a zároveň bude všechno vyřizování pravděpodobně mnohem jednodušší. 

Není se ale čemu divit, bělochů už je tu prostě moc. Navíc, pokud se roztahují, načerno pracují, šmelí s pronájmy pozemků a nerespektují místní kulturu, zvyky a pravidla...

ČTĚTE DÁL:
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib