29. ledna 2018

Bez plánu po Sumatře 1/2

Na Vánoce jsem se vydala do Pekanbaru, města v indonéské provincii Riau na Sumatře. Chtěla jsem oslavit svátky se svou tchyní a tchánem, kteří tam žijí. Protože jsem v této oblasti ještě nikdy nebyla, rozhodla jsem se, že zpátky na Jávu to vezmu stopem - respektive se prostě budu pohybovat co nejlevněji, bez detailního plánu a uvidím, jak mě vítr (v tomto případě spíš náklaďák) donese.


Kdo mě zná, ví, že tento styl cestování mám nejraději. Mám obrovskou výhodu v tom, že se plynně domluvím indonésky, takže můžu trávit čas s místními a nejsem odkázaná jen na ty, kteří rozumí anglicky. Takže se tuto výhodu snažím při cestování co nejvíc zužitkovat. 

Měla jsem tedy jen přibližný plán - vyjet z Pekanbaru směr Bukittingi, které se nachází v provincii Západní Sumatra, protože když jsem tímto příjemným městečkem projížděla naposledy, neměla jsem čas se tam zastavit. Od tam se pak přesunout do Padangu, kde bydlí můj kamarád Arif. Dále pak už směřovat na Jávu, ale zastavit se minimálně ve městě Palembang. Neměla jsem vůbec odhad na vzdálenosti, takže jsem si naivně ještě plánovala město Jambi nebo Bengkulu, oboje však tak trochu z ruky. 

Ostatně, cestu jsem zdokumentovala vytvořila video. Takže pokud není čtení zrovna vaše nejoblíbenější činnost, můžete se na vše podívat (nezapomeňte si zapnout titulky, občas jsem hůř slyšet). 


Ale protože já osobně raději píšu než mluvím, nedalo mi to a rozhodla jsem se o celé cestě povyprávět ještě tady na blogu, protože do videa se ani všechno nevešlo. 

27.12.

Ráno vyrážíme s tchyní a tchánem autem na okraj města, kde se mi pokusí chytnout travel, tedy mikrobus, který mě odveze "až do Bukittinggi". To já ale samozřejmě nechci. Jenže stopem by mě zase nepustili oni. A tak s jejich návrhem souhlasím, i když vím, že co nejdříve vystoupím a začnu hledat náklaďák. 

Ačkoli jsem chtěla vyjíždět co nejdřív, tady je čas naprosto gumový, a tak opouštím Pekanbaru až někdy kolem poledne. Platím řidiči 100.000 IDR na ruku (asi 180 Kč) a říkám mu, že chci vystoupit u Ulu Kasok, což by podle internetu měla být pěkná vyhlídka, které se přezdívá "Raja Ampat Sumatry". 

Cesta je zdlouhavá a autem se rozléhá otřesná hudba, která má hlasitost snad na maximum. Než jsme nabrali rychlost, tak jsme Pekanbaru objeli asi šestkrát, protože to se tu dělá, když chce řidič nabrat co nejvíce pasažérů. Ale naštěstí asi po dvou a půl hodinách cesty vystupuju u Ulu Kasok (jsem překvapená, řidič opravdu věděl, kde mě vysadit!), nechávám si batoh u pána, který hlídá parkoviště, a jdu necelý kilometr pěšky do kopce. Nikde žádný běloch. Indonéští turisté neradi chodí pěšky, a tak se za pár rupií nechávají vyvést na motorce. 

Výhled za moc nestojí. Možná, že kdyby nebylo zataženo, podařilo by se mi pořídit aspoň trochu dobrou fotku, ale při tomto počasí jen dělám rychlou dokumentaci a dalších dvacet minut se pak nechávám fotit s místními, kteří se na mě dívají jako na přírodní úkaz. 

Nakonec se vracím zpět na parkoviště a začíná mi docházet jedna věc - jsou asi tři hodiny odpoledne, Bukittinggi ještě daleko a tady, u turistické "atrakce" mi žádný náklaďák nezastaví. Jsme navíc uprostřed ničeho, daleko od města či vesnice. Když se vydám pěšky, může to být nebezpečné kvůli projíždějícím autům. Navíc bych chtěla sedět v náklaďáku dřív, než se setmí. Musím najít nějaké řešení, jak se co nejdřív a co nejpohodlněji (a zadarmo) přesunout na vhodnější místo.

Ulu Kasok
Když se blížím k místu, kde je odložen můj batoh, vidím, že u něj sedí v přístřešku hned několik policistů. Usměju se, sedám si k nim. Každý z nich se se mnou fotí. Ptají se, kam mám namířeno. Tak vysvětluju, že do Bukittinggi. Když zmiňuju, že chci stopovat, nejdřív se trochu diví, ale pak, k mému překvapení, hned začínají vymýšlet, jak mi pomoct, abych tu nezůstala až do noci. Netrvalo to ani jednu celou cigaretu a už s nimi sedám do policejního auta a jedeme na nejbližší stanici, odkud se mi prý pokusí pomoct stopnout náklaďák.

Jsem nadšená, protože do této chvíle mi policajti pomohli se stopem jen jednou (když nepočítám to, jak jsme kvůli nim byli u výslechu), a bylo to právě taky na Sumatře. No, vypadá to, že v tomhle ohledu je Sumatra výjimečná.

Dostávám oběd a ani ne za patnáct minut nastupuju do prvního náklaďáku, který zastavil. Řidič je docela mladý, usměvavý, ale moc toho nenapovídá. To je vlastně docela fajn, protože většina z nich chce mluvit pořád, a to je po pár hodinách dost únavné. Říká, že kolem sedmé večer budeme v Bukittinggi, ale samozřejmě to není pravda. Jsem trochu zklamaná, protože jsem se chtěla ještě za světla dostat na Kelok 9 - populární "most", který je obrovskou stavbou a jeho fotka často visí v restauracích s padangským jídlem. Projíždíme tudy ale už po západu slunce, takže jen rychle dělám pár fotek a pokračujeme dál. 

Do Bukittingii se dostáváme okolo půl desáté. Řidič pokračuje do Padangu a ptá se, kde budu spát a jaký mám plán. Když odpovídám, že ještě nevím, tak vypadá vyděšeně a hned mi navrhuje, že můžu jet s ním až do cílové stanice. Říkám, že si toto městečko nechci nechat ujít. Po vystoupení se chci nejdřív najíst, potom najít vhodnou mešitu na přespání. Je tu ale jen jediná otevřená restaurace, která vypadá docela "nóbl". Nejdřív se mi tam nechce, ale mám moc velký hlad na to, abych hledala něco dalšího. Po chvíli se ale ukáže, že to všechno je prostě osud, protože se se mnou dává do řeči mladý kluk, který tu pracuje. Ve tváři má stejně vyděšený výraz jako řidič, když se dozvídá, že "prostě někde přespím". Hned začne mluvit o své starší sestře, která ubytovává turisty přes Couchsurfing. Že prý můžu být u nich. 

Ani nestačím říct "možná" a už se jeho sestra objevuje ve vstupu do restaurace. Je moc milá, vtipná a říká, že zítra spolu trochu projdeme město. Tak jsem vlastně ráda, protože budu spát v suchu a teple (ano, teple - tady toto městečko je posazené mezi horami a večer je tu opravdu vlezle chladno). 

Kelok 9

28.12.

Noc jsem strávila v jedné místnosti se třemi dalšími lidmi - mladšími sourozenci Faridy, mé nové kamarádky. Po snídani se vydáváme do města a Farida je nadšená a vypráví, že by moc chtěla cestovat, ale bohužel jako jediná dcera (a navíc už třicetiletá) prostě nesmí. Je mi jí líto. A tak jí aspoň vykládám o svých cestách a slibuju, že až budu mít někdy zase cestu na Sumatru, určitě se potkáme a něco podnikneme. Farida mě zavádí nejdřív na nejvíc turistické místo, které tu je - ovšem turistů tu moc není a bělocha potkáváme jen jednoho. Je to známá bílá hodinová věž, které se říká Jam Gadang. 
Jam Gadang znamená v místním jazyce "velké hodiny". Tato věž byla postavena během holanské nadvlády v roce 1926 jako dárek od královny Vilemíny Nizozemské místnímu městskému tajemníkovi. Věž je 26 metrů vysoká. 
Poté procházíme místním "turistickým" tržištěm a zastavujeme se u památníku prvního indonéského viceprezidenta Muhammada Hatty, který se v Bukittinggi narodil. Moc se mi tu líbí a určitě se sem jednou vrátím. Ulice jsou čisté, vzduch svěží, v okolí krásné hory... prostě super. Farida mě bere na vyhlídku, kam většina turistů chodí kvůli starému japonskému bunkru. Ale ten mě osobně moc nezajímá, už jsem jich v Indonésii viděla dost. A tak se jen kocháme pěkným výhledem a Farida tiše dodává "Toto je náš malý Grand Canyon". 

Nakonec se zastavujeme ještě v domě zmíněného viceprezidenta, ze kterého je dnes malé muzeum. Je to zajímavá architektura a říkám, že by se mi líbilo v takovém dřevěném domě žít. Farida se jen směje. Poté už se vracíme domů, protože chci ještě dnes vyjet zase na cestu - nejlépe před setměním. 

O něco později už mě Farida veze na nejbližší benzínku a já, už sama, zjišťuju, že odpoledne tu skoro žádné náklaďáky nejsou. Nechci plýtvat časem, a tak dávám batoh zase na záda a jdu pěšky s tím, že třeba někoho zastavím přímo. 

Jenže to se neděje. Po sedmi kilometrech chůze (se třinácti kily na zádech) mě ale z ničeho nic osloví dva mladí kluci na motorce. "Kam jedeš," ptá se mě první. Tak vysvětluju plán. "Sedm kilometrů!" Vykřikne nevěřícně ten druhý. Říkají, že mě vezmou kousek dál na velkou benzínku. A tak sedám dozadu, batoh dáváme dopředu a takhle naloženi se vydáváme na cestu.

Na benzínce jsme za chvilku, což je super, protože se necítím moc dobře, když jedu bez helmy. Ani tady to na moc náklaďáků nevypadá. O to víc se cítím hloupě, když vím, že lístek na autobus do Padangu odtud stojí jen pár tisíc rupií, asi tolik, jako dvě krabičky cigaret. Jenže - to bych nebyla já, prostě autobusem už nechci! Z ničeho nic mě ale z myšlenek vyruší jeden z kluků a říká, že jedou do Soloku, který je jen kousek od Padang Panjang (město, kterým musím projet, pokud chci do Padangu). Že prý můžeme jet společně, že to není daleko. A v Soloku chce bráchu vyložit, vzít si čisté věci a pokračovat večer dál do Padangu - tak se můžu přidat. 

Jam Gadang
Zdá se mi to zvláštní. A radši bych tím náklaďákem. Ale co se dá dělat, vypadá to, že jiná možnost není. A tak nasedáme zase na motorku a jedeme směr "neznámý" Solok. 

Po hodině nepohodlné cesty si začínám říkat, že kdybych nebyla hloupá a podívala se nejdřív na mapu, tak bych nemusela teď litovat. Okolí je tu krásné, ale všechno mě bolí, protože nejsem zvyklá jezdit ve třech. Aspoň jsem dostala na hlavu helmu...

Pomalu se stmívá a já si říkám, že se dneska do Padangu už asi nedostanu. Prostě - gumový čas. 

Asi kolem sedmé večer přijíždíme do Soloku. Kluci bydlí v tradičním minangském domě ze dřeva, který je plný krásných ornamentů a natřený na červeno. Potkáváme se tu s několika jejich kamarády, hned dostávám jídlo, pití a dělám povinné fotící kolečko. Kolem osmé se "můj řidič" zvedá a vyrážíme dál. 

Cesta je to ale dlouhá. Kdybych jela přímo Bukittinggi - Padang, tak jsem tam tak za tři hodinky, ne-li dřív. Ale takhle jsem si zajela asi sto padesát kilometrů! Už je tma, je mi docela chladno a klučina jede hodně pomalu. Říkám si, že není zrovna chytré dorazit do Padangu po půlnoci, protože zase budu řešit problém s přespáním. A tak využívám příležitosti na benzínce v kopcích, když můj řidič potřebuje dotankovat. Děkuju mu za ochotu a říkám, že zůstanu spát tady, protože už je asi jedenáct v noci a je tu lepší zázemí než kdybych jela až tam. Je trochu zklamaný, ale loučíme se a já si hledám klidné místečko na okraji benzínky, kde se mi bude dobře spát. Hned naproti je mešita a jedná se o hodně frekventované místo, takže se nebojím. 

29.12.

Do rána vůbec neusnu. Je mi zima - mám dvě tenké bundy, ale protože jsem v kopcích ve středu ostrova, tak tu fouká takový vlezlý vítr. Jsem šťastná, když se rozezní zpěv z mešity, který svolává na ranní modlitbu. Pomalu se začíná rozednívat a já se chystám vyrazit dál. Mám ohromné štěstí, když přímo přede mnou zastaví pick-up. Ptám se, jestli jede do Padangu a jestli mě sveze. Řidič mi odpovídá, že klidně, jestli se prý nebojím sedět vzadu. Jasně že ne!

Pak ještě vtipkuje, že je unavený a, pokud umím řídit, mám si sednout za volant. Vzpomínám na to, jak jsem řídila naposledy náklaďák, ale pak od nadšení radši ustupuju, když vidím, že vedle řidiče sedí malé dítě. Raději jindy.

Slečna, která seděla taky vepředu, si ke mě sedá dozadu a celou cestu se bavíme. Je moc milá. Za necelou hodinu jsme v Padangu. Ani se mě nezeptají a hned mě berou k nim domů, kde dostávám kafe a čekám na chlápka, který mě odveze k mému kamarádovi Arifovi. Bohužel mi ale Arif píše, že u něj nemůžu spát, protože mají návštěvu. Jsem vyčerpaná na to, abych spala zase venku, a tak hledám nejlevnější hotel, který vychází jen na pár desítek korun, a jdu se rovnou ubytovat tam. Zbytek dne vyloženě prospím. 

30.12.

Ani druhý den v Padangu se neděje nic zajímavého. Celý den prší, a tak se jedu podívat jen na největší mešitu - Masjid Raya Sumatra Barat, která ještě ani po jedenácti letech není úplně dostavěná. Večer trávím na místní pláži, kde se dá sedět na kamenech, zabíjet čas a je to také oblíbené místo, kam mladí místní chodí na rande. Díky tomu, že mám spoustu času na přemýšlení, se rozhodnu na další den koupit letenku do Palembangu, protože bych jinak nestíhala dojet domů včas (potřebuju tam být nejpozději 6.1.). Je mi to trochu líto, ale domlouvám se s Arifem, že mě ráno vyzvedne v hotelu a ukáže mi pár zajímavých míst. Večer mě pak odveze na letiště. 


Více fotek ze Sumatry zde.

Publikováno:

Nikol Haris Šenkyříková (Autorka a průvodkyně)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib