28. prosince 2018

Vánoce u protestantů na Sumatře

Minulé Vánoce jsme strávili u mé tchyně ve městě Pekanbaru na indonéském ostrově Sumatra. Tato část naší rodiny je protestantská, a tak jsem se těšila, že po těch pár posledních ramadánech zase v klidu oslavím Vánoce. Tento článek není jen o tom, jak indonéští protestanti slaví Vánoce, ale také o tom, jak je důležité dodržovat tradice a snažit se vyhnout konzumu. A jako bonus přidávám křesťanskou píseň v batackém jazyce.

Javánské tradice na ostrově Sumatra společně s českým Ježíškem
Pokud jste ještě nečetli, určitě si otevřete i článek Vánoce v Indonésii, který jsem psala obecně o celém souostroví. Tentokrát bude text možná z počátku působit trochu negativně, ale nebojte se a čtěte dál. Ono se to nakonec zase vyváží.

V Pekanbaru jsme se zastavili jen na necelý týden. Zatímco pro nás v Čechách je nejdůležitějším dnem 24. prosinec, v Indonésii jde o běžný den. Večer se jde do kostela na mši a ráno, tedy 25. prosince, lidé obcházejí všechny své známé a příbuzné. 

Hra na perfektní Vánoce

Zatímco venku je přes třicet stupňů a na obloze ani mráček, v domě mé tchyně vše připomíná vánoční náladu u mé české babičky. Na dveřích a oknech svítí nejrůznější ozdoby, stůl je prostřený svátečně, všude je cukroví a v obýváku stojí velký vánoční strom s dárky. Na první pohled naprostá idylka a v tu chvíli se cítím jako doma. Jenže brzy zjišťuju, že ona perfektní atmosféra je jen jeden velký klam. 
Protestantství je odnož křesťanství, která zahrnuje všechny církve vzešlé z reformace v šestnáctém století hlásícím se k učení Martina Luthera. Uznávají Bibli jako nejvyšší autoritu, ale neuznávají papeže, kněžství a kněžské úřady. Většina indonéských protestantů se řadí ke kalvinistům a luteránům, ale malá část se hlásí také k anababtismu (novokřtěnectví), metodismu a anglikánské církvi.
Ozdoby ve dveřích i oknech se prý nakoupily kvůli mě, protože mi tchán chtěl udělat radost - ti pověšení malí sněhuláci, vločky a sáňky se Santa Clausem jsou sice na první pohled vtipné, ale jako by snad chtěl ten sněhulák každou chvilku vyskočit na moje rameno a prozradit mi, že v obchoďáku byly minulý týden slevy na vánoční dekorace a že Santa, neboli Sinterklaas, prostě musí mít zasněžené sáně, soby a obrovský pupek s blikajícím opaskem. Tchyně už mi několikrát řekla, že věřit na Ježíška je nesmysl, protože miminko přece nemůže nosit dárky, a tak jen kývám hlavou, usmívám se a jdu se posadit ke stolu, protože se bude večeřet. Sváteční prostírání je krásné, ale opět nechybí ani Santův obličej. Zatímco u nás bychom si dali kapra a bramborový salát, tady v Pekanbaru se žádného tradičního jídla nedočkám. Dostáváme rýži, několik druhů smažené a vařené zeleniny, vajíčko a tofu. Když se všichni u stolu pomodlí, pustíme se do jídla. Můj tchán dokonce sedí na zemi, protože je mu to pohodlnější. Dívá se na televizi, kde běží jakási místní reality show, při které mohou chudí obyvatelé Jakarty nakoupit všechno, co potřebují, za peníze od štábu během limitovaného času. Žádné pohádky, žádné vánoční filmy - ale čemu divit, v převážně muslimské zemi. 


Po jídle a sladké tečce v podobě výborného durianu se chystáme do kostela. Já si ale prohlížím stromeček a dochází mi, že všechny zabalené dárky, které vykukují zpod větví, jsou jen dekorace. Jsou to prázdné krabice zabalené v pěkném balícím papíru. Ptám se tedy tchyně, jestli si vůbec dávají nějaké dárky - nedávají, protože to podle nich není potřeba (to je hezké, ale pozor - tento názor nesdílí všichni protestanti, samozřejmě si spousta z nich dárky dává). Nechtějí prý, aby jim jejich vlastní tradice vzala naše evropská kultura. To je ale zvláštní, pomyslím si hned, protože celé křesťanství by tu bez evropských kolonizátorů vlastně vůbec nebylo. Ale budiž. Jsem ráda, že se konečně dozvídám nějaký názor, protože za celý den se mi nepodařilo dostat z tchyně a tchána ani slovo o Vánocích. Kdyby tu nebyly ty dekorace, ani nepoznám, že jsou svátky. Cukroví, které je na každém volném místě v domě (od malých stoliček až po kuchyňskou linku), je kupované a bývá tu vlastně celoročně. Ve stejných dózách a na stejných místech. Jen je ho teď trochu víc, protože další den budeme čekat spoustu návštěv. 
Dřevěné figurky pod stromečkem jsou javánskou tradicí, která v rodině mého manžela nesmí chybět, protože jeho nevlastní otec je původem z Jávy. Říká se jim loro blonyo a představují Dewi Sri, bohyni rýže, a jejího partnera/manžela/bratra, Sadona. Jsou symbolem prosperity, a proto nesmějí chybět například na javánských svatbách. Své místo si u některých javánských křesťanů našly také právě pod stromečkem, aby zajistily rodině prosperitu a štěstí v následujícím roce.
Do kostela se musím obléknout co nejlépe. Nesmím mít sukni nad kolena ani tričko s krátkým rukávem. Nic z toho, co mám s sebou, se prý nehodí. Ale nevadí, protože mi má tchyně stejně nakonec půjčuje batikovanou halenku, kterou má každý člen sboru.

Parádní koncert

Ano, sboru. Hned po příjezdu ze mě totiž udělali doplňujícího člena, snad abych ozvláštnila jejich vystoupení při vánoční mši, protože žádná jiná běloška v kostele nebyla. A tak jsem pár dva dny před Štědrým dnem poctivě chodila na zkoušky a učila se křesťanskou píseň zpívanou v batačtině - lokálním jazyce ostrova Sumatra. Nemá tedy žádnou vánoční tématiku, ale jak už začínám chápat, tito lidé prostě neslaví Vánoce tak jako my, pro ně je mnohem důležitější to, že se utvrzují ve své víře a modlí se k Bohu.
Bataky se souhrnně označují etnické skupiny na severní Sumatře, zejména v okolí jezera Toba, které mluví batackými jazyky. Převážně dnes vyznávají křesťanství. Ačkoli berou svou víru vážně, dodnes se tu udržují nejrůznější animistické rituály. Batačtina od jezera Toba, ve které je také nazpívaná píseň níže, je jen jedním z mnoha jazyků zahrnutých do batacké skupiny. Tyto jazyky v současnosti ovládá údajně mezi šesti až sedmi miliony lidí.
I když jsem k tomu přišla nečekaně, bylo to jako když se najde spadlý durian - prostě skvělý zážitek. Protestantské kostely jsou takové strohé a obyčejné, což se ale nedá říct o mších, které se uvnitř konají. Nejdřív zazpíváme my, po nás nějaké děti a potom se rozjíždí neuvěřitelný koncert. Celý sál se je v pohybu, basy duní a kostel se otřásá. Je to neuvěřitelný zážitek! Všechny písně mají samozřejmě křesťanskou tématiku, ale dokážou rozpohybovat mladé i staré, ženy i muže a dokonce i děti tu jsou rády. 

Musím uznat, že kdyby takhle probíhaly mše u nás, tak si do toho kostela občas i zajdu. 

Po mši si všichni přejeme krásné svátky a kolem jedenácté večer už jsme zase zpátky doma. Hned se jde spát. Další den nás měly čekat návštěvy. Pár rodin přichází k nám a my se pak vydáváme do domu pastora, kam jsme pozvaní, protože tchyně s tchánem jsou členy místní protestantské komunity, která se stará o údržbu kostela a funguje právě i jako sbor při mších.



Pastor je velice bohatý člověk a budí respekt. Na pastorové "párty"se zdržíme asi hodinu a půl. Jen se tu jí a pije. Překvapilo mě ale, jak je taková oslava Vánoc neosobní. Místo toho, abychom poseděli s rodinou, třeba si i rozdali nějaké malé dárky, tak celý den jezdíme od domu k domu a povídáme si o úplně zbytečných věcech - jestli si vůbec povídáme. 

Myslím, že toto pojetí oslav Vánoc jen potvrzuje, jaké priority mají Indonésané a jaké my. Ačkoli je mám moc ráda a život v Indonésii mě vždycky naplňoval víc než život v Čechách, musím uznat, že Vánoce u nás doma mají to své kouzlo, které mi prostě chybí, když jsem kdekoli jinde. Indonésané rádi zdůrazňují svůj sociální status a finanční situaci. Ať už při svatbách, pohřbech nebo i při těch Vánocích - prostě čím lepší hostina a čím více hostů přijde, tím lépe. A přitom ono posedět s rodinou a trochu si povykládat by bylo mnohem přínosnější. Ale věřím, že tak jako u nás, i v Indonésii má každá rodina trochu odlišné zvyky a priority. Naše protestantská část rodiny je hodně věřící, což vychází z toho, že moje tchyně konvertovala z islámu, když se rozvedla a chtěla se podruhé vdát (právě za protestanta). Snaží si udržet své přesvědčení a vymanit se z předchozích vlivů muslimské části rodiny, takže je vlastně mnohem víc ortodoxní než kdokoli z jejího okolí. Jsem si ale jistá, že spousta mladých, dobře zabezpečených, křesťanských rodin v Jakartě bude Vánoce slavit spíš v americkém stylu, protože všechno, co je evropské nebo americké, je v Indonésii teď prostě "cool". 

Teď už ale dost řečí, pojďme se raději podívat na slíbenou písničku.


Nang Gumalungsang akka laut (I když se moře bouří)

I když se moře bouří,
i když přichází silný vítr,
aby zničil mou loď,
pokud je to to, co Bůh chce,
tak ať se tak stane,
tak staň se, tak staň se.

Už se nebojím
pádlovat na své lodi,
protože Bůh je se mnou,
i když mám spoustu nepřátel,
kteří chtějí zničit mou loď
všechno nechám daleko, daleko od sebe.

Moje loď se houpe a míří ke štěstí,
už mi nic nepřijde obtížné,
ať už moje cesta vede kamkoli,
jen aby dosáhla nebe.

Někdy se téměř topím,
některé vlny neporážím,
kam jen beru svůj smutek,
tam mou ruku vždy Ježíš drží.

Vede mou ruku
na té těžké cestě,
ačkoli jsem pronásledován problémy,
jen Ježíš je to, v co doufám,
na cestě hledání nebe
je Bůh neustále se mnou.

Publikováno:

Nikola Haris Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

4 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib