9. října 2018

Sumba plná nečekaných dobrodružství

Sumba, jakožto můj nejmilovanější indonéský ostrov, mě prostě nikdy nepřestane fascinovat. Miluju ji. Je nádherná, divoká a místy tajuplná. Tentokrát jsem se sem vydala s kamarádkou Ivetou, kterou už jsem prováděla rok předtím. Letos jsme se nejdříve podívaly na západní část ostrova Timor a na Sumbě pak strávily část pobytu s kamarádkou Janou a poté s reportérem, který natáčel reportáž pro Objektiv. A takhle to celé probíhalo...

O tomto ostrově jsem napsala už několik článků, které si můžete pročíst zde. Zrovna tohle je ostrov, kde je téměř nemožné se mimo města domluvit anglicky, a pokud chcete zažít tu "pravou divokou" Sumbu a dostat se blíž k místním, určitě to chce někoho, kdo umí alespoň trochu indonésky. 

Den první - půjčení auta

Z Kupangu jsme odletěly podle plánu malým vrtulovým letadlem do Waingapu, největšího města na ostrově Sumba. Na Timor se určitě brzy vrátím - vlídnost a slušnost místních lidí mě úplně okouzlila. Cestou na letiště jsem si vzala ojek (mototaxi), zatímco Iveta a Jana šly pěšky, protože to byly jen necelé dva kilometry a chtěly se projít. Já vlastně ani jet nechtěla, ale on si to usmlouval sám... Stejně tam měl cestu. 

V jednu odpoledne jsme přistály na mém oblíbeném letišti, které nese poetický název Kunda. Milovaná Sumba. Na západě divoká, na východě pustá. Vzpomínám si, když jsem sem přijela poprvé. Poprvé v Indonésii a hned tady. Zamilovala jsem se tenkrát na první pohled. Naposledy jsem tu byla před rokem. A už mi to přišlo zase dlouho. 

Přiletěly jsme do Waingapu a chtěly protestovat hlavně východní část ostrova, protože na západě jsme toho viděly dost už loni. Ale byly jsme více méně bez plánu - jak jinak. Chtěly jsme stopovat, ale řešily jsme naši kamarádku Janu, která nemá na ostrově tolik času jako my. Chtěly jsme, aby toho viděla co nejvíc. Na letišti nás překvapili naši kamarádi Carlos a Jemmy, kteří nás přijeli vyzvednout. No super! Sice jsme si říkaly, že z letiště jsme mohly spíš rovnou zkusit stop, než se vracet směrem do centra města. Ale jak se říká - všechno, co se stane, má svůj smysl. Jemmy je šikovný a cokoli zařídí a pomůže. Zajistil nám auto za dobrou cenu, a tak se holky rozhodly, že to vezmeme a budeme tak flexibilní. Majitel auta se sice nejdříve moc netvářil, asi protože jsme bělošky a navíc ženský, ale nakonec jsme s bílým naleštěným Daihatsu vyrazily směr východní. Holky se rychle rozjezdily a levá strana jim přestala dělat problémy. Trochu jsem se bála, aby naše cesta dál zůstala dobrodružná, ale to není o tom, jakým dopravním prostředkem se vydáte, ale jaké si to uděláte.

Zastavily jsme se nejdříve na naší oblíbené pláži kousek od Waingapu, kde už to bohužel začíná být maličko turistické, ale i tak jsme tu byly jen s pár lokálními turisty. Loni jsme tu jedné rodině chtěly rozdat dárky, ale nechaly jsme je na hotelu, a tak jsme to letos napravily a rozdaly toho hodně. Potom jsme se vydaly dál na východ, zastavily se v jedné tradiční vesnici, kde už ale bohužel některé domy mají plechovou střechu. Lidé tu byli milí a jeden pán mi vykládal o tom, jak turismus dokáže ničit tradice. Líbil se mi jeho postoj. Říkal, že turisty ani, ale s mírou. Jako přivýdělek vesnice, ne jako hlavní příjem. Koupila jsem si tu krásný černobílý ikat, který si doma pověsím na zeď. Jet sem a žádný nekoupit je skoro hřích, protože místní tkané látky jsou jedny z nejlepších v Indonésii. 

Poté jsme se vydaly dál a narazily jsme v mapě na nenápadnou pláž, a tak jsme tam odbočily. Prašná cesta se naštěstí dala dobře zvládnout autem, ale na pláži už nás čekal jen písek. Na mapě to vypadalo, že je tu nějaké městečko. Obchod, kostel a tak. I jedna paní v obchůdku na půli cesty nám tvrdila, že u pláže je to frekventované a seženeme tam vše, co potřebujeme. Jaké to při nás bylo zjištění, že tu vlastně vůbec nic není! Jen pár domků a nikde nikdo. Nejdříve jsme z toho byly trochu rozhozené, ale protože už se začalo smrákat, rozhodly jsme se tu přespat. V jednom domku jsem přesvědčila paní, aby nám udělala smažené nudle, protože tu široko daleko nebyl žádný warung. Nakonec byla i zmatená s placením a nedokázala si říct cenu, protože takhle ještě nikomu jídlo připravovala. Tak jsme jí zaplatily tak, aby nebyla tratná, poděkovaly a šly si připravit nocleh v autě. V tom k nám přišel majitel domu, před kterým jsme parkovaly. Řekl, ze nemůžeme spát v autě, že by se styděl. A tak jsme se přesunuly k němu na terasu. Byl moc rád a řekl, že jsme jeho hosté. Zase jsme něco málo rozdaly a s dětmi pak večer hrály pexeso. To má vždycky úspěch. :) Tihle lidé pracují jako rybáři a pěstují také chaluhy, které se pak prodávají mimo ostrov. Nabízeli nám, že nás ráno vezmou na nedaleký ostrůvek a že cena je na nás, ale chtěly jsme brzy zase vyrazit na cestu. Místní nejsou Sumbánci, ale pocházejí z ostrova Sawu. Přijeli sem v dobách, kdy se tu ještě řešily lokální spory o území, protože je požádal o pomoc místní král. Když válku vyhráli, dal jim král půdu od východního pobřeží v délce 12 km do vnitrozemí, aby se tu mohli usadit. Jejich kultura je jiná než u Sumbánců. Domy jsou na kůlech a mají obdélníkový tvar. Uprostřed je otevřená chodba a po stranách pokoje. Ještě tu nemají elektřinu a v období sucha ani dostatek vody. 

Usínaly jsme na terase s místními dětmi, které chtěly být s námi. Kolem domu se celou noc potulovala prasata, prali se psi a jeden z nich ukradl Ivetě botu, kterou se hned vydala hledat celá vesnice, ale my jsme je přesvědčily, že je lepší počkat až na ráno. Spalo se tu výborně, protože nefoukal vítr a nebyli tu ani komáři.


Den druhý - cestou necestou

Probudily jsme se s východem slunce. Děti už se začínaly chystat do školy, ale ještě si stihly zahrát pexeso, které jsme jim včera daly. Moc mě to potěšilo, protože je na tom vidět, jak si těch drobných dárků váží. Holky se šly ráno projít na pláž a já si užila pohled z terasy domu na slunce, které pomalu začalo prosvítat za kokosovými palmami. Daly jsme si kávu, našly jsme Ivetinu botu, kterou jí v noci odnesl pes, rozloučily se a vyjely zase dál. Tahle vesnice se mi moc líbila. Je dost odříznutá od civilizace, ale lidé tu fungují bez problémů. Jednou týdně jim sem přijede doktor a dokonce tu mají centrum pro těhotné a ženy s malými miminky, o které je tu dostatečná péče. Rodit by měly v nemocnici a dokonce pro ně přijede sanitka, ale základní zdravotní péči mají zajištěnou i tady. 

Hned ze startu se nám podařilo zapadnout v písku a místní nám museli pomáhat, abychom se vyhrabaly. Cestování autem po ostrově jako tento není vždycky jednoduché.

Zastavily jsme se i v základní škole, kam nás pozvala malá Asta, která v noci spala s námi na terase. Škola to byla opravdu malá, děti do ní musí docházet i šest kilometrů pěšky. Uniformu na sobě měly všechny, ale bylo vidět, že se jedná o velmi chudou oblast, protože uzavřenou obuv (která by měla být povinná a zatím jsem děti bez bot snad ani neviděla) mělo málokteré dítě. Některé z nich byly dokonce bosky. Rozdaly jsme každému z nich nějaké maličkosti a žáci nám za to zazpívali písničku. Hned jsem si vzpomněla na knížku Laskar Pelangi, kterou překládám, protože popisuje nedostatečnou úroveň vzdělání a hlavně možnost vzdělání pro všechny děti.

Návštěva to byla krátká, protože jsme nechtěly zdržovat vyučování. Vydaly jsme se dál na jih, chtěly jsme najít nějaké hezké tradiční vesnice, kam nejezdí turisté (i když na Sumbu jich obecně moc nejezdí, alespoň ne těch zahraničních). Cestou jsme míjely nějakou zvláštní sešlost na poli, a tak jsme tam hned zvědavě zajely. Byly to dostihy. Sumba je vyhlášena svými koňmi. Jsou menšího vzrůstu a narazíte na ně všude. Místní si na ně sázeli jako diví, padaly tu ohromné částky (většina dávala 100 000 IDR, což je asi 150 Kč, ale pro ostrov, kde je průměrný plat necelý milion na měsíc, je to docela dost) a všichni do toho byli neskutečně zapálení. Na koních jeli mladí kluci, jeden měl teprve čtrnáct let. Diváci čekali na rozpáleném vyschlém poli, většina z nich měla červenou pusu od betele a vzadu stála spousta stánků s jídlem, tkanými látkami a dokonce jeden se zlatem. Malá, asi třícentimetrová šestnáctikarátová mamuli stála 550 000 IDR. 

Koně profrčeli kolem nás a my se vydaly dál na cestu. Dostihy měly trvat hodinu dopoledne a pak dvě hodiny odpoledne. My ale mířily dál na jih. Ani jsme se nenadály a byly jsme na jižním pobřeží. Z dálky jsme viděly nádhernou pláž, ale zabralo nám necelou hodinu najít dobrou cestu, po které bychom se tam autem dostaly. Byla prázdná, potkaly jsme tam jen pár lidí v jakémsi provizorním velkém stanu, ale co tam dělali, to jsme nezjistily, protože se nás místní děti až moc bály. Pláž byla opravdu krásná. Po pravé straně stála mohutná skála a kameny ve vodě tvořily zajímavé obrazce. Ale protože po minulém roce, kdy jsme se až po koupání s Ivetou dozvěděly o mořských krokodýlech, jsme se do vody bez zeptání neodvážily. 

Protože jsme měly dobrý čas, vzaly jsme to zpět na sever přes vnitrozemí. Snažily jsme se po vesnicích najít nějaké místo, kde bychom se najedly, ale na východní Sumbě je proste víc kostelů než warungů, a tak jsme se rozhodly jen zastavit na kafe v malém kiosku, ověřily jsme si kvalitu silnic ve vnitrozemí a pak se vydaly dál. V naději, že najdeme nějaké dech beroucí místo, jsme projížděly vnitrozemím, ale bohužel je vidět, že kvůli neúrodné půdě to tu není tolik osídlené a tradiční domy už dávno vyměnily střechy z přírodních materiálů za plech nebo azbest, což už pro nás cizince prostě není tak zajímavé. Jedna paní kdesi v kopcích nás poslala do "tradiční" vesnice a řekla, že tam vede dobrá cesta. No, dobrá možná tak pro motorky. Začali se tu totiž pracovat na nové silnici, takže po jejích krajích byly nachystány hromady kamenů, které bylo občas složité objet. Dál nám pak místní řekli, že určitě projedeme, že je cesta dobrá, ale o pouhých 500 metrů dál byly kameny po silnici úplně všude a vážně nebylo jak se tam "vecpat". Otočit se nedalo. No, nezbylo nic jiného než vystoupit a kameny si odházet. Místní k nám přišli, smáli se a až po pár minutách je napadlo, že by nám mohli pomoct. Ony totiž bělošky pracující na silnici asi působí dost legračně. Nakonec se nám přes překážku podařilo přejet, ale pobavilo nás, že směr, kterým potřebujeme jet, už je zasypaný úplně. A tak jsme sjely na vedlejší cestu a vydaly se zpět hlavní tah. Jo, bylo to zajímavé, ale zklamalo nás, že jsme nenašly to, co jsme hledaly. Rozhodly jsme se, že přespíme na pláži, na které jsme se zastavovaly hned při cestě z Waingapu. Je moje oblíbená. Bylo tam dobré zázemí a klid. Přijely jsme tam tak akorát na západ slunce, daly si v malém warungu výbornou rybu a Iveta měla výborný nápad, že místo v autě přespíme v přístřešku, který tu měli místní. Byli moc ochotní. Povídali jsme si, vtipkovali a dokonce nám i hezky ustlali. Aspoň jsme si mohly v klidu dobít telefony. Pobavil nás pán, který nás nechal přeparkovat se slovy "tady nestůjte, brzo spadne kokos z palmy". Měl pravdu. O hodinu později kokosový ořech opravdu spadl.

Ptaly jsme se, jestli se můžeme na pláži koupat. Prý ano, je bezpečná a krokodýli tu nejsou. "Ale loni tu byli, zabili dva lidi. Nebylo to ale tady, to se stalo asi tři kilometry tam tím směrem a pět kilometrů tím druhým," řekl pán s úsměvem. No, asi bude lepší nekoupat se vůbec.

Místní spali v přístřešku s námi. Jedna paní si večer četla nahlas Bibli a darovala mi jednoduchý prstýnek z želvího krunýře. Měly jsme z toho skvělý pocit. Místní jsou tu opravdu dobrosrdeční a upřímní. Udělaly jsme jim za tu pohostinnost kšeft a dopřály si Bintang. První pivo za celé cestování.

Den třetí - proklaté Ratenggaro

Zase jsme se probudily při východu slunce. Ta rána na plážích jsou úžasná. V klidu jsme si vypily kafe a konečně se po pár dnech pořádně vydrhly ve sprše, jelikož tu byla k dispozici nová jednoduše postavená koupelna ve stylu klasické mandi (nádrž s vodou a kyblík na polívání). Byl to skvělý pocit mít na sobě čisté oblečení a umytou hlavu. Vyjely jsme zpět do města Waingapu, které jsme jen projely a pokračovaly dál na západ. Východní Sumba na nás byla málo tradiční a až moc vyprahlá. Západ, to je jiná liga, co se kultury a přírody týče. Protože jsme měly dobrý čas, rozhodly jsme se zajet až na úplný jihozápad, do turistické vesnice Ratenggaro, kde jsme loni dvě noci spaly. Místní na nás tehdy nebyli moc milí, když nám nabídli ubytování zdarma a nakonec po nás chtěli nehorázné peníze. Severozápadní Sumba je jiná než zbytek Indonésie. Lidé jsou tu ostří, trochu nevyzpytatelní a nemají moc zábrany ukázat, když se jim něco nelíbí. Bohužel už začínají být i zvyklí na turisty. Opravdu si myslí, že jsme všichni chodící bankomaty. 

No, chtěly jsme tam i přes to všechno zajet. Vesnice je to totiž vskutku nádherná a pláž, která je hned u ní, je jako z obrázku. Hned, jakmile jsme přejely na západ, cítila jsem nadšení. Na silnicích jsme potkávaly může s mačetami, děti pochodující ze školy a spoustu koní. Když jsme však dorazily k pláži, úplně jsem cítila to, jak se to tu kazí. Děti na nás pokřikovaly, ať si koupíme suvenýr, málokdo se usmíval a zatímco loni jsme tu byly celé dva dny samy, teď zároveň s námi přijelo auto s indonéskými turisty a další skupinka tam už byla. Necítila jsem se tam vůbec dobře. Některé děti si drze říkaly o bonbón, jako bychom je my snad v Evropě měli zadarmo. To, co jsme tu koupily před rokem velice levně, už stálo třikrát tolik. Když jsme chtěly odjet, zatarasili nám cestu bambusovou tyčí a chtěli 50 000 idr za to, že jsme pláž navštívili. Já jsem v autě vybouchla. Neřešila jsem v tu chvíli vůbec to, že se o téhle oblasti říká, jak může být nebezpečná, a že každý chlap v okolí na u pasu mačetu. Rovnou jsem jim připomněla událost z minulého roku. Jak po nás chtěli nehorázné peníze a vůbec si nevážili věcí, které jsme jim tu rozdaly (a že jich bylo!). Už tenkrát neměli problém si říct i o to, co bylo naše (sluneční brýle a podobně). Takhle to přesně dopadá, když někam začnou jezdit turisté s místním průvodcem, který jim absolutně nevysvětlí, jak by se měli chovat a kolik by kde za co měli zaplatit. 

Chvíli se se mnou dohadovali, ale jeden z kluků si mě pamatoval. Oznámila jsem jim, že pokud chtějí peníze za něco, a co nemají vstupenky nebo lístky, tak ať se mnou jedou a policejní stanici, a pokud policie řekne, že mám platit, tak to udělám, ale jinak ne. Protože d známých vím, že se tu plánuje zřídit policejní stánek, aby tuto pláž kontrolovali, protože už se tu až moc často stávají případy, kdy se nějakému turistovi něco stane. Věděla jsem, že an stanici se mnou nebudou chtít jet. Pak nám řekli, ať sem nikdy nejedeme znova a já jsem si pomyslela, že ani nevím, co by mě přimělo sem znovu přijet.


Do vesnice jsme vůbec neměli chuť zajít, ale cestou bylo pár dalších, a tak jsme se zastavily tam. Bohužel se chovali dost podobně. Ze začátku milí, pak hned nutili suvenýry a komentovali částku, kterou jsme jim tam za vstup nechaly. Bohužel, tohle není místo, kam bych ještě někdy chtěla. To už jsem si říkala loni, ale nevím, asi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že to tu teď bude stejné nebo dokonce lepší. Bohužel to tak nebylo, naopak se to zhoršuje, a to dost rychle.

Vrátily jsme se zpět do Waitabuly a chtěly jsme pokračovat dál na pláž. Vzhledem k tomu, že už se začalo stmívat a v noci jsme jet nechtěly (několikrát mi tu někdo důrazně řekl, že to nemáme dělat), našly jsme si levný a hezký hotel s rozhodly se, že raději další den vyjedeme zpět do městečka Waikabubak a projedeme si vesničky tam, protože tam jsou místní ještě za maličkosti vděční.

Den čtvrtý - nejkrásnější pláž

V hotelu se nám spalo dobře a dočerpaly jsme potřebnou energii na další cestování. Vyjely jsme hned směr město Waikabubak, kterým jsme už projížděly a kde jsme loni strávily s Ivetou pár dní. Chtěly jsme najít pár hezkých tradičních vesniček, ve kterých bychom si trochu spravily dojem z místních, kteří nás včera v jihovýchodní části ostrova dost rozhodili. Naštěstí lidé v západní části (tedy v okolí Waikabubak) jsou neuvěřitelně milí a k cizincům mají kladný vztah. Rádi se o naší kultuře taky něco dozvědí a považují nás za jejich hosty, ne bankomat. Moc jsem se chtěla zastavit ve vesnici, kam mě před lety vzal jeden místní průvodce. Byla nádherná s dodnes na ni ráda vzpomínám. Nacházela se v kopcích u malého městečka, kam jsme museli vyjít asi dva kilometry pěšky. Lidé tam ještě neměli elektřinu, byli neskutečně vlídní a pořád ještě dodržovali silné zvykové právo, kterému se v Indonésii říká adat. Jenže průvodce mi nechtěl říct, kde to je a já blbec jsem si tenkrát neudělala žádnou fotku názvu školy či přímo té vesnice. Snažila jsem se ji najít podle satelitní mapy, ale marně. Na jednu stranu není těžké všimnout si, kde mají ještě doškové střechy, na druhou stranu takových vesniček je v okolí hromada a najít tu správnou bylo nemožné. Tak jsme se cestou zastavily alespoň v jedné, která podle mapy vypadala moc hezky a tradičně. Byla kousek od hlavní silnice, ale naštval mě jeden místní, který nás tam dovezl (protože jsem se na hlavní ptala na cestu), ačkoli jsem mu řekla, že jeho pomoc nepotřebujeme. Našly bychom to i samy, když už jsme věděly, kde z cesty odbočit. Hned chtěl peníze na benzín a byl hrozně otravný, tak jsme mu daly aspoň cigaretu a odjel. Asi šlo o dost turistické místo, protože jsme musely požádat o vstup a automaticky po nás chtěli, abychom zaplatily 40.000 IDR , což je ale přijatelná cena. Jen jsme neměly tolik energie trávit tam víc času, protože jsme chtěly odpoledne dojet až na pláž na jižním pobřeží. Rozhodla jsem se, že se sem ještě vrátíme, ale až jiný den. Vesnička totiž byla opravdu nádherná. Zasazená do svahu, z přírodních materiálů, malá a útulná. Zarazil nás jeden z místních, když nám řekl, abychom si nefotily jeden velký starý strom, protože v něm přežívá duch a každý foťák nebo kamera, kterou na něj kdo namířil, se pak rozbila. 

Přejely jsme do Waikabubak a navštívily dříve velice turistický kampung Tarung, což je poměrně rozlehlá vesnice. Domy mají sice převážně doškové střechy, ale nejsou to ty typické vysoké, které jsou pro nás tak zajímavé. Kampung totiž loni vyhořel (a podle průvodce LP z roku 2010 už se tak stalo i v minulosti). Lidé tu však ještě dost vážně dodržují jejich adat a vědí toho o víře marapu, což je původní víra na ostrově, poměrně dost. Byla tu moc milá babička, která si se mnou ochotně povídala o všem možném. Když se dozvěděla, že můj manžel je muslim (a tím pádem i já), řekla krásnou větu: "Není důležité, jakého jsme vyznání, ale jak moc jsme o našem bohu přesvědčeni." Byla moc rozumná a já se tu cítila velice dobře.

Odtud jsme zamířily na jih. Tuhle trasu už jsme si s Ivetou pamatovaly z minulého rok, kdy jsme na jižní pláže jely na motorce v doprovodu několika mladých místních kluků. V serpentinkách jsme míjely malé vesnice i osamělé chýše a cestu jsme si užívaly. Sjely jsme dolů na pláž, kde jsme byly loni s klukama. Pořád byla stejně krásná, čistá a hlavně prázdná. Dva místní chlapy nás tam přišli hlídat (nebo spíš hlídali svoje rybářské lodě před námi) a dva malí kluci nám chtěli prodat kokos. Loni byl za pět tisíc, dnes už zkoušeli dostat i dvacet, ale když si na nás vzpomněli, dali nám loňskou cenu. Tady na jižním pobřeží už se pohybuje víc turistů, hlavně surfařů. Ale ještě pořád je tu klid, uvidíme za rok či dva. 


Naší další zastávkou byla nádherná pláž o kus vedle, kde měl být malý homestay. Je to jedno z míst kde se koná unikátní festival pasola. Už jsem tu kdysi byla a vzpomínky se mi vrátily, když jsme sem přijížděly. Tenkrát jsem se tak soustředila na samotnou událost, že jsem si ani nevšimla, jak je to tu překrásné. Spousta rybářských lodí zaparkovaných v písku, z obou stran útesy, opar nad mořem a malá klidná zátoka, kde se prý často koupou buvoli. Rozhodly jsme se tu přespat v autě a protože v homestay byly jen dva pokoje a oba plné, domluvily jsme si s majitelem, že můžeme za drobný poplatek používat koupelnu a nabít si telefony. Donesl nám i rohož na sednutí a pověsil šňůru na prádlo, když viděl, jak si přepíráme. Cítila jsem se tu moc dobře, nebyl tu žádný signál a místo bylo opravdu bezpečné a klidné. Brzy po západu slunce jsme šly spát. Iveta se rozhodla, že to riskne venku (stejně k nám nad ránem přišla, protože na ni padla rosa a foukal silný chladný vítr od moře) a já s Janou jsme se uvelebily v autě. I když to nebylo zrovna nejpohodlnější, v tom naprostém tichu se usínalo moc dobře.

Den pátý - setkání s králem

Nad ránem byla v autě už docela kosa, a tak mi nedělalo problém vstát (opět) na východ slunce a kochat se (opět :) ) nádhernou prázdnou pláži. Byl klid, silné vlny se rozbíjely o nedaleké útesy a pár posledních rybářů se snažilo dostat přes ně svou loď na širé moře. Tahle pláž má neuvěřitelné kouzlo a cítila jsem se tu nejlíp ze všech, které jsme během letošní cesty navštívily.

Když se rozednilo, šla jsem si ještě na chvíli lehnout do auta. Probudily jsme se kolem půl deváté, daly si snídani u milého majitele homestay a vydaly se na cestu. Chtěly jsme se zastavit na nedaleké pláži Nihiwatu, která je známá rezortem jmenovaným nejlepším na světě. Chtěly jsme vidět ten kontrast mezi prázdnou pláži s několika rybářskými domky a udržovanou oblíbenou pláží u luxusního hotelu. Už na první pohled byl vidět rozdíl v cestách. Včera jsme jely po nekvalitní asfaltce, zatímco k Nihiwatu vedla nové opravená úzká silnice. Samozřejmě jsme se nedostaly až dolů na pláž, jelikož je soukromá, ale aspoň se nám naskytlo pár nádherných výhledů. Do třetice jsme zajely na pláž Rua, kde jsem byla v roce 2010 se svým strýcem. Tenkrát tu byl jen jeden malý levný homestay. Dnes už sem vede dobrá cesta a je tu surfařská základna. Strašně se to tu změnilo... a bude to horší. Odtud jsme už zamířily zpět do hlavního města ostrova, Waingapu. Ale zastavily jsme se ještě ve Waikabubak za milou paní, která nás loni ubytovávala. Byla ráda, že nás vidí. Hned nám nabídla kávu i jídlo, povídala si s námi a byly jsme rády, že se jí s hotýlkem začalo víc dařit. Měla tu plno, protože místní měli nějakou sešlost. Navštívily jsme ještě na skok dvě malé tradiční vesničky a z jedné jsem měla opravdu radost. Byla of té druhé (turistické) vzdálená jen necelé dva kilometry, ale přitom jsme byly první bělošky, které se tu zastavily. Miluju ten pocit, kdy jsou místní vděční za úsměv a pár přátelských slov.

Cesta zpátky do Waingapu byla zábavná a zajímavá. Nechtěly jsme to vzít po hlavním tahu, jako jsme to udělaly už před pár dny, a tak jsme se rozhodly po nějaké chvíli sjet a risknout to přes kopce směrem k severnímu pobřeží. Silnice se klikatila, klesala a stoupala. Za celých padesát kilometrů jsme potkaly jen jedno auto a pár motorek. Domů kolem taky bylo jen poskrovnu a já se v duchu děsila, aby tato cesta vedla až na samotný sever a my se nemusely někde složitě otáčet. Naštěstí se neobjevil žádný problém. Krajina se tu neuvěřitelně mění a člověk má z auta pořád co sledovat. Nejdříve byly kopečky zelené, pak suché a jakmile se před námi objevilo severní pobřeží, jely jsme po pusté planině.

U jedné z pláží jsme se zastavily na kafe, ale ačkoli to byla hotelová restaurace, nepotkaly jsme tam za celou dobu ani jednoho hosta. Úplný hotel duchů. Aby nás z toho nechytla depka, musely jsme rychle zase pokračovat v cestě.

Do Waingapu jsme dorazily pozdě odpoledne. Jana si šla do hotelu sbalit a zařídit vše potřebné, protože měla další den ráno odletět zpět na Bali a pak hned do Čech. My s Ivetou jsme se jely potkat s reportérem z ČT natáčejícím dokument o Sumbě, se kterým jsme měly domluvené společné cestování na pár dalších dní. Já jsem se s ním domluvila na spolupráci při jeho reportáži a Iveta se rozhodla přidat se k nám, protože nechtěla být sama někde na pláži nebo v hotelu. Odlétat jsme totiž měly zase společně a tahle příležitost ohledně reportáže přišla na poslední chvíli a dost nečekaně. 


Díky tomu, a taky díky našim fajn místním kamarádům, jsme ještě ten večer jely na setkání s králem. Králové tu nyní nemají téměř žádné pravomoci, ale pořád tu jsou. Tento byl konkrétně z jižní části ostrova, ale pobýval v jednom ze svých dalších domů - přímo ve Waingapu. Pomáhala jsem onomu reportérovi s tlumočením a taky to pro nás byl neuvěřitelně zajímavý zážitek. Přestože existuje mnoho pravidel, jak se v přítomnosti krále chovat, atmosféra byla velice uvolněná a i král si rád zavtipkoval. Jeho dům byl obrovský, ale podobal se vyššímu indonéskému standardu. Kdyby okolo šel někdo, kdo vůbec o králi neví, pravděpodobně by ho ani v nejmenším nenapadlo, s kým má tu čest, protože král byl úplně normálně oblečený, kouřil kretekové cigarety a smál se hlasitě vtipům našich indonéských kamarádů. Dříve měli tito lokální panovníci velkou moc, ale v současnosti sou podřízeni prezidentovi i vládě. Jsem za tento zážitek moc vděčná, protože tohle se nestává každý den.

Okolo jedenácté večer jsme se teprve vrátily na hotel a unavené usnuly. Tento den byl vskutku náročný, ale výjimečný.

Den šestý - tradiční pohřeb

Brzy ráno jsme se rozloučily s naší kamarádkou Janou, která už musela odletět zpět na Slovensko. Místo ní se k nám do auta přidal reportér Martin. Vyrazili jsme společně na západní část ostrova, kterou už jsme si s holkama projely a já měla nachystaných pár tipů na tradiční vesničky, ve kterých by mohl Martin natočit pěkné záběry. 

Než jsme ale dorazili do města Waikabubak, narazili jsme na tradiční pohřeb. Hned mě napadlo zastavit šla jsem se zeptat, jestli by nevadilo, kdybychom se zúčastnili. Místní byli milí a hned souhlasili. Byla jsem zvědavá, jak to tu bude probíhat, protože mám zkušenost už z minulého roku, ale z jiné části ostrova, a mám o tomto tématu rozepsaný článek. Samozřejmě bylo všechno úplně jinak. Nejdřív jsme poseděli s některými hosty a pak se šli podívat přímo do domu zemřelého, u kterého se měla porážet zvířata. Tradiční pohřeb na Sumbě je velice zajímavý zážitek. Původní víra marapu se v současnosti prolíná i do křesťanství, které už většina obyvatel přijala. Vše se točí kolem uctívání předků a klade se důraz hlavně na to, aby duše zemřelého v klidu odešla na onen svět. Proto se také musí rituálně zabít několik zvířat. Minulý rok jsme měly s Ivetou štěstí, že jsme se pohybovaly v oblasti, ve které do pohřbů ještě nezasáhla žádná vyhláška určující počet obětí. Ale tady to bylo jinak. Podle vyhlášky se v současnosti můžou obětovat maximálně tři buvoli a několik prasat. Buvolům se podřezává hrdlo, prasatům se probodne hrudní koš a upálí se. Zní to brutálně a málokdo z Evropanů by tento pohled zvládl ustát, ale je to prostě jiná kultura. Prasata jsem neviděla, tomu jsem se zvládla vyhnout. Natočili jsme s Martinem pár záběrů přímo s truchlícími a neboštíkem - bere se to tu všechno jinak než u nás, místní se se zemřelým nechávají fotit, popíjí kávu a nepláčou (aspoň ne v tuhle část pohřbu), pak jsme udělali pár rozhovorů a dostali oběd, který zahrnoval maso z čerstvě poražených prasat. Mohla jsem to sníst jen díky tomu, že jsem tu porážku neviděla, jinak bych to nezvládla. Pak následovala mše za zemřelého. Všichni jsme dostali papír s textem, abychom věděli, která část z Bible se bude číst. Celé to trvalo asi hodinu. V další části přišla řada na ukládání těla zemřelého do připravené hrobky, kterou nechala rodina nově vystavit. Tahle hrobka se nacházela přímo před domem a protože byla moderní, byl do ní udělaný otvor ze strany, kudy se tělo vsunulo dovnitř (loni jsme viděly náročné otevírání těžkého kamenného poklopu bambusovými tyčemi, což bylo mnohem zajímavější, ale úplně chápu, že si lidé tyto věci zjednodušují). Věděla jsem, že v tuto chvíli budou všichni plakat. Ale ten nářek na mě tak zapůsobil, že jsem musela odejít kus dál. Bylo to hrozně intenzivní. Pán, který zemřel, už byl hodně starý a smrt jeho rodinu tolik nepřekvapila, ale samotné ukládání těla do hrobky je nejcitlivější chvílí celého pohřbu. Jedna žena to nezvládla a zkolabovala. Vnučka poslušně držela dědečkovu fotku a po tváři jí tekly obrovské slzy. Malí kluci si všechno fotili na telefon a popotahovali. Tenhle moment se nedá ani moc popsat, to musí člověk zažít sám. Je to opravdu něco hrozně silného. 

Když už bylo tělo uvnitř, otvor se ihned zazdil a plac před domem se uvolnil pro porážku buvolů. Věděla jsem, že tohle bude ta nejhorší část, a tak jsem si radši stoupla bokem. Udělala jsem pár fotek hned ze začátku a pak se přesunula úplně dozadu, abych se na to nemusela dívat. Nemám to ráda. Ale respektuju to. Loni na mě ale tolik ta porážka nezapůsobila. Letos to bylo hrozné. Buvol se musí podříznout na několikrát, protože pokud neumírá dlouho, přinese to muži, který má tuhle práci na starosti, neštěstí. Stejně tak se nesmí zasáhnout tlama, uši a nesmí odpadnout ani kousek masa z rány na krku. Buvol se brání, snaží se utéct. Občas se stalo, že všichni přihlížející museli rychle uskočit, aby do nich nevrazil. 

Nejvíc na mě ale zapůsobil rozhovor s místním misionářem, který se narodil jako muslim a v dospělosti konvertoval k protestantství. Jeho náplní je šířit víru mezi obyvatele, kteří ještě vyznávají onu animistickou víru marapu, ačkoli on sám dodržuje spoustu tradic a věří na kult uctívání předků. Byl hrozně milý a měl neuvěřitelnou energii. Působil klidně a rozvážně, ačkoli se celou dobu usmíval a občas prohodil nějaký vtip. V hlavě mi zůstala hlavně jedna věta, kterou řekl, když se mě ptal na moje vyznání. Řekla jsem mu to tak, jak to je - že jsem konvertovala k islámu kvůli manželovi, ale vyrostla jsem v napůl ateistické a napůl křesťanské rodině, takže jsem byla pokřtěná. Usmál se takovým vlídným způsobem a prohodil, že není důležité, čemu člověk věří, ale pokud někdo ztratí víru v cokoli, pak ztratí sám sebe. 


No, téma pohřbů a víry na Sumbě je opravdu na samotný článek. Každopádně jsme se rozhodli vydat se dál na cestu, protože v této fázi (už pozdě odpoledne) zbývalo jen naporcovat maso a vše uklidit. Když jsme se dostali k autu, musela jsem se smát, protože nám na zaprášené sklo někdo namaloval tematický obrázek s nápisem RIP a několika kříži. Místní mají smysl pro humor za jakékoli situace...

Když jsme dorazili do města Waikabubak, rovnou jsme se ubytovali v hotelu plní zážitků si šli odpočinout. Protože další den nás čekalo několik návštěv tradičních vesnic a rozhovorů.

Den sedmý - neuvěřitelná náhoda

Ráno jsme vyjeli do jedné z tradičních vesnic, aby si Martin mohl udělat nějaké hezké záběry. Krásných vesnic je tu spousta, ale bohužel mnoho z domů má dneska už plechové střechy, což kazí celkový dojem. Ale měla jsem vyhlídlou jednu, kam jsme se zajely pár dní předtím podívat s holkama. Byla zasazená v lese, ale s dobrou přístupovou cestou. Občas sem zavítá nějaký turista, ale je tu klid a místní jsou milí. Původně jsem měla v plánu ještě jinou vesnici, ve které jsem byla v roce 2014 a která mě tenkrát naprosto uchvátila. Měla jsem tehdy místního průvodce a jeho dům, kde jsem bydlela, byl od toho místa jen kousek. Do vesnice jsme museli pěšky asi dva kilometry po malé lesní kamenité cestě. Bohužel průvodce mi nechtěl říct, jak se to místo jmenovalo a já jsem si to nezapsala. Vzpomínala jsem na náčelníka, který byl neuvěřitelně milý a jeho usměvavou ženu. Ale co už, říkala jsem si, že nám prostě není dáno, abych se na to místo dostala znova. A to jsem jak blázen věnovala asi dvě hodiny času prohledáváním satelitní mapy, protože jsem si říkala, že přibližnou lokalitu znám, tak bych přece podle střech mohla to správné místo najít. Ale to samozřejmě nevyšlo. Když jsem zkusila uprosit toho místního průvodce, odkázal mě právě na tuhle vesnici, do které jsme s Martinem a Ivetou směřovali. Jenže já v ní už před pár dny byla a věděla jsem, že to není ona. Říkala jsem si ale, že to nevadí, že je přece taky moc pěkná.

Když jsme tam dorazili, museli jsme "podplatit" vrátného, bez něhož se do tradičních vesnic většinou nedá dostat. Pak jsme usedli k náčelníkovi na terasu jeho domu. Vypadalo to tu dobře. Moc krásná vesnice, říkala jsem si. Když jsem se ale chvíli dívala na náčelníka, zdál se mi povědomý. Jako by z oka vypadl tomu, který žil v mé oblíbené vesnici. Ale napadlo mě, že jsem asi jen tak zmatená tím dlouhým pátráním po jejím názvu, že už si vymýšlím. Ale dům se mi zdál úplně stejný. Do té první vesnice jsem tenkrát šla proto, že jsem chtěla psát seminární práci na téma tradičního sumbského domu... takže jsem ho moc dobře znala. No nedalo mi to a podívala jsem se do starých fotek v mobilu na onoho náčelníka. Když jsem fotku ukázala jemu a ostatním místním, byli hrozně nadšení. Byl to on! Vážně to byl on a tahle vesnice s elektřinou a asfaltkou byla ta, kterou jsem tak hledala. Neuvěřitelné... měla jsem z toho hroznou radost. Vlastně ještě teď se musím usmívat. Pán si mě ještě taky trochu pamatoval, hned se ptal, jestli tu ještě studuju a jak se má onen místní průvodce, který mě tam kdysi přivedl. Někdo z vesnice mu o nás řekl a za malý okamžik přijel taky. Byl to zvláštní pocit... jak se ta místa mění. Tady to není vlivem turismu, ale prostě tím, že místní chtějí žít pohodlněji, čemuž se prostě nemůžeme divit. Trochu mě ale mrzí, že tohle místo ztratilo to své kouzlo, když sem musel člověk přijít lesem a cestou potkával muže, kteří káceli dřevo, a děti, které se šly dolů do větší vesnice do školy. 

Náčelníkova žena už toho bohužel moc nevěděla. Je nemocná, ale vypadá pořád ještě dobře. Tento starý pár si mě tehdy získal na tolik, že mě paní málem rozplakala, když jsem ji uviděla znovu. S náčelníkem jsme udělali rozhovor, což bylo velice zajímavé a přínosné. Potom jsme se vydali do jiné vesnice, která se jmenuje Tarung a nachází se na kopečku přímo v centru města Waikabubak. Dříve byla u turistů populární, ale několikrát vyhořela a už pro cizince není tolik zajímavá. Nicméně tu žije jedna starší paní, která toho ví opravdu mnoho o víře marapu, a tak jsme ji s Martinem poprosili o rozhovor. Vykládala nám, jak se místní cítí ukřivdění, že si musejí vybrat jedno ze šesti oficiálně stanovených náboženství (z většiny Sumbánců jsou tak dneska protestanti nebo katolíci), a přitom je jim zakazováno mít tu původní víru, která tu byla od nepaměti. Paní mluvila velice hezky a vím, že mám díky ní taky spoustu materiálu na článek. Pozvala mě na velké oslavy během "svatého měsíce" (listopad) a já jsem nadšeně přikývla, že pokud budu schopná, ráda sem zase zajedu.


Odpoledne jsme se zastavili u průvodce doma, abych pozdravila jeho ženu a poznala se s nejmladším synem. Když jsem uviděla malou provizorní "kliniku", kterou jeho žena má u domu, přejel mi mráz po zádech, protože jsem si vzpomněla, jak mi tu ošetřovala spáleninu od výfuku, do které se mi dostala infekce. Jsem ráda, že letos mám Sumbu bez úrazu. :) Poté už jsme přejeli do města Waitabula na západní části ostrova, kde jsme se ubytovali v hotelu a připravovali se na další den, kdy nás čekala návštěva bývalého starosty jedné z vesnic, který má dvanáct manželek. 

Tento den byl neuvěřitelný a mám obrovskou radost, že jsem našla místo, o kterém jsem si myslela, že snad zmizelo z mapy. Indonésie je prostě neustále plná překvapení.

Den osmý - nejpočetnější rodina a další nečekané setkání

Tohle byl poslední den, který jsme celý trávily s Martinem. Potřeboval natočit ještě nějaké záběry, měl vytipovaného zajímavého člověka, který žije s dvanácti ženami. Problém byl, že jsme znali jen jeho jméno a věděli jsme, ve které oblasti bydlí. Naštěstí jsme zjistili, že jde o známou osobu a že o něm indonéská média v minulosti už pár článků napsala. Byl bývalým starostou ve vesnici Wainyapu a současným starostou jeden z jeho synů. Vyrazili jsme tedy na cestu a po hodině a půl už jsem se ptala na místní policejní stanici, kde konkrétně tento člověk bydlí. V téhle části Sumby se necítím moc dobře. Většina obyvatel je přátelská, ale přesto je jihozápadní část ostrova známá jako oblast častých přepadení, vražd ze cti a dokonce tu místní stále ještě věří v černou magii a nebojí se ji použít. Na druhou stranu, jsou tu úchvatné tradiční vesnice a nádherné pláže. Myslím, že se tu dá cestovat bez problémů, když člověk ví, jak se chovat. Ale dveře u auta jsem si vždycky raději zamkla, když jsme jeli pomalu. Na policejní stanici byli moc milí a přesně věděli, kam nás poslat. Ani to nezabralo tolik času a už jsme zastavovali přes domem onoho známého pána. Pozdravila jsem ho, představila mu Martina i Ivetu a zeptala se, jestli mu nebude vadit, když tu uděláme pár záběrů. Byl ochotný a vypadal, že mu i lichotí, když o něm přijde někdo něco natáčet. 

Posadili jsme se na verandu a jedna z jeho žen nám přinesla kávu. Bylo tu hrozně moc lidí, a přitom to byla jen malá část rodiny. Tento muž má celkem 52 dětí a přes dvě stě vnoučat (a tuším tři pravnoučata). Je mu přes sedmdesát let. Vlastní ohromné pozemky a každá žena bydlí v jiném domě, které jsou všechny blízko sebe, takže to vypadá, jako by si vlastně vytvořil svou vlastní malou vesničku. :) Povídání bylo zajímavé, i když bylo vidět, že už je na pozornost zvyklý. Na stěně u vchodu mu visela fotografie ze setkání s jakartským reportérem, který s ním před pár lety také dělal rozhovor.

Moc se mi líbila jedna z jeho snach, která byla nejen moc hezká a milá, ale taky to měla v hlavě srovnané podobným způsobem, jako já. Dřív pracovala na Bali a říkala, že se tady ve vesnici ohromně nudí. Chtěla by cestovat, mít dobrou práci a seznamovat se s lidmi z jiných částí Indonésie. Říkala, že děti zatím neplánují, protože na to budou mít ještě hodně času (byla stejně stará jako já). Dokonce mi chtěla věnovat ratanovou rohož, kterou vyrobila, ale převoz by byl složitý, tak z toho sešlo. Ale zapůsobila na mě ohromně a ráda ji ještě někdy potkám.

Když jsme dotočili, zastavili jsme se ještě do jedné tradiční vesnice, která se nachází u pláže Wainyapu. Bylo vidět, že sem turisté zavítají opravdu jen zřídka (poslední zápisek v návštěvní knize od cizinců byl pár týdnů starý a prý sem přijeli s místním průvodcem). Taková místa mám ráda, takže jsme si tam udělali nějaké fotky, šli se projít na pláž, která byla krásná a bylo z ní vidět na vesnici, kde jsme minulý rok s Ivetou přespávaly. Hned jsem si vzpomněla na to, jak jsem se tam koupala s místními dětmi a naštvali jsme tím všechny ostatní, protože se báli, že nás tam sežere krokodýl. Lidé tu sice nabízeli nějaké výrobky, ale nebyli tak dotěrní jako v té vesnici z minulého roku, a já jsem tu měla docela dobrý pocit. 


Rozloučili jsme se a vydali se zpět do Waitabuly. Cestou jsme se chtěli zastavit ještě u jednoho fotogenického jezera, které trochu připomíná Pasih Uug na Nusa Penidě a patří k nejzajímavějším místům na ostrově. Bohužel cesta byla špatná a navigace v mobilu už začala být taky zmatená, takže nás to nakonec dovedlo úplně jinam, než jsme původně chtěli. Jenže problém byl, že při příjezdu na toto místo nás odchytil místní a chtěl, abychom zaplatili vstup. Řekl mi, že jsme opravdu správně u jezera a chtěl po nás ve třech lidech asi dvakrát vyšší částku než byla uvedená na internetu. Vím, že se budu opakovat, ale vzhledem k povaze místních lidí jsme se prostě nehádali. Na Bali bych smlouvala o sto šest, ale tady je to prostě jiné. Jenže jak jsem se naštvala, když jsme zjistili, že nejsme u jezera, ale jen u nějakého pěkného útesu (který byl mimochodem taky braný jako turistické místo, ale vzhledem ke špatné cestě sem asi nikdo nejezdí)! Malé otravné děti nás začaly nahánět a ve mě se to vřelo. Tento ostrov miluju, ale příště už raději strávím víc času na východní části, kde jsou lidé opravdu upřímní a dobrosrdeční. Řekla jsem místním, co se stalo, ale oni na to ani nereagovali. Když jsme odjížděli, zastavili jsme auto u vjezdu, kde jsme předtím platili vstupné. Nevím proč, ale najednou se ve mě nashromáždila všechna ta energie a vztek a vybuchla jsem. Měla jsem prostě pocit, že místním musím dát najevo, že se tohle nedělá. Protože když to přijmeme, budou se takhle chovat i k dalším turistům, kteří sem přijedou. Ten chlápek, který nám prodal neexistující lístky (respektive povolení ke vstupu), už tam samozřejmě nebyl. Ostatním jsem řekla, že chci, aby se omluvil za to, že nám lhal o místě i o vstupném. Koukali na mě v klidu, trochu nechápavě. Mohla jsem tam mít monolog dlouhý možná pět minut, nevím. Ale měla jsem pocit, že jsem udělala něco málo pro výchovu místních v oblasti turismu (dělám si srandu, samozřejmě). Řekla jsem jim, že nechci zpátky peníze, ale že jen chci, aby si uvědomili, že takhle se k turistům chovat nemají, protože jinak jim sem nebudou jezdit.

Když jsem sedla zpátky do auta, bušilo mi srdce a radši jsem si hned podvědomě zamkla dveře. Těžko se to vysvětluje, ale prostě už vím, co si tu místní jsou někdy schopní dovolit (ne na turisty, mezi sebou), takže se mi nelíbí to pokoušet. Martin chtěl najít to správné místo s jezerem, jenže nebylo koho se zeptat, tak jsme nějakou dobu bloudili okolo a nakonec to vzdali, protože nějací místní nás posílali zase zpátky na původní místo, které nebylo to správné. 

Večer jsme dorazili zpět do Waitabuly a hned se posadili do warungu na večeři. Martin už měl další den odlítat, a tak jsem přemýšlela, co bychom ještě mohli stihnout přidat do reportáže. Jak v Indonésii všechno kouzelně přichází samo, tak se se mnou dali do řeči dva chlápci, kteří ve warungu taky jedli. Rozhodla jsem se toho využít. Zeptala jsem se jich, jestli neznají nějaké místo, kde se prodává dobytek na porážky při tradičních pohřbech. Nejdřív sice tápali, ale nakonec řekli, že jedno takové místo znají. Jeden z chlápků se nabídl, že nás tam vezme ještě dnes večer, a dokonce, že to odřídí (nebylo to ani daleko), protože Iveta byla z celého dne unavená a potřebovala si odpočinout. Byl totiž policajt, takže jsme mu auto bez problémů svěřili. 

S prodejcem dobytka jsme se potkali jen na chvíli, protože už stejně byla tma, takže jsme se domluvili, že se za ním vrátíme další den, než bude Martin odlétat. V hotelu, když jsme se s naším ochotným policajtem chtěli rozloučit, stalo se zase něco úžasného. Policista mi začal vyprávět, že se tu potkal s jednou Češkou před pár lety. Že se jmenovala Michelle (vyloženě české jméno...). Jen jsem ze slušnosti kývala hlavou, ale už jsem chtěla jít spát. Najednou si ale získal mou pozornost. Ta Češka totiž taky kdysi studovala na Bali na univerzitě a Sumbu milovala. Byla tu na festivalu pasola. Říkám si - kolik nás mladých studentek z ČR tu Sumbu tak miluje? To bych snad o té slečně věděla... a pokračoval: potkal se s ní právě na festivalu pasola a ona se s ním fotila, protože si chtěla půjčit jeho zbraň a ptala se, jestli je nabitá. Bylo to v roce 2014. V tu chvíli mě napadla jen jedna otázka - byla tady ta Češka sama nebo s místním průvodcem? S průvodcem. Nejmenoval se Daniel? Jo, byl to Daniel.

Tak a bylo to. Prostě jsem neuvěřitelnou náhodou potkala chlápka, se kterým jsem se namátkově fotila o čtyři a půl roku dříve v jiné části ostrova. A on si to ještě pamatoval. Bylo to neuvěřitelné. Miluju tyto náhody, a že jich v Indonésii je! Tak jsme se společně znova vyfotili, popovídali si u kávy a vyměnili si telefonní čísla. Šla jsem spát s pocitem, že ta Sumba je prostě opravdu celá magická.

Den devátý - návrat do Waingapu

Dopoledne jsem s Martinem ještě zaskočila udělat rozhovor s prodejcem dobytka, který nám vysvětlil, podle čeho se liší cena buvolů, což bylo velice zajímavé. Záleží totiž na délce rohů. Nejdražší kusy mohou stát v přepočtu až sto tisíc korun. Nakonec natočil Martin i mě, z čehož jsem byla pekelně nervózní, protože to byla moje premiéra. Reportáž jsem ještě neviděla, ale pokud se v ní opravdu objevím, pak doufám, že budu působit profesionálně, protože jsem se tak v moment natáčení vůbec necítila (no jo, to jsem prostě celá já - stejně jako s přednáškami, vždycky se rozklepu, když mám mluvit k plnému sálu). 

Potom už jsme ho odvezly na letiště a popřály mu šťastný let. S Ivetou jsme se pak bez stresu vrátily do Waingapu. Poslouchaly jsme českou hudbu a povídaly si. Do města jsme dorazily odpoledne, ubytovaly se v hotelu a večer vrátily auto. Bylo dost zaprášené a trochu poškrábané, ale tady po těch šílených cestách s tím člověk asi musí počítat. Naštěstí po nás jeho majitel nic nechtěl a já si oddychla (vím, jak na Bali prohlížejí důkladně každý škrábanec). 

Posledních pár dní jsme strávily s našimi místními kamarády. Vzpomínám si, jaká to byla náhoda, že jsem se loni dala do řeči s jedním Kanaďanem ve středním věku, který na Sumbu přiletěl stejným letadlem jako my. Já jsem si tenkrát říkala, že tu určitě nebude poprvé, už podle toho jak se na letišti choval a jak vypadal. Nakonec jsem se s ním spřátelila. Nebýt jeho, nevzal by mě na párty s místními, kteří se pak stali našimi kamarády. Moc mě baví, jak je vlastně všechno v životě jedna velká náhoda. 


Tento čas jsme si obě velice užily. Kamarád Akiang nás vzal na výlet na pláž, Carlos s Jemmym zase na místní pouť (dá-li se to tak nazvat) a také jsme se zúčastnily oslavy narozenin, která se konala u krále v domě, což byl sám o sobě nepopsatelný a nezapomenutelný zážitek. Dostala jsem tam mimochodem nabídku k sňatku přímo od prince, který je jen o rok starší než já. Na to, že mě znal hodinu, se rozhodl vskutku rychle. :-D Nabídl mi pět set buvolů jako věno a já jsem s "politováním" odmítla, že už jsem vdaná a bohužel se do královské rodiny přivdat nemůžu. Bylo to vtipné a s mými rodiči jsme si s toho dobrou chvilku dělali legraci. Ostatně, tohle jsou zážitky, které mají nevyčíslitelnou hodnotu a už se těším, až jednou budu vykládat svým vnoučatům o tom, jak ze mě mohla být sumbská princezna. 

Jsem moc ráda, že letošní putování po mém nejmilovanějším ostrově bylo zase úplně jiné. Sumba má prostě své kouzlo. Tam je opravdu všechno možné. Je to úplně jiný svět s bohatou kulturou. Místní mají temperament v krvi, což je v některých oblastech hodně znát. Ale možná proto se sem tak ráda vracím. 

Publikováno:

Nikola Haris Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib