5. října 2018

Malá cesta bez plánu po západním Timoru

Stejně jako před rokem jsme se s kamarádkou Ivetou rozhodly procestovat nějakou část Indonésie, která je ještě turisty netknutá (nebo alespoň téměř netknutá) a protože mě už dlouho lákala západní část ostrova Timor, padla volba právě na tuto oblast. Domluva byla jednoduchá - bez plánu, bez zábran a co nejlevněji. O cestě jsem průběžně psala na Facebooku a z těchto příspěvků také vznikl tento článek.


Ostrov Timor se nachází ve východní části Indonésie a je politicky rozdělen na západní část, která patří Indonésii, a východní část, která je samostatným státem Východní Timor. Největším městem na západě je Kupang, který je také důležitým přístavem. Turisty tato oblast z nějakého podivného důvodu příliš neláká a většina z nich se do Kupangu dostane jen při přestupu, když míří na ostrov Alor nebo Rote, což jsou většinou potápěči nebo surfaři. 

Den první - z letadla hned stopovat

Letošní výlet měl být opravdovým dobrodružstvím. Moje spolucestující Iveta mi po minulém roce, kdy jsme spolu byly na Sumbě, řekla, že by chtěla cestovat ještě víc extrémně. Tak jsem si řekla, že to prostě uděláme tak, jak to obvykle dělám, když jezdím sama - bez plánu, bez zábran a bez nároků. Hned z letiště jsme se vydaly pěšky stopovat, já s batohem i váze 12kg, Iveta dokonce 29kg. Protože dárků pro děti není nikdy dost. Stolování tu šlo lehce. Hned třetí auto nás vzalo a odvezlo na křižovatku s hlavní cestou. Tam se nám po pár minutách podařilo nastoupit zdarma do pick-upu předělaného na minibus, kde kromě nás sedělo jen pár dětí. Po hodině jsme si chytli auto se třemi mladými kluky a ještě si stihly nakoupit betel - protože betelové oříšky jsou ten nejlepší dar, který tu místním můžete dát. S klukama byla legrace a ani se s námi nechtěli rozloučit. Poprosila jsem je, abychom zastavili na benzínce, protože odtam se stopuje nejlíp. Ale nakonec nás vzali ještě kus dál - k vojenským kasárnám. Už byla tma a všichni tvrdili, že v noci náklaďáky nejezdí. Tak jsme si odbyly povinné selfie fotky s vojáky a ani ne za půl hodiny nám jeden z nich zastavil náklaďák, který nás odvezl až do cílové stanice - "městečka" Niki Niki. Řidiči byli z Východního Timoru, kam se nedostaneme, protože nemáme čas ani víza, takže jsem byla ráda, že jsme si mohli popovídat a dozvědět se spoustu zajímavých věcí o jejich zemi. Mluvili plynule indonésky. Cestou nás vystrašili, ze oblast, do které chceme, je nebezpečná - prý tu před 29 lety každý, kdo šel do malých vesnicek u pobřeží, zmizel a nikdy se nevrátil. Ale vypadali, že sami moc neví, co mluví, a tak jsme se s Ivetou rozhodly vystoupit na policejní stanici, abychom se tu nahlásily a zároveň zjistily, co a jak. Policajti z nás byli nadšení, samozřejmě hned chtěli udělat pár fotek pro dokumentaci (houby dokumentace - určitě to hned skočilo na Instagramu) a nabídli nám, že nám v této oblasti zítra pomůžou. Protože tu není žádný hotel, dostaly jsme bezvadné ubytování přímo na stanici. Omlouvali se nám, že to "není nic moc", jelikož jim stanice před rokem vyhořela, ale myslím si, že tohle je úplně perfektní!

Takže Timor nás přivítal úžasně, snad to takhle půjde dál a dostaneme se zítra do odlehlých vesnic, jak bychom si to přály. Máme za sebou něco přes 100 km, je tu chladno a je to... přesně tak, jak cestuju nejradši!

Nocleh na policejní stanici (to v puse je betel)

Den druhý - odlehlá vesnice

Noc na policejní stanici nebyla zrovna tou nejlepší, co jsem na cestách zažila, ale byly jsme vděčné za nocleh. Byla hrozná zima, 14 stupňů, ale klepala jsem se hlavně proto, že nás to studilo od podlahy, protože jsme ležely na zemi. V osm ráno jsme vstaly, daly kávu s policajty a pak jsme se na ojeku (mototaxi) nechaly přepravit do jedné z tradičních vesnic, kterou nám na stanici doporučili. Jediné naše podmínky byly, že chceme místo naprosto neturistické (což na Timoru není těžké najít, sem moc turistů opravdu nejezdí) a s tradičními domy bez oken. Ani ne za hodinu jsme byli na místě. I když už tu stojí pár "modernějších" domů, většina obyvatel se setkala s cizincem poprvé v životě. Ubytování jsme měly zajištěné u sekretáře, se kterým se znali na stanici. Byl neskutečně vstřícný, nabídl nám hned jídlo a pití. Poté, co jsme předaly různé dárky z Čech, jsme se šly projít po vesnici. Lidé tu už dneska bydlí v normálních domech, ale za nimi mají tradiční chýše, které slouží jako kuchyně, vejminek nebo jen prostor pro odpočinek. Odpoledne jsem se šla projít na kopec, kde je jediný osamělý dům. Žije tam paní se třemi dětmi. Byla to celkem procházka na dvě hodiny, ale ten výhled a setkání s rodinou stál za to. V noci tam musí být nádherný pohled na oblohu. Tento dům nemá elektřinu a vodu si musejí nosit ze studny, která je poměrně daleko. Dostala jsem tu najíst - jídlo je v této oblasti dost chudé. Nemají dostatek rýže, takže ji míchají s kukuřicí. K tomu mají většinou jen jeden druh osmažené zeleniny, tady konkrétně papájové listy.

Cestou zpět mě paní vzala ještě do několika osamělých domů v kopci. Byla to hezká procházka lesem, s výhledy na okolí. Občas nějaká kráva či prase a samý plot, který jsme musely přelézat. Od místních jsem dostala kokos, který mi vylezl useknout starší pán - prý se zrovna vrátil z nemocnice, ale sílu ještě má. Když jsme se rozloučili, vrátila jsem se zpět do vesnice. Procházela jsem téměř vyschlou řekou, kde ženy praly prádlo a zděšeně na mě hleděly. Mám ráda tato místa - průvodce od Lonely Planet u sebe mám spíš jen z nostalgie a taky z důvodu, abych věděla, kterým místům se vyhnout.

K večeru jsme poseděly s naším hostitelem a jeho skvělou manželkou, která se celý den s úsměvem oháněla v kuchyni a dala mi domácí čerstvě udělaný kokosový olej. Večer nám slíbili, že se bude konat zábava, kde předvedou i představení gongů, ale nakonec se nekonala, protože ten, kdo u sebe měl od gongů klíč, odjel pryč z vesnice. Náš hostitel jen mávl rukou, jako by to tu bylo normální. No, takový přístup vlastně v Indonésii normální je. A já osobně to tu mám právě proto tak ráda. 
Noc jsme strávily na malé posteli, ale aspoň v trochu teplejším prostředí.

Den třetí - serpentiny do Kolbana

Vstávaly jsme v šest hodin ráno, abychom se stihly připravit na nedělní mši v kostele. Místní obyvatelé jsou protestanti. Paní domu nám na snídani připravila koláčky z mouky a kokosu a kávu. Protože s sebou nemáme žádné lepší oblečení (člověk tak nějak nepočítá, že ho bude cestou potřebovat), místní nás oblékli do tradičního ikatu, který ženy tkají přímo ve vesnici, a halenky - kebayi. V osm hodin jsme vyrazily do kostela. Byl strohý a z některých stran neměl ani omítku. Před oltářem byla položena obětina z zeleném vaku vytvořeném z palmových listů. Dává se sem vždy po jakékoli první sklizni, jako projev vděčnosti za úrodu. Je pravda, že tato oblast je sice úrodná (kukuřice, kokosy, papája, kasava...), ale rýži se tu tolik nedaří. Mše trvala dvě a půl hodiny. Zazpíval tam i malý dětský sbor a na závěr nás pan sekretář představil všem vesničanům. Nebyla jsem zrovna nadšená, když mi dal do ruky mikrofon, a chtěl, abych o nás něco řekla, ale tak vlídné lidi prostě nejde odmítnout. Nejvíc je zajímalo, že Iveta učí ve škole a že já mám za manžela Indonésana. Poté se s námi někteří lidé vyfotili a pomalu jsme se vrátily zpět do domu, abychom se připravily na odjezd. Od paní domu jsem si koupila jeden menší ikat, abych měla dobrý pocit, že jsem jí trochu pomohla. Ikat tu má různé barvy, ale paní říkala, že mají rádi ty veselé. A tak jsem si vybrala jeden, který byl podobný tomu, který byl rozložený na stolku v kostele - skvěle růžový s barevnými vzory. 

Kolem poledne už si pro nás přijeli kluci, kteří nás sem odvezli včera. Rozloučily jsme se a vyrazily zpět do Niki Niki (jak se všichni smáli, když jsem se taky kdekoli představila jako Niki), abychom se ukázaly novým známým z policejní stanice, že jsme v pořádku, a zeptaly se na další tipy na cestu. Na motorce jsme míjeli pár osamocených chýší, vyschlé jezero, kde prý ještě žijí krokodýli, a krásné výhledy na okolní kopce. U policistů jsme byly asi jen 20 minut a potom jsme se stejnými ojeky vyrazily na cestu na jižní pobřeží, do vesnice Kolbano, kterou nám doporučili. Cestou jsme se chtěly zastavit ještě v tradiční vesnici Boti, která je sice v Lonely Planet, ale je unikátní tím, že má svého rádžu a její obyvatelé ještě stále vyznávají animismus. Tam měla vést špatná kamenitá cesta, ale druhá polovina směr Kolbano už prý měla být dobrá.

Kluci, co nás vezli, byli milí, hlavně ten můj. Jmenoval se Diki a teprve vyšel ze střední školy. Celou cestu mi vyprávěl o ostrově a nabídl mi, že kdybych někdy přijela znovu a měla víc času, že mě vezme po okolí jen za benzín a jídlo. 


Asi po hodině a půl jsme dorazili do vesnice Boti. Neměli jsme tu moc času, a tak jsme se rovnou s Ivetou nechaly pozvat do rádžova domu, což bylo nezbytné pro návštěvu této oblasti. Tam jsme se potkaly s jedním jediným turistou (čekala jsem víc, když je toto místo známé) z Anglie. Byl moc přátelský. Prý žije v Egyptě, kde vyučuje na škole informatiku. Zamiloval si Indonésii a nejvíc se mu líbí oblast Tana Toraja na Sulawesi. Příjemně jsme si tu popovídaly nejen s ním, ale i místními. Samotný rádža moc nemluvil a zpočátku jsem měla problém pochopit, který z těch několika přítomných starších mužů to vlastně je. Jeho dům byl obrovský. Byly jsme si ho projít a já jsem byla pořád zmatená, jestli už je to samotná vesnice nebo jenom jeden jediný dům. Potom vyšlo najevo, že do vesnice se počítají domy, které jsou rozeseté okolo - že to tedy není taková ta typická uzavřená vesnice, kam člověk přijede a všechno má na jednom místě pohromadě. Po tom, co jsme tam dopily kávu a prohlédly si celý pozemek, jsme se vydali na cestu. V průvodci se píše, že se tu má nechat nějaký poplatek (tuším kolem 25 000 IDR), ale nikdo nic nechtěl, a dokonce tu ani neměli kasičku na dobrovolné vstupné. I naši kluci nám říkali, ať nic nenecháváme. Tak jsme poděkovaly, rozdaly dětem dárky a po kamenité cestě jsme se vydali směr Kolbano. Ta však zůstala převážně kamenitá až do konce. Občas se objevil kus asfaltu, občas nějaká díra po sesuvu půdy. Míjeli jsme spoustu malých horských vesniček, kde se na nás všichni usmívali. Děti kolikrát vypadaly dost zmateně. Pořád jsme stoupali výš a výš a už jsem si říkala, že snad k tomu moři ani nedojedeme. Musela jsem svému řidiči půjčit bundu, protože mu byla zima. Po nějakém čase jsme ale začali prudce klesat. Líbilo se mi, že kluci vypnuli motor a užívaly jsme si tak naprosto tichou jízdu serpentinami s výhledem na přibližující se pláže. Kolem šesté večer jsme už byli na pobřeží. Kluci nás vyhodili přímo před policejní stanicí, protože jsme měly kontakt od policisty z Niki Niki, který tu dřív sloužil. Skočily jsme si do blízkého warungu na jídlo a pak šly rovnou na stanici. 

Pobavilo mě, když byla úplně prázdná a z warungu, kde jsme se právě najedly, k nám přiběhl jeden mladý kluk v normální oblečení a představil se nám jako místní policista. Byl zmatený, co tu vlastně chceme, ale poté, kdy jsme vysvětlily, že jsme nocovaly na stanici v Niki Niki, nám nabídl, že nám buď sežene levné ubytování a nebo, pokud nám to nevadí, můžeme přespat přímo tady. Samozřejmě jsme hned odpověděly, že chceme spát tady. Vzal si od nás naše doklady, vyfotil si nás a zavolal svému nadřízenému, jestli to nebude problém. Samozřejmě to problém nebyl, a tak jsme se mohly ubytovat v docela hezkém pokoji s gaučem a palandou. Což byl, taky vzhledem k teplotě, oproti Niki Niki velký rozdíl. Postupně jsem se seznámila s několika policisty, což bylo velice zajímavé, protože ani jeden z nich nebyl původem z Timoru. Jeden byl ze Sulawesi, další dva z Jávy, jeden z Bali a jeden z Floresu. Iveta si šla večer odpočinout a já si venku poseděla s klukama, protože si chtěli povídat o tom, jak jsme tu cestovaly. Okolo jedenácté večer se šli dívat na fotbal do blízkého warungu. Byla hrozná legrace sledovat je, jak se hádají o tom, jestli vyhraje Francie nebo Chorvatsko. Ačkoli se sázet nemá, peníze tu lítaly jako o život. Bylo vtipné, když jsme si uvědomily, že jsme na policejní stanici zůstaly s Ivetou úplně samy. Ale tady, kde už od devíti večer nebylo vidět na silnici ani nohu, to nemohl být žádný problém. Když jsme se pak snažily usnout, do prázdné stanice doléhaly z warungu jen jejich nadšené výkřiky, když dal někdo gól.

Den čtvrtý - krokodýl

Zaručeně nejlepší den z celé cesty po Timoru! Ráno jsem vstala na východ slunce a šla se projít k nedaleké skále na pláži. Ten pohled, ale hlavně i ta energie, to bylo něco neskutečného! Na moře začali vyjíždět rybáři a na pláži se objevovali první sběrači kamenů. Pláž v Kolbanu je unikátní právě tím, že je kamenitá a všude jsou vidět připravené hromady na odvoz. Lidé tu tyto kameny sbírají, třídí podle barvy a velikosti a ty se pak prodávají dál. Na Bali je spousta hotýlků s cestičkami vysázenými právě těmito kamínky. Tady se jeden velký pytel prodává za 10.000 IDR (asi 15 Kč), v Kupangu se prodávají dál za dvojnásobek a na Bali se pak dá sehnat malý sáček za 25.000 IDR. To jsou ty nejlevnější bílé. Šedé jsou dražší a největší hodnotu mají růžové, kterých tolik není.

Když se rozednilo, vrátila jsem se pomalu zpátky a cestou jsem míjela děti v uniformách mířící do školy. Na policejní stanici byl ještě klid a všichni spali, tak jsem si taky ještě na chvilku lehla a využila toho, že se se mnou hned každý nechce bavit. 

Polovinu dne jsme s Ivetou tak nějak proflákaly. Nevěděly jsme, co bude. Měly jsme v plánu vyjet po poledni směrem Kupang, ale musely jsme počkat, až přijede na stanici náčelník, který nám tu včera dovolil přespat. Když dorazil, hezky se s námi přivítal a neuvěřitelně na nás zapůsobil. Takové vystupování se v Indonésii jen tak nevidí. Nejen, že byl extrémně zdvořilý, ale vlídný, usměvavý, mluvil pomalu a rozvážně. Vyzařovala z něj neuskutečná autorita. Říkala jsem si, že se s ním jen chvíli pobavíme a vyjedeme. 

Jenže slovo dalo slovo a najednou uběhla hodina jako nic. Bylo poledne a nám už se nikam nechtělo. Iveta mi říká: "Zkus mu říct, že tu chceme spát ještě jednu noc." Jenže mě to přišlo hloupé takhle přímo, a tak jsem jí odpověděla, ať vydrží tak dvacet minut, že to nějak vyjednám. Už za pár minut bylo hotovo. A velice jednoduše - my dvě ženské jsme je tam totiž úplně očarovaly.


"Já jsem tak smutná, že jsem tu neviděla žádného krokodýla," říkám náčelníkovi. "Je jich tady prý tolik a já na ně mám prostě smůlu."
"Vážně? Vy jste ještě nikdy neviděly krokodýla?" Podivil se náčelník.
"Opravdu ne." Povzdechla jsem si. 
Šup a už to bylo. Zvedl telefon a zavolal nekomu z nedaleké vesnice. "Ahoj. Máte tam ještě toho krokodýla?"

Zpětně se tomu s Ivetou hrozně smějeme. Pro mě se z toho vyklubal nejlepší zážitek z celé cesty po Timoru. 

Náčelník vysvětlil, že nedaleko od Kolbana žije krokodýl ve vesnici. Místní tu totiž věří, že krokodýl je jejich prapředek, takže se mu nesmí ubližovat a ani ho obtěžovat. Prý je v té vesnici už spoustu let a občas zmizí do moře, pak se zase vrátí. Nikdy nikomu nic neudělal. 

A tak jsme se tam vydali. My dvě autem se dvěma policajty a náčelník na motorce. Cesta vedla přes kopce a serpentiny až do malé vesnice uzavřené bránou, aby lidem neutíkal na cestu dobytek. Když jsme se dostali dovnitř, pokračovali jsme pi kamenité cestě mezi poli a stromy, až jsme dorazili k pláži. Byla tu spousta místních - zase přebírali kameny. Děti se nás neskutečně bály (ale takový strach v očích jsem zatím snad nikde neviděla). Na tomhle místě opravdu ještě nikdy žádný běloch nebyl. A ani v okolí. Místní nás dovedli k okraji pláže asi sto metrů od zaparkovaného auta. Za keři, v malé bažině, poklidně odpočíval minimálně třímetrový krokodýl. Nedovolili nám přiblížit se k němu na míň než čtyři metry a upřímně bych asi ani nechtěla. Ale bylo fascinující sledovat ty lidi, jak jsou v klidu. Prostě na sebe byli s tím ohromným zvířetem už zvyklí. 

Iveta se mě zeptala, jestli teda odjíždíme až další den. Taktika pokračovala. Zeptala jsem se náčelníka: "Jezdí v noci náklaďáky?"
"Moc ne, uvidíme."
Udělala jsem smutné oči. :) "Co když ne?"
"Co tím myslíte?"
"No," usmála jsem se, "vy jste mi do telefonu včera říkal, že tu můžeme spát jen jednu noc. Tak abychom s Ivetou věděly, jestli si večer ustlat na pláži, nebo mermomocí hledat dopravu do Kupangu."

Miluju, jak místní rádi vtipkují a dokážou se rychle do takového stylu konverzace přidat. Náčelník mi dal ruku na rameno: "Copak vypadám, že bych vás nechal na pláži?"

A bylo jasno. Prodloužily jsme si tu pobyt ještě o jednu noc. Jeden z policajtů se navíc měl další den vracet do Kupangu, a už první noc nám nabízel, ať jedeme s ním. Vyřešeno.


Děti na pláži se opravdu hrozně bály, jedna malá holčička se schovávala a chlapeček dokonce plakal. Byl to takový ten opravdový cestovatelský kýč - nádherná pláž, tyrkysové moře, první kontakt s cizinci, nebezpečné zvíře. Paráda. Pokud sem přijedu znova, určitě s nimi chci strávit aspoň několik dní. 

Po návratu jsme strávily zbytek odpoledne s náčelníkem. Svým vyprávěním upoutal, ale zároveň bylo vidět, jaký má respekt u místních. Kdokoli přišel na stanici něco řešit, nezapomněl se s ním přivítat tradičně přitisknutím jeho hrbetu ruky k čelu jako vyjádření úcty. 

Večer jsme společně pojedli, poslaly jsme dětem do oné vesničky nějaké dárky a pak jsme strávili čas popíjením slivovice a místního alkoholu.

Den pátý - cesta do Kupangu

Rána na malé policejní stanici stanici v Kolbanu, daleko od velkého města a od turistického ruchu, jsou prostě úžasná. Z jedné strany se bouří moře a tu druhou pokrývají vysoké zalesněné kopce plné lontarových a kokosových palem. Dopoledne jsme strávily nicneděláním a povídáním s našimi novými kamarády. Kolem poledne jsme vyrazili na cestu zpět do Kupangu. S Ewem, který dostal dovolenou, protože jeho manželka žijící v Kupangu měla každým dnem porodit. Kromě něj s námi v autě seděl ještě jeden policista a jejich kamarád. Všichni se s námi loučili, jako bychom se znali roky. 

Auto mělo trochu problémy s přehříváním motoru, a tak jsme museli často zastavovat, ale cesta utíkala rychle a pohodově. V Soe, po dvou hodinách jízdy jsme vysadili druhého policistu a pokračovali dál přes kopce směrem na západ. Kluci byli moc ochotní. Zastavili jsme se na kokosovou vodu a taky v jakémsi podivném parku, který dřív asi býval chloubou města. Před vjezdem stála stará cedule s nápisem TURISTICKÝ OBJEKT, ale neudržovaný trávník a rozbité přístřešky naznačovaly, že se o tohle místo už dlouho nikdo nestará. Každopádně tu byl v kleci menší krokodýl a kluci nám chtěli návštěvou udělat radost. No, tohle by se nemohlo včerejšímu zážitku vyrovnat ani omylem, ale potěšilo nás, jak se nám snažili udělat radost.


Kolem páté odpoledne jsme dorazili do Kupangu. Iveta si šla odpočinout a počkat na její kamarádku Janu, která se k nám měla na několik dní přidat. Já jsem pokračovala s Ewem a jeho kamarádem k němu domů, abych předala nějaké dárky, které Iveta dětem přichystala, a anych se potkala s jeho manželkou. Ewa má tři děti, samé kluky. Teď by si prý konečně přál holčičku. Děti byly za dárky moc vděčné a po pár minutách z nich opadl stud, takže jsme si spolu mohli i hrát. Na večeři jsme zajeli s Ewem, jeho manželkou a jeho kamarádem a nejmladším synem na noční trh na pláži ve městě. Prodává se tu pečená kukuřice s chilli omáčkou s octem (tady na Timoru se ocet používá často, což mi vyhovuje). Koupili jsme si taky grilovaný banán se sýrem a čokoládou. Moc velká dobrota!

Když jsem jim vyprávěla historku o krokodýlu v Kolbanu, Ewova manželka mi ustaraně vysvětlila, že i tady na městské pláži je jich hodně a že občas dochází k útokům. O tom jsem se přesvědčila o chvíli později, kdy nějaká paní od stánku křičela na děti foticí se přímo na pláži, aby od tam raději hned zmizely. 

Po návratu na hotel jsme si sbalily batohy a připravily se na zítřejší odlet na ostrov Alor, který jsme chtěly s Ivetou trochu protestovat a Jana se plánovala pár dní potápět.

Den šestý - letí nebo neletí?

Ráno jsme vstaly brzy a vydaly se pěšky dva kilometry na letiště. Byla jsem zmatená, když jsem náš let neviděla na informační tabuli. Dovnitř nás pustili i po kontrole letenek, ale když jsem se zeptala na check in, úsměv mě přešel. "Posadíme se," řekla jsem holkám a ty hned měly jasno: "Neletí to?"

Neletělo. Letecká společnost TransNusa zrušila linku Kupang - Alor před dvěma měsíci, ale nějak nám to zapomněla dát vědět. Sváděli to na špatný email, špatné telefonní číslo... ale prostě to byla jejich chyba. Peníze nám sice vrátili hned, ale aby se Jana mohla potápět, potřebovaly jsme se dostat na Alor jestě ten den. Bohužel všechny lety byly plné. Janu si dala na čekací listinu společnost Lion Air a my jsme musely čekat až do poledne na letišti, jestli se pro ni nějaké místo uvolní. Mezitím jske začaly přemýšlet nad další alternativou. Měly jsme čas až do 23. července, kdy jsme měly odlétat z Kupangu na ostrov Sumba. Přesun trajektem na Alor by trval celý den a navíc ani tento den nic nejelo. Na blízkém ostrově Rote se Jana nemohla potápět. A tak, když jí přišli říct, že se místo neuvolnilo, rozhodla se potápět se jeden den tady v Kupangu. Bylo vtipné, že jsme se na letišti potkaly s naším známým bule z Anglie, kterého jsme viděly ve vesnici Boti. Uletěl mu let do Bangkoku. To jsme na tom ještě tedy nebyly tak hrozně.


Ačkoli nás moc mrzelo, že se na ten nádherný Alor nedostaneme, rozhodly jsme se, že si přebookujeme letenku na Sumbu a odletíme tam dřív, protože tady v Kupangu už nám moc možností nezbývalo.

Na tuto noc jsme se ubytovaly v malém homestay u pláže kousek od centra města. Majitel prý "nechal zapsat Alor do Lonely Planet". Sice nám dal dobrou cenu za pokoj, ale byl hrozně zvláštní a o všechno kolem nás se až moc zajímal. Celé odpoledne jsem strávila hledáním motorky, kterou bychom si mohly s Ivetou půjčit další den, až se bude Jana potápět. Chtěly jsme vyjet do hor. Jenže nikde nebyl žádná k dispozici. Snažil se nám pomoci i náčelník z policejní stanice v Kolbanu a pár dalších známých, ale bohužel... a tak jsme šly spát s tím, že to prostě necháme otevřené a uvidíme zítra.

Den sedmý - kupangské předměstí

Brzy ráno mě probudila SMS od jedné místní paní, která pro nás měla motorku, ale bohužel jsme se nakonec nedomluvily. Jana se ráno vyjela potápět a my se kolem poledne se přesunuly do původního hotýlku u letiště. Abychom celý den nepromarnily, zašly jsme se projít po okolí. Po obědě ve warungu se Iveta vrátila na hotel a já pokračovala dál do uliček, protože jsem si chtěla užít poslední chvíle na ostrově a nasát atmosféru tohoto vyprahlého přístavního města. Šla jsem pěšky asi čtyři kilometry. Nejdřív jsem procházela po rušném trhu, pak klidným kampungem s maličkými uličkami a jednoduchými dřevěnými domy a kolem starého kostela, až jsem se dostala na pustou asfaltku uprostřed ničeho. Kolem se páslo pár koz a občas projela nějaká motorka. Lidé jsou na Timoru opravdu neuvěřitelně milí. Nikdo turistu neobtěžuje.

Dostala jsem se až ke starému památníku připomínajícímu japonskou okupaci. Bohužel se o něj nikdo nestará, a tak chátrá. Lidé zapomínají. O kousek dál je jeskyně, které se říká taky japonská, jelikož se tu prý během druhé světové války Japonci ukrývali. Bohužel je to dnes spíš skládka, než turistické místo. 


Procházela jsem taky kolem soukromé školy, kde na mě děti pokřikovaly pěknou angličtinou. Nakonec jsem zastavila u dvou starých pánů a jedné paní, kteří mě k sobě hezky zvali. Poseděla jsem s nimi před obchůdkem, od jednoho si koupila výborný rujak a strávila tam asi hodinu. Jeden z pánů se prý narodil právě během japonské okupace (před koncem války) a při nepokojích před osamostatněním Východního Timoru sloužil jako voják na současných hranicích. Vyprávěl mi, jak ti pro ně bylo náročné, ale jak na tuto dobu vzpomíná rád, protože tím získal cennou životní zkušenost.

Pak mi domluvili odvoz do hotelu za pár tisíc a zbytek dne jsme já i moje spolucestující strávily v klidu a připravovaly sena zítřejší odlet na Sumbu.

Publikováno:

Nikola Haris Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib