4. srpna 2017

Baduy - místo, kde se zastavil čas

V kopcích hustě zalidněné provincie Banten žijí lidé, kteří nepoužívají elektřinu, nemají doklad totožnosti a vyznávají animismus. Ačkoli bydlí nedaleko indonéského hlavního města, jsou svázáni přísným zvykovým právem a k cizincům si zachovávají patrný odstup. Že je takový styl života na přelidněné Jávě snad nemožný? To jsem si myslela i já, a tak jsem se do oblasti Baduy zajela podívat.


Lidé Baduy žijí přibližně sto padesát kilometrů západně od Jakarty. Přestože se sem člověk vcelku snadno dostane vlakem či autobusem - a o něco snadněji autem, indonéských turistů sem přijíždí poměrně málo a cizinec sem zavítá jen zřídka. Hlavními důvody jsou samotná poloha - protože většina turistů bere Jakartu pouze jako přestupní bod a od cestování je zde odrazuje hustá doprava - a jazyková bariéra. Žádný z tamních průvodců nemluví anglicky.
Baduy je souhrnný název pro menší skupinu Sundánců žijících jižně od města Rangkasbitung v provincii Banten. Oni samotní si říkají Kanekes. Obyvatelé se dělí do tří hlavních skupin. Baduy dalam neboli tangtu, kteří žijí téměř izolováni od okolí, Baduy luar neboli panamping, stojící na hraně tradičního a moderního světa, a ti, kteří se přestěhovali do okolních vesnic či měst a přijali vše, co současná doba nabízí. 
My se do této oblasti vydáváme na motorce. Cesta z Jakarty trvá asi čtyři hodiny a z toho více než polovinu času jedeme po velice frekventované silnici, kterou obklopuje hustý smog. Západní část ostrova Jáva je velice industriální, což znamená, že jsou zde věčné dopravní zácpy a spousta nákladních aut. Druhá část cesty se vlní hájem palmy olejné. Pořád ještě nevěřím tomu, že jen pár desítek kilometrů od nás žije někdo až tak izolovaně. Když však projíždíme Rangkasbitung, silnice se začíná zmenšovat a prostředí je rázem úplně jiné. Cesta je téměř prázdná, jen občas projede angkot, který je hlavním dopravním prostředkem mezi vesnicemi. Palmové háje zmizely, krajina se postupně rozevírá a před námi se objevují zalesněné kopce - to by měl být náš cíl. 

Ačkoli sem moc turistů nejezdí, jsou na ně v poslední vesnici dobře připraveni. Ještě než zastavíme, už se k nám sbíhá několik místních, kteří nabízejí své průvodcovské služby. Vyjednáváme cenu a vydáváme se na cestu do některých vesnic Baduy luar, tedy těch, kteří už částečně přijali náš způsob života. Prvních pár desítek metrů není příjemných, protože procházíme kolem spousty stánků se suvenýry a průvodce neustále chce, abychom si vyfotili některé ženy při práci. Odpovídám mu ale, že si počkám až na tu správnou atmosféru. 

Jedna z vesniček v baduy luar s hlavní přístupovou cestou

Na hranici tradic a inovací

Lidé zde nepoužívají žádné dopravní prostředky. Cestička mezi vesnicemi je úzká a kamenitá a každý se zde pohybuje výhradně pěšky. Baduy luar zahrnuje několik desítek vesniček a do nejbližší z nich se dostáváme po deseti minutách chůze. Tvoří ji jen několik jednoduchých domů na kůlech. Před nimi hrají děti fotbal a ve stínu u domu sedí ženy tkajíc pestrobarevný ikat. Je tu také malý kiosek s cigaretami a nápoji v plastových lahvích, ale to je vše. Elektřina zde není, na vaření se používá plynová bomba. Televizi v žádném domě neuvidíte, ale několik místních přiznává, že se na ni chodí dívat do nejbližší vesnice mimo Baduy, kde mají elektřinu. Malý usměvavý chlapec mi pak prozrazuje, že zatímco on se zajde podívat jen občas na pohádku, jeho táta chodí sledovat fotbal každý týden. Některé domy v Baduy luar už dnes mají baterii využívající solární energii, ale většina obyvatel tuto vymoženost nepotřebuje.

V žádné z těchto vesnic není škola. Ale děti ve vnějších vesnicích se učí číst a psát doma. Podle místních je důležitější vědět, jak opravit dům či zvládnou práci s tkalcovským strojem. Jeden z mladíků mi vysvětluje, že mu není vzdělání k ničemu, pokud se nechce odstěhovat do většího města. Nikdo z příbuzných by jeho znalosti neocenil, pokud by nedokázal zvládnout běžné pracovní činnosti. 

Vstup zakázán

Ačkoli život v mírně rozvinutých vesnicích je pořád hodně zajímavý a určitě se do oblasti ráda vydám znovu, to, co mě opravdu láká, je způsob života v odlehlejších oblastech, v Baduy dalam. Bohužel jako běloška nemám možnost do tohoto světa nahlédnout. Místní lidé si kontakt s cizinci nepřejí. Důvody mohou být různé, ale jednou z teorií je například to, že dříve byli nuceni odvádět daně evropským kolonizátorům, a tak jim vůči cizincům zůstaly určité předsudky. Indonéská vláda se rozhodla ochránit bantenskou přírodu před těžbou a industrializací, avšak samotní Baduy se rozhodli ochránit také svoji kulturu. Vlivy z venčí jsou minimální a je až neuvěřitelné, že zde na takové místo ještě dnes narazíme. 

Místní žena při tkaní ikatu
S respektem k jejich rozhodnutí navštěvujeme alespoň dům v poslední vesnici, kam se ještě jako běloška mohu dostat. Na terase sedí starý muž, který mi ochotně vysvětluje, jaké je to žít v Baduy dalam. Místní zvykové právo je velice striktní a člověk, který jej poruší, se musí odstěhovat do Baduy luar nebo kamkoli jinam. Tito lidé žiji v podobných domech jako je ten, ve kterém si povídám s mým novým přítelem. Rozdíl je ale v tom, že jejich koupelnou je nedaleká řeka a nepoužívají mýdlo ani zubní pastu. Během stavby je potřeba využívat pouze přírodní materiály, takže zatímco ve vnějších vesnicích se běžně používají hřebíky, v Baduy dalam si musí lidé vystačit jen s dřevěnými klínky a provazy. 
Baduyský život spočívá v dodržování jednoho základního pravidla - nic neměnit. Místní mají na toto téma krásné přísloví: “To, co je dlouhé, nemá být zkráceno; to, co je krátké, nemá být prodlouženo.” 
Přestože zůstávají izolovaní, mají možnost vycestovat i mimo jejich oblast. V Jakartě můžete vidět mnoho mužů, kteří se rozhodli jet poznat okolní svět. Někdy prodávají med, ale v podstatě nemají žádný jiný cíl než uspokojit svoji zvědavost. Jdou poznat velice jednoduše, protože nemají žádnou obuv a jejich oblečení je velice prosté. Obecně se říká, že obyvatelé vnitřních osad na sobě nosí černý oděv, zatímco ti z vnějších osad nosí bílou barvu. Starý pán však ale kroutí hlavou a říká, že “my z vnějších můžeme nosit cokoli, i boty”. Když se Baduy dalam vydávají na cestu, pohybují se pouze pěšky. Dokonce i tehdy, kdy už jsou daleko od své rodné vesnice. Bojí se, že kepala suku (náčelník) bude i navzdory vzdálenosti vědět, že se provinili. Lidé se prý náčelníkovi bojí lhát.

Pokud se něčím místní proviní, musí opustit vesnici. Většinou se vystěhuje pouze do jedné z těch vnějších, ale někdy se od své etnické skupiny snaží odříznou úplně. Povídám si s mužem ve středních letech, který nějakou dobu dokonce pracoval v Jakartě, ale po pár letech se rozhodl vrátit se zpět do Baduy, protože ho ten “náš svět techniky a stresu” svazoval. Tento muž pochází z vnitřní oblasti, ale rozhodl se oženit s dívkou z Baduy luar, a tak se musel vystěhovat. “Je tu totiž normální, že nevěstu vybírají rodiče,” vysvětluje starý pán. 

Indonéští turisté, kteří mají možnost do této oblasti vstoupit, musí dodržovat několik základních pravidel. Například nesmí fotit ani natáčet, takže všechny pořízené snímky jsou pouze z vnějších vesnic. Není nutné mít konkrétní barvu oblečení, jako je tomu například u etnika Kajang na Sulawesi, kam člověk může vstoupit pouze v černé barvě. Boty také nevadí. Je však důležité nepřinášet k místním nic moderního, co by narušilo jejich řád a zvyky.

Jeden z jednoduchých mostů v Baduy luar

Lidé bez vyznání

Každý Indonésan má ve své občance napsané, jakého je vyznání. Je to povinný údaj a je nezbytné vybrat si jedno ze šesti oficiálně povolených náboženství. Zde však toto pravidlo neplatí. Baduy luar mají tuto kolonku buď proškrtnutou, nebo vyplněnou slovy “Sunda Wiwitan”, což je původní animistické náboženství, které se se v této oblasti vyznává. Jinak se dá označit jako roh nenek moyang (neboli kult předků), což je termín užívaný všude po Indonésii. Tito lidé sice věří v boha, ale tato víra také obsahuje mnoho psaných i ústně předávaných pravidel a tabu. Jednou z největších událostí je festival konající se na začátku nového roku podle sundánského kalendáře. Je to festival hojnosti, doprovázený modlitbami a tradičními tanci. Bohužel, žádný z cizinců nemá dovoleno se během těchto dní do Baduy podívat. 

Co se týče baduy dalam, zde nemají ani tu občanku. Dnes už se sice ve statistikách udává, že nejrozšířenější náboženství v Baduy je islám, ale pravděpodobně se jedná jen o ty, kteří se odstěhovali a vzali si muslima či muslimku, kterých je na Jávě nejvíce. 

Krátká návštěva nestačí



Ačkoli se mi s místními povídá moc dobře, po pár hodinách se musíme vydat zase zpět domů. Loučíme se s našimi novými přáteli, dopíjíme výbornou kávu, kterou si zde lidé sami praží a se zapadajícím sluncem v zádech se pěšky vracíme k naší motorce, do civilizace. Užívám si úžasné ticho a klid. V hlavě se mi objevuje více a více otázek, na které bych se chtěla ještě zeptat, ale bohužel to budu muset nechat na příště. Tato oblast mě fascinuje. Zejména pro to jejich vlastní svobodné rozhodnutí žít jednoduchým způsobem, bez všech inovací, přestože moderní svět znají a vědí velice dobře, co by mohli mít. Jen doufám, že se nenechají zkazit turismem, nebo se vláda nerozhodne začít z této oblasti více těžit. Byla by to veliká škoda.

Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

5 komentářů:

  1. Skvěle napsaný článek. Je opravdu neuvěřitelné, že mohou existovat (a fungovat) taková místa kousek od civilizace.

    OdpovědětVymazat
  2. Pripomina mi to kdyz Mnislav Zeleny popisuje jak brazilský indiány pomalu zničilo jakmile se setkali s "civilizací". jestli neznáte zkuste najít na youtube jeho videa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neznám, ale děkuji za tip. Rozhodně se na to podívám.

      Vymazat
  3. Posílám pozdrav z Česka. Zajímalo by mě, jakým jazykem jsi s těmi přáteli mluvila?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mluvila jsem s nimi prevazne indonesky. Nejstarsi pan, tak 75 let, mluvil indonesky spatne, pouzival sundanstinu, coz je jazyk na zapadni Jave. To mi pak prekladal nekdo z mladsi generace.
      Zdravim z Bali.

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2016 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib