3. června 2018

Jak to chodí v (indonéské) mešitě?

Islám se stal obávaným tématem, často také nenáviděným. Toto náboženství, které je hned po křesťanství nejvyznávanějším náboženstvím světa, má však mnoho podob - pro některé je pouhou inspirací k životnímu stylu, pro jiné nedílnou součástí života a občas se, bohužel, najde někdo, kdo to nemá v hlavě v pořádku. Já jsem se s islámem seznámila v Indonésii, a tak bych dnes ráda napsala pár slov o místě, které v některých lidech budí paniku, už když se vysloví - tím místem je mešita. Indonéská mešita.


Ani Indonésie není sjednocená co se názoru na náboženství a jeho roli v běžném životě týče. Jsou tu lidé ortodoxní, jsou tu také muslimové "jen na občance" a například na ostrově Jáva je poměrně hodně věřících, kteří se nechávají označovat za kejawen - vyznávají islám, ale jsou výrazně ovlivněni i buddhismem a hinduismem, případně animismem. Jsou tu tací, kteří nedodržují žádná stanovená pravidla, ale i tací, kteří si těch pravidel snad spoustu i vymysleli. My se podíváme na ten zlatý střed. Na to, co je tu bráno za normální a běžné.

Muslim opírá svojí víru o pět základních pilířů, které je potřeba dodržovat. Je jím víra v jednoho Boha, pouť do Mekky, půst během ramadánu, almužna a pravidelná modlitba. Muslim by se měl modlit pětkrát denně (časy jsou pevně stanovené), což ale pokaždé zabere jen pár minut. Muž by měl na modlení docházet do mešity, pokud ji má v dosahu. Žena může zůstat doma, ale pokud chce jít taky, není s tím problém. Například na jižním Sulawesi je zcela běžné, že jdou ženy do mešity taky, hlavně ve večerních hodinách.

Je rozdíl mezi mešitou a modlitebnou, která bývá mnohem menší a jen výjimečně v ní modlitbu někdo vede. Oproti tomu v mešitě je vždy přítomný imám, který má za úkol modlitbu vést. Člověk by tak měl dorazit co nejdříve, aby stihl začátek. Pokud ho něco zdrží, nevadí, prostě se přidá v průběhu a část, kterou nestihl, si pak dožene sám. 

Ženy mají vyhraněný prostor, aby se cítily pohodlně a zároveň aby muže nelákalo odvádět svou pozornost směrem k nim. Ale když srovnám například brněnskou mešitu, kde mají ženy svůj vlastní boční vchod a od mužské části jsou odděleny oknem, pak musím říct, že se mi líbí tato indonéská verze, kdy je u většinou jen jeden vchod a prostor pro ženy je oddělen plachtou či dřevěnou přepážkou. A v těch menších prostorách často ani žádná plachta není a prostě jen zaujmou pozici v zadních řadách.


Mešita je vždy natočena tak, aby se věřící modlili směrem k Mekce. Do jejích prostor se vchází bez bot, ty se nechávají volně ležet u schodů (a občas se stane, že si ty vaše někdo půjčí a pak je najdete na jiném místě). Dovnitř se může jít podívat každý, nehledě na náboženství. Žena by měla mít zahalená ramena a dlouhé kalhoty, v některých mešitách vyžadují na hlavě šátek, ale ve většině z nich tohle neřeší. Muž by měl mít tričko s krátkým nebo dlouhým rukávem a delší kalhoty. Při modlitbě pak většina z nich nosí pokrývku hlavy, ale není to vyžadováno. 

U větších mešit je taky prostor k sezení, kde se dá trávit čas, učit se nebo dokonce i přespat. Já jsem díky tomu takhle ušetřila hodně peněz za hotel, protože nocleh v mešitě nic nestojí. Může tam přespat i člověk jiného vyznání, což je super. Většinou se požaduje jen malý příspěvek do sbírky, která právě probíhá (často to bývají peníze pro sirotčince, školy či výstavbu nové mešity). 

Ostatně, na novou náboženskou stavbu se běžně vybírá i na silnici. Jeden člověk mluví do mikrofonu a žádá o peníze, které mohou projíždějící vhodit do kasičky jednoho z dobrovolníků, kteří stojí uprostřed cesty. 

Člověk se občas tak zamyslí, jestli už tady těch mešit nemají až až, jestli by nebylo lepší dát vybrané peníze třeba na opravu cesty, ale je vidět, jaké jsou jejich priority. My na to nemůžeme říct nic, ale musíme uznat, že nejsou stavěny jako přes kopírák a každá z těchto staveb má něco do sebe. Jsou barevné, lesklé, prosklené a každá vypadá úplně jinak. Občas si člověk připadá trochu jako v pohádce. Možná v jednom z Aladinových dobrodružství. Největší koncentraci těchto staveb najdete na ostrově Lombok, kterému se také oprávněně přezdívá "ostrov tisíce mešit". 


Ve velkých sálech se také občas konají svatby, děti sem chodí na kurzy čtení arabského písma a během postního měsíce ramadánu se v některých z nich také společně ukončuje celodenní půst - lidé dostanou jídlo zdarma. Muži i ženy tu sedí společně, vykládají si, pak se rozdělí na modlitbu a poté si zase sednou spolu. 

Já se na mešity dívám z pohledu architektury a nikdy mě to nepřestane bavit. Kdybych si měla vybrat pár z nich, které mě oslovily nejvíce, byla by to samozřejmě Istiqlal v Jakartě, která je největší mešitou v jihovýchodní Asii. Pak taky Islámské centrum v Mataramu. Masjid Raya v Padangu, pak tato malá tradiční stavba ve stylu Betawi v Jakartě a určitě ještě spousta dalších.

Hlavní rozdíl oproti jiným zemím vidím v tom, že tu ženy nosí oblečení složené ze dvou částí, kterému se říká mukena. Berou si ho pouze na modlitbu a pak ho zase rychle sundávají. Mešity jsou tu většinu času otevřené, některé se zamykají na noc. Kdokoli si tam kdykoli může přijít, může si tam číst knížku s náboženskou tématikou, které jsou tam volně k dispozici, může spát, učit se nebo  jen tak nakouknout pro fotku. Vůbec nemám z těchto staveb pocit nějakého nebezpečí, necítím se tu ohrožená. Občas se objeví nějaký radikál, který se potřebuje projevit výbuchem či výstřelem a k útoku se přihlásí ISIS, ale situace není tak šílená, jak to občas vypadá z příspěvků na sociálních médiích. My si tu žijeme vcelku poklidně a doufám, že to tak i zůstane. 

Publikováno:

Nikola Haris Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib