11. června 2018

Placení spolujezdci a jiné zajímavosti z Jakarty

Za tu dobu, co jsem v Indonésii, jsem strávila poměrně dost času v Jakartě a okolí. Většina turistů tam pouze přiletí a hned se přesouvá dál, protože se chtějí této indonéské metropoli vyhnout. Já mám tohle hlavní město ráda. Lidé jsou tam příjemní, seženete tam všechno, jsou tam obrovské sociální rozdíly (což je pro oko Evropana taky docela zajímavé na pohled, když se procházíte kolem vysokých moderních budov a pak narazíte na slam) a podle mě má tohle město prostě svou duši, která se nedá zapřít. A dnes přináším výběr pár zajímavostí, na které snad narazíte jen tady. 

1. Pouliční automechanici a... magie?

U rušných jakartských cest postávají muži, většinou v reflexní vestě s nápisem cat duco nebo cedulí ketok magic. Lákají řidiče, kteří mají nějakou tu škodu na autě (vzniklé kvůli nehodě nebo při zbrklém parkování), aby zajeli k nim do malé a skrovně zařízené opravny. Tihle neoficiální automechanici svým mysteriózním chováním v minulost způsobili, že mnoho místních si začalo jejich práci spojovat s magií. I když už se dnes ví, že se tady o žádná kouzla nejedná, mnoho místních v Jakartě těmto historkám ještě pořád věří. Údajně se kromě opravy poškozené kapoty také z auta vyhánějí zlí duchové. 

Ketok magic je technika vyrovnávání kapoty a dalších drobných oprav, která vznikla v Blitaru na východě Jávy. První člověk, který ji začal používat, si přál, aby její tajemství znali jen lidé z Blitaru, ať už budou pracovat kdekoli. Její původní název byl kenteng teter, ale protože lidé v Jakartě, kde se tyto opravny začaly objevovat, byli zmatení a přišlo jim to celé záhadné, začaly o technice mluvit jako o magii. Člověk, který totiž těmto mechanikům svěřil své auto, musel čekat venku a opravy se prováděly za zavřenými dveřmi. To aby nikdo neodkoukal onu techniku. 

Dnes už je ale blitarské tajemství známé všem, takže se i otevřely dveře a každý se může na způsob oprav sám podívat. Princip je v tom, že tito šikovní chlapi používají jen základní nářadí a fén na vlasy. Když se kapota vyrovná, zaběhnou do obchodu koupit barvu a výbavu potřebnou pro nástřik si za pár tisíc rupií pronajmou. Nemají tak tedy v opravně vůbec žádnou výbavu, zboží a podobně. Za jedno auto si vydělají přibližně 100 - 200.000 IDR (150 - 300 Kč) a během dne zvládnou i dvě nebo tři. 

Takže, až pojedete do Jakarty a pod kola auta vám málem skočí muž s vestou a nápisem cat duco (Duco je značka barev na auta), nelekejte se. Není to sebevrah, jen vám chce opravit karosérii a možná (ale opravdu jen hodně, hodně možná) i z auta vyhnat nějaké ty duchy.

2. Joki - placení spolujezdci

Tohle už z Jakarty sice vymizelo, ale pamatuju si, že v roce 2012 byl ještě tenhle "přivýdělek" zcela běžný. V centru města se totiž mělo zamezit velkým dopravním zácpám, a tak jste si mohli všimnout velkých zelených cedulí, které upozorňovaly, že v době největší dopravní špičky (ráno a k večeru) máte povoleno projet touhle oblastí autem pouze v případě, že vás v něm sedí minimálně tři. Tomuto pravidlu se tu říkalo prostě 3 in 1 a fungovalo už od roku 1992. 

Ne, opravdu nikoho nezajímalo, že autobusy tu jezdí přecpané až k prasknutí a lidé často sedí i nahoře nebo se drží z venku u dveří. Naopak se řešila prázdná auta s jedním pasažérem.

No a protože místní jsou neskutečně vynalézaví (a to je jeden z důvodů, proč mě to tu s nim tak baví), netrvalo dlouho a přišli na nový způsob výdělku. U cedulí upozorňujících na vjezd do zóny 3 in 1 tak začalo postávat několik místních, kteří se velice rádi za nějaký ten menší poplatek svezli s vámi, abyste naplnili potřebnou kapacitu. Říkalo se jim joki

Bývalý guvernér Jakarty, Ahok, který byl mimochodem skvělý a město za jeho funkčního období začalo pomalu vzkvétat, princip 3 in 1 zrušil. Ale momentálně se přemýšlí nad obnovením tohoto pravidla (jelikož už je tam jiný guvernér, který to - buďme upřímní - nevede tak úplně dobře), ale minimální počet pasažérů by se měl zvednout na čtyři, čímž by se prý zabily dvě mouchy jednou ranou - omezily by se ty šílené zácpy a nepodpořil by se ten joki byznys, protože spousta řidičů už by si rozmyslela, jestli zaplatit za vyšší počet těchto pasažérů (nehledě na to, že to přece musí být i docela riskantní, nechat si naskákat několik cizích lidí do vlastního auta). No, nevím, jestli je tohle ten nejlepší způsob, jak vyřešit problém s dopravou. Ostatně - toto nové pravidlo 4 in 1 už se testovalo v nedalekém městě Bandung, kde se ale neukázalo příliš efektivní. 

3. Viagra a filmy pro dospělé

Ačkoli je Indonésie zemí s největším počtem muslimů a je zde například omezení přístupu na některé webové stránky s pochybným či vulgárním obsahem, co se týče shánění bokep filmů (to jsou ty "pro dospělé"), jsou někteří místní, hlavně ta mladší generace, docela zkušení. Předávají si je na flash disku, posílají přes bluetooth a ti, kteří takové kamarády nemají, si prostě večer můžou zajít do severní části Jakarty a nakoupit si přímo u silnice. 

Přes den úplně normální část města, večer ale úplně mění svou tvář. U cesty se objevují malé stánky, ve kterých se prodávají nejen filmy tohoto tipu, ale také obat kuat, neboli posilující léky. Samozřejmě tu nemluvíme doplňcích stravy pro kulturisty. Tyto prášky či kapky jsou často dováženy nelegálně ze zahraničí, a tak občas proběhne nějaká ta razie, ale obecně se dá říct, že se celý tento "byznys" tak nějak tiše toleruje. Glodok je celkově v noci zvláštní. Jedná se totiž o čínskou čtvrť, takže tu seženete nejen vepřové maso, ale také speciality připravované z hadů a dalších neobvyklých zvířat. Občas je u cesty vidět také nějaká ta prostitutka, i když tohle místo není v Jakartě tím nejvyhlášenějším, co se prostituce týče.

4. Ojek Payung

Jak už jistě chápete, místní jsou opravdu kreativní, pokud se týče o způsob výdělku. Mezi vtipné (s nadsázkou - je to vlastně velice smutné, že tu spousta lidí nemá možnost dostat práci) "profese" patří například ojek payung. Slovo ojek je známé po celé Indonésii v kontextu levné a neoficiální přepravy na motorce, kdy se prostě někdo, kdo má doma motorku a spoustu času, rozhodne, že bude trávit celý den nicneděláním u silnice a pokřikovat na kolemjdoucí, jestli za nějaký ten peníz nechtějí někam odvést. V tomto případě jde však o "deštníkového ojeka", což neznamená, že jako bonus dostanete na motorce deštník, ale je to označení pro člověka, který, když prší, postává na frekventovaném místě a nabízí deštník každému, kdo si ho s sebou evidentně nevzal. 

Zní to legračně, ale během období dešťů, kdy v Jakartě prší téměř neustále, se taková služba může opravdu hodit. Vím o jednom mladíkovi, který takhle postává u vjezdu do obytného komplexu Kalibata. Číhá na přijíždějící taxíky a pak doprovází své "klienty" až ke vstupu do domu. Tenhle konkrétní kluk má navíc k dispozici pouze jeden deštník, a tak vlastně celý den mokne. Vydělá si 10 000 rupií (asi 15 kč) za jednu cestu, která je většinou jen pár desítek, maximálně stovek, metrů. 

Na ojek payung můžete ale narazit i mimo Jakartu, například na některých turistických místech. Na většině míst vám ale jen za poplatek půjčí deštník, protože vědí, že se pak vrátíte zase na parkoviště k vašemu autu.

5. Noční motorkářské závody

Kousek od centra se v nočních hodinách první sobotu v měsíci konají závody motorek. Je to spíš pro zábavu, mladí kluci se tam rádi předvádí. Spousta z nich má různě upravené a nazdobené motorky, pár aktivních prodejců nabízí drobné občerstvení hned u krajnice a celé je to vlastně taková pravidelná neoficiální akce. Hledala jsem informace na internetu, ale nenašla jsem nic. Vím o tom od svých místních kamarádů, se kterými jsem se párkrát toulala noční Jakartou a poznávala její druhou tvář. Ale oficiální informace? Asi je to tak i lepší. 

6. Severokorejská restaurace

Asi před dvěma lety jsem si na google mapách všimla severokorejské restaurace, která se nacházela blízko Ancol v severní části Jakarty. Byl to zvláštní pocit, ale hned jsem se tam chtěla zajet podívat a dát si tam nějaké tradiční jídlo - vždyť kolikrát se vám podaří do takové restaurace zajít (jihokorejské jsou na každém rohu)? Trvalo mi asi rok se k tomu rozhoupat, ale když jsme tam konečně s kamarádem přijeli, restaurace už byla mimo provoz. Zaměstnanci z vedlejšího podniku nám řekli, že restaurace zkrachovala. Na internetu jsem si ale našla článek, kde se psalo, že restauraci zavřeli z důvodu špionáže. Toto místo totiž fungovalo také jako základna pro několik severokorejských tajných agentů. 

Je to celé zvláštní, zajímavé, tajemné a zase to dává mému oblíbenému městu trochu jinou tvář. Ale je docela škoda, že už tato restaurace nefunguje, protože, pokud vím, žádná jiná severokorejská v Indonésii není. 

7. Trh na každý den

A nakonec jen zajímavost o tržnicích v Jakartě. Je tam totiž sedm hlavních trhů (které mají tradici desítky let), a každý z nich byl původně vázán ke konkrétnímu dni v týdnu. V onen den se jinak poloprázdné prostory tržiště zaplnily stánky a prodejci. Lidé sem jezdili nakupovat z širokého okolí. Většina z těchto trhů má stále ještě jméno po dni v týdnu. Nejstarší z nich je Pasar Senen, pondělní trh, který se nachází v blízko centra města. Založil ho holandský pozemkový vlastník kolem roku 1730. Trh dostal jméno po něm, říkalo se mu Pasar Vinck, ale mezi lidmi se brzy začalo říkat Senen (pondělí).

Úterní trh se jmenuje Pasar Koja a je vlastně součástí toho pondělního. Známý je i Pasar Rebo (středeční trh) v jižní části města. Čtvrtku velí Pasar Jatinegara ve východní Jakartě. 

O pátek se dělí několik větších trhů, například Pasar Lebakbulus, Pasar Klender a další. V sobotu se chodí na Pasar Tanah Abang nedaleko památníku Monas. No a ten nedělní má den opět přímo v názvu - Pasar Minggu. Ten existoval už před rokem 1920, ale až ve třicátých letech ho holandská vláda nechala přesunout k hlavní silnici (dříve byl hned na břehu řeky Ciliwung, která městem protéká) a vystavěla tam rozsáhlou budovu, kde mohli lidé nejen prodávat, ale přibylo i parkoviště a později i autobusový terminál.

Tento systém jednodenních trhů měl už od dob kolonialismu samozřejmě svůj význam. Jedním z důvodů byla bezpečnost, pak také ulehčení dopravě (no, jak se to asi vezme - odlišná část Jakarty je onen den bez zacpaných silnic, ale v okolí trhu se nedá pohnout). Je ale i mnoho menších trhů, které jsou samozřejmě otevřeny každý den.

No, jestli pojedete někdy do Jakarty, tak alespoň víte, na který z trhů zajet, abyste nasáli onu typickou dusnou a rušnou atmosféru asijské tržnice.

Publikováno:

Nikola Haris Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib