10. října 2016

Gunung Rinjani - poznatky z mé první třítisícovky 2/2

Noc nebyla nijak příjemná. Kdo by to byl řekl, že bude i ve stanu taková zima. Spali jsme ve dvou vrstvách oblečení, navíc ještě ve zdánlivě hřejivém spacáku. Teploměr ukazoval dvanáct stupňů, ale rozdíl mezi třiceti stupni přes den a nocí v kopcích je znát. Ostatně, zaujalo mě, jak rychle se ochladilo, když začalo zapadat slunce. V jednu chvíli podmínky téměř na opalování a o pár minut později pořádná zima.


Vstáváme v půl třetí ráno, za naprosté tmy, která by se dala krájet. Náš průvodce už chystá snídani - pouze jeden toast pro posilnění. Zbytek prý dostaneme až za odměnu, jakmile se vrátíme z vrcholku do tábora. Nasazujeme si na hlavu čelovky a po dopití teplého čaje vyrážíme vstříc kilometrovému převýšení. Výšlap má prý trvat asi tři hodiny. Měli bychom tedy stihnout pozorování východu slunce z nejvyššího bodu Rinjani.

Opouštíme tábor a společně s dalšími turisty (mohlo nás tam být možná i padesát) stoupáme do kopce po malé kamenité cestičce, která není pro naše nohy zrovna ideální, protože se kamínky sesypávají. Naštěstí je cestička ohraničena skálou, takže se máme čeho přidržovat. Průvodce nám den před tím objasnil, jak trasa vypadá - třetina je prý docela dobrá, i když prudká, prostřední část je nejlepší a ta závěrečná naopak nejtěžší a i přes to, že není tak dlouhá jako ty dvě další, jde se nejdéle.

Jak také řekl, tak to je. První třetina se snáší opravdu docela dobře, i když začínáme cítit nohy přetažené ze včerejška. Mě osobně vyhovuje dlouhá řada, ve které postupujeme. Ta nás totiž nutí jít dál a není žádný prostor pro odpočinek.

Při přechodu do druhé části trasy se cesta výrazně mění a musíme dát za pravdu průvodci, protože se najednou jde lehce, jako bychom byli na běžné procházce v Čechách. Cesta je docela úzká a po obou stranách ji lemuje prudký sráz, který končí někde hluboko ve tmě. Není to sice moc příjemný pocit, protože si pořád musím představovat, jak málo by stačilo a člověk by byl dole. Povrch, po kterém stoupáme, není vůbec pevný. Dal by se přirovnat k makadamu, ale tím, že jdeme jen do mírného kopečka, to nepůsobí žádné problémy.


Začíná mi být trochu zima. Ochlazuje se a hlavně opravdu lituju, že jsem si nevzala pletené rukavice. Sice jsem na tuto radu narazila několikrát, ale připadala mi spíš směšná, než dobrá - no řekněte sami, kdo by si bral do tropů rukavice? Nyní je ale postrádám. Alespoň jsme dobře vybaveni ostatním oblečením. Šusťáková bunda neprofoukne a kapuce je taky užitečná. Když pozorujeme ostatní turisty, nechápeme je. Někteří stoupají na vrchol jen v teplácích, mikinách nebo i riflích. Docela přemýšlím, jak se teď asi cítí, a podle výrazů docházím k závěru, že se tu musí cítit jako za trest. Pár expertů jde dokonce v sandálech a ponožkách.

Asi v půlce našeho pochodu se celá naše skupina zastavuje. Jsme unavení. Průvodce nám každých pár metrů nabízí čokoládu a různé sušenky, protože doplňování cukrů (a pak také vody) je teď to nejdůležitější. Říká nám, že si máme trochu odpočinout, protože to budeme potřebovat. Samotná trasa by možná nebyla tak hrozná, kdyby nefoukal silný vítr. Občas mám pocit, že nás to odfoukne. Po chvíli nacházíme velký kámen, za který si všichni sedáme a pár minut se k sobě tiskneme. Alespoň chvíli nefouká. Chce se mi spát a klidně bych se teď viděla radši v horké vaně s pěnou.

Po chvíli zase vyrážíme dál. Už nás čeká jen poslední část cesty, která je však tou nejnáročnější. Na vrchol zbývá snad jen 250 metrů převýšení, ale v horších podmínkách. Svah je najednou mnohem prudší a zde už poznáváme, proč je tak obtížný. Makadamový povrch se nám totiž sype pod nohama, a tak jsou z našich pěti kroků ve skutečnosti jen dva. Mám pocit, že jdu spíš zpátky. Nohy se ozývají a dávají mi najevo, že jsem je už včera přetáhla. Každých deset kroků se musím zastavit. Nejsem jediná. Někteří už odpadávají a myslím si, že všichni na vrchol určitě nevylezeme před východem slunce. Ale já ano! Musím a chci! Trochu mi celou situaci znepříjemňují boty. Jsou sice pevné, ale u paty mají pouze pásky, a tak se mi do nich dostávají kamínky. Ani nepočítám, kolikrát už jsem se musela zout, abych je vyprázdnila.


Dva z naší skupinky už nám trochu utekli. Razí totiž metodu, že je nejlepší pár metrů "vyskákat" a pak pár vteřin stát. Já to sice zkouším taky, ale na to skákání nemám vůbec energii. Až tady jsem vlastně zjistila, jak jsou pro tělo důležité sacharidy. Najednou mi přestává být dobře. Motá se mi hlava a cítím žaludek až v krku. Teď už mi utíká i můj přítel. Nechce, nejraději by zůstal pohromadě, ale kdyby přistoupil na mé pomalé tempo, možná by už nevylezl vůbec. Najednou mám pocit, že mi absolutně chybí motivace. Je to tím, že nemám společnost. A také tou nevolností.

Naštěstí potkávám jednoho mladého Singapurce, který se k mému tempu přidává. Jsem ráda, že se mám koho držet. V dálce už vidíme první sluneční paprsky a celý obzor je opravdu nádherný. Říkám si, že by možná stálo za to zůstat tady a netrápit se. Ale vzájemně se s mým novým kamarádem hecujeme a k cíli nám chybí jen pár minut chůze. Někteří lidé už se nahoře kochají výhledem.

A opravdu, o pár minut později už jsme na vrcholu taky. Cítím, jako bych vypustila duši, ale je to najednou neuvěřitelný pocit. Sice už je úplné světlo, ale i tak za to ten pohled stojí. Ustaraný přítel mě přivítá s otevřenou náručí a uděláme pár fotek. Ani ne po pěti minutách už scházíme zase dolů. Je tu totiž velká zima a ta propocená těla ji hodně cítí.

Zpáteční cesta je nádherná. Dolů to jde vyloženě samo, protože to po kamínkách lehce klouže. Navíc má člověk úplně jinou motivaci, když vidí krajinu kolem sebe a má kam upoutat svoji pozornost. Dole v táboře už na nás čekají naši nosiči s připravenou svačinou. Po ní ještě chvíli odpočíváme na sluníčku, které v tuto dobu už hezky hřeje. Pozorujeme suverénní opice prohánějící se po stěnách kráteru a dělající si zálusk na naše jídlo. Taky si převlékáme zpocené oblečení a je až k smíchu, jak moc jsme všichni špinaví od prachu.


A zase vyrážíme na cestu. Tentokrát dolů k samotnému jezeru, takže nás čeká příjemná cesta z kopce. Je úzká a všechno kolem nás se zase začíná krásně zelenat. Upoutává mě pohled na jednu stranu kráteru, přes kterou se do něj začínají dostávat mraky a zaplňují ho. Neustále musím opakovat, jaká je to nádhera. Jsem moc ráda, že máme výstup za sebou a teď už nás čeká snad jen pohodová procházka. Všichni však máme nohy jako z kamene, a tak jdeme pomalu. Náš průvodce začíná být zase nervózní, jenže on je na tuto trasu zvyklý. Chodí ji prý až dvakrát týdně. Jeho nohy by mu mohl závidět kdejaký sportovec.

Když přicházíme k jezeru, opět potkáváme mnoho turistů. Je to tu totiž takové odpočinkové místo. Jezero vypadá nádherně, hlavně malý vulkán v jeho pozadí. Voda má průzračně modrou vodu, ale je také pěkně studená. Jediné, co tu tuhle krásnou scenérii kazí, jsou odpadky. Všude kolem. Na břehu i ve vodě. Je mi z toho smutno, protože je vidět, jak si Indonésané vůbec nedokážou vážit své přírody. Bylo by to tu opravdu nádherné, ale když se bojíte kamkoli posadit, aby tam náhodou zrovna neležela pet lahev nebo papírový kapesník, a když si nemůžete ani vymáchat pořádně nohy v jezeře, protože v něm plavou zbytky rýže a jiných potravin, dost vám to zkazí dojem z celkového výletu. Ani nechci přemýšlet, jak to tu bude vypadat za několik let. Možná, že tím přijdou o turisty, ale nevím, jestli si tento problém někdy pořádně uvědomí.


Po chvíli se ale musím usmát. Úplně mě zahřeje u srdce, když vidím jednoho z našich nosičů, jak sbírá odpadky nejen po naší skupině, ale i po ostatních. Uvazuje si pytel ke zbytku svého nákladu a zlikviduje ho až v civilizaci. Je sice jediný, ale udělal mi neuvěřitelnou radost.

U jezera také obědváme. Opět je to klasická nasi goreng (smažená rýže) a k ní hodně sladký čaj a ananas. Ostatním v naší skupině se to už příčí a jídlo jen kritizují. Já si pochutnávám. Je to typické indonéské jídlo a hlavně výborné.

Naším dalším cílem se stávají sirná jezírka. Nejsou od velkého jezera daleko, jen pár minut. Podívaná je to taky nádherná, protože všude stoupá pára. Průvodce nám říká, že máme půl hodiny na vykoupání a pak budeme pokračovat dál. Průměrná teplota je třicet pět stupňů, ale některá malá jezírka přímo u "zdroje" mají i sedmdesát. Do těch ale nejdeme. První ponoření do vody není moc příjemné, protože je opravdu horká. Jakmile se ale tělo adaptuje, je to báječné. Zde se mi plní sen z výstupu na samotný vrchol, kdy jsem se viděla v teplé vaně. Půlhodina opravdu rychle uteče.


Musíme jít dál. Všichni jsme tou horkou vodou trochu omráčení. Nechce se mi jít, ale bohužel máme tábor o tisíc metrů výš a prostě se tam nějak dostat musíme. Mám pocit, že horká koupel dala mým svalům jasně najevo, že mají právo bolet. A tak co krok, to utrpení. Ještěže se to vždycky po chvíli nějak rozchodí.

A zase stoupáme do kopce. Je to opět trochu jiné, protože skoro celou dobu jdeme po kořenových schodech a v zádech nám pomalu mezi stromy mizí jezero. Ještě dělám pár posledních fotek a pak už se soustředím jen na chůzi. Po krátké přestávce, kterou děláme zhruba v půlce kopce, jsem schopná skoro skákat jako kozoroh. Cesta mě začíná opět neuvěřitelně bavit a vnímám krásu kolem. Naopak jedna členka naší skupiny, která doteď nedokázala pochopit, proč jsem tak unavená, musí stále odpočívat, protože se cítí vyčerpaně. Trochu se jí a jejím příteli vzdalujeme, ale průvodce už nemá v plánu zpomalovat, protože musíme dojít do tábora včas.


V tuto chvíli se cítím tak dobře, že si na průvodci začínám testovat svou indonéštinu. Když se komunikuje, vždy je cesta jednodušší, a tak se ho vyptávám na manželku, děti a na vše, co mě napadne. Když se dozvídá, že nejsem vdaná, opět dostávám nepřímou nabídku na to stát se druhou ženou. Smějeme se a ani se nenadějeme, už jsme skoro na vrcholu. Posledních pár desítek metrů je opět hodně obtížných, protože je tu prudké stoupání a zde se dokonce nachází jediné člověkem umístěné schody (železné, které vypadají, že vás ani neudrží). Naštěstí už jsou to vážně poslední kroky vzhůru a nás už čeká jen krásný pohled na obzor. Nahoře je opět mnoho turistů, ale průvodce nám říká, že naše stany umístili nosiči až o kus dál, abychom se tomuto shluku vyhnuli. Je to sice o mnoho kroků více, ale už jen po rovině, a tak nám to nevadí. Po levé straně máme pobřeží ostrova a v dálce posvátnou horu Agung na Bali. Po pravé straně pohled na jezero i samotný vrchol Rinjani.

U stanu se pořádně ani nerozkoukáme a už začíná slunce zacházet za horizont. Hned se také výrazně ochladí, a tak se pořádně oblečeme, navečeříme, napíšeme zápisek z dnešního dne, aby se nám vzpomínky nevytratily, a jdeme brzy spát.


Ráno máme naprostý komfort. Průvodce nás nechal spát až do půl osmé, a tak jsme všichni odpočatí. Dnes už nás však čeká jen cesta dolů, a tak tolik energie ani nepotřebujeme. Hned po snídani, která zahrnuje vynikající banánovou palačinku a sladký čaj, vyrážíme na cestu. Tentokrát už nohy opravdu stagnují, ale teď už nás přece nic nezastaví! Trasa je to příjemná. První úsek sice jdeme trochu prudce dolů, ale zároveň se kocháme výhledem na pobřeží a moře, a tak nám to utíká.

A to až moc rychle. Ani se nenadějeme a už se krajina kolem nás mění. Místo širokých prostranství bez stromů najednou vcházíme do pralesa a ten krásný výhled ztrácíme. Už teď je mi líto, že nahoře nemůžeme zůstat napořád. Prales je však také zajímavý. Přítel zkouší, zda ho udrží liána a já (marně) hledám nějakého hada. Hliněný schody se opět mění na kořenové a my začínáme vnímat vlhkost tropů. V tomto úseku už potkáváme hodně turistů, kteří jdou opačným směrem a mají tak celý výstup před sebou. Většina z nich už je teď zadýchaná, a tak přemýšlím, kolik z nich ten výstup zvládne. Zaujal mě například i jeden mladík, který vážil možná sto kilo a v tomto úseku (možná hodina a půl chůze do mírného kopce) měl kompletně propocené oblečení, opíral se o hůl a vypadal, že padne. A to si prosím nenesl ani ten malý batoh s osobními věcmi.


Ale nechci nikoho podceňovat, jen bych ráda upozornila, že to opravdu nebylo nic jednoduchého (pro člověka bez fyzičky).

Těsně před koncem naší cesty dostáváme poslední jídlo a loučíme se s průvodcem a nosiči. Ti od nás dostávají asi 50.000 rupií (cca 100 Kč) navíc, protože jejich práce je opravdu obdivuhodná. Poslední kilometr do vesnice Senaru, odkud jsme před třemi dny vyjížděli, jdeme po rovince mezi banánovníky a malými zahradami. Na konci už na nás čeká majitel homestay, kde jsme ubytovaní, a my se přes celou vesnici vezeme autem.

Ve sprše (podotýkám klasické indonéské mandi - nádrž se studenou vodou a malá nádoba, kterou se poléváte) každý strávíme asi půl hodiny, než ze sebe dokážeme dostat všechen ten (snad už i zažraný) prach a pot. Potom všichni společně usedáme do křesla a jsme totálně vyřízení, ale nadmíru spokojení. I když byl celý trek náročný, nebylo to nic, co by se s trochou vůle nedalo zvládnout a za ty zážitky to opravdu stálo.

⬅ Přejít na první část

Sháníte průvodce na Rinjani? Podívejte se zde

Tento text jsem převedla z původního blogu. Byl psaný 22. října 2012 při mé druhé návštěvě Indonésie.
Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib