8. ledna 2019

Pohřby u Toradžů - rituální porážky pod dohledem kněze

Pestré oblečení s nádhernými tkanými motivy a detaily z korálků, pozoruhodné domy jako z pohádky, komplikované pohřební rituály a hrobky vytesané do skalních převisů. Tak by se dalo charakterizovat etnikum Toraja žijící ve členitém vnitrozemí jižního Sulawesi. Jedna návštěva nestačí. Lehce se tu zamilujete. Do kultury. Do přírody. Do lidí. A pokud se zúčastníte tradičního pohřbu, pak na něj už do smrti nezapomenete.


Když jsem o této oblasti slyšela poprvé, představovala jsem si divokou krajinu, tradiční malebné vesnice a spoustu turistů. Moje představy se naštěstí naplnily jen částečně. Příroda je tu opravdu moc krásná, ale o svou divokost už dávno přišla. Díky tomu je však do většiny míst dobrý přístup a není potřeba podnikat dlouhé pěší tůry z vesnice do vesnice, jak radí někteří starší knižní průvodci. Malebných vesnic je tu tolik, že je nemáte šanci objet všechny. Ale největší město v oblasti, Rantepao, je dobře rozvinuté, takže s hotelem nebo dopravou si návštěvník nemusí dělat starosti. A poslední bod - spousta turistů - naštěstí vůbec neplatí. Ačkoli je Tana Toraja pravděpodobně největším lákadlem ostrova, cizinců tu potkáte opravdu jen pár. Na druhou stranu už jsou místní ale na turisty víceméně zvyklí, takže je tu cestování bezpečné.
Tana Toraja, doslova "Země Toradžů" se nachází v severní části jižního Sulawesi. Toradžové získali svůj název z bahasa Bugis (bugištiny), ve kterém jsou označováni jako "ti, kdo žijí v horní zemi" nebo "lidé z vrchů". Ačkoli holanští kolonizátoři se na ostrově pohybovali už v sedmnáctém století, horské oblasti pro ně nebyly důležité. Toradžové si v té době žili poklidně svým animistickým stylem života a byli od jižní části, ve které se nacházelo nejdůležitější obchodní a námořní centrum, izolováni. Jenže koncem devatenáctého století začalo Holanďanům vadit, jak rychle se mezi obyvatele na jihu rozšiřuje islám. Začali se tedy zajímat o animisty z vnitrozemí, kterým mohli předat své křesťanské nauky. Dnes už jsou Toradžové bráni jako samostatná etnická skupina, i když se tak původně sami nebrali, protože jen samotných jazyků, kterými se v této nevelké oblasti mluví, je šest.

Uctívání předků

Ačkoli většina obyvatel v oblasti už dnes přestoupila na křesťanství (a menší část také na islám), původní animismus je cítit na každém kroku. Jejich "víru předků" (aluk todolo) údajně dnes vyznávají jen čtyři procenta místní populace. Ale nebyli by to Indonésané, kdyby zde neplatilo to obecně známé "rádi přijímáme všechno nové, ale neradi se zbavujeme toho starého". Díky této vlastnosti, na kterou narazíte po celém souostroví, se i tady dodnes udržují některé animistické prvky a tradice. Když se ale někoho z místních zeptáte, v co vlastně věří, odpoví, že v toho jediného Boha - tedy toho "křesťanského".

Dnes už v oblasti narazíte na spoustu kostelů. Některé jsou strohé, jiné připomínají místní tradiční architekturu - jako například tento, který má původní prohnutou střechu. Na druhou stranu je ale smutné, že se pomalu vytrácejí znalosti o aluk todolo - místní některé tradice sice udržují, ale jejich důvod či původ už neznají. To je stejné jako například na Sumbě nebo i na turistickém Bali, kde místní staví tradiční domy a přitom netuší, proč tam který prvek vlastně je. Ale upřímně, u nás na tom nejsme o nic lépe - ruku na srdce, kolik z nás ví, proč se dělají některé vánoční či velikonoční tradice, respektive kdo z nás na tyto věci ještě opravdu věří? I tak mi to ale přijde jako obrovská škoda.

Pohřební rituály a vztah s mrtvými

Je zajímavé, jak se v některých věcech podobají toradžské rituály s těmi na ostrově Sumba, kterým je mým nejoblíbenějším. Možná právě proto se mi na jižním Sulawesi tak moc líbí. Ostrovy jsou od sebe vzdušnou čarou vzdáleny asi 750 kilometrů, ale rituální podřezávání, uchovávání těla pozůstalého i některé další prvky jsou si neskutečně podobné. Což je vzhledem k tomu, jak byly obě tyto oblasti dříve izolované, přinejmenším zajímavé.

Místní věří, že jejich předkové přišli z nebe. Nejen lidé, ale také zvířata. Jejich prapředek, Datu' Laukku, byl dílem Stvořitele, který se nazývá Puang Matua, a byl stvořen z čistého zlata. Datu' Laukku a ostatní prapředci žili na obloze. Až jistý Pong Bura Langi sestoupil na Zemi a zanechal tu syna, Pong Mula Tau, který je považován za prvního člověka. Toradžové ale věří, že prapředků, kteří sestoupili na Zemi, bylo více - to asi proto, že tato legenda má několik variant a v každém kmeni se vyprávěla trochu jinak.
Pohřby jsou velice nákladnou součástí toradžského života. Často se provádějí až několik týdnů, měsíců či let po smrti příbuzného, aby rodina mohla nashromáždit dostatečný obnos peněz. V této době je zemřelý zabalen do látky a uložen pod tongkonan (tradiční dům na kůlech). Pro místní není před pohřbem jejich příbuzný ještě pokládán za mrtvého, a tak mu po celou dobu zajišťují komfort, chodí ho navštěvovat a podobně. Až do samotného obřadu zůstává jeho duše v okolí vesnice a díky správně provedenému pohřbu se může vydat na další cestu, a to do světa duší.

Důležitou součástí celého obřadu je porážka vybraných zvířat. Většinou jsou to buvoli a prasata. Místní totiž věří, že zemřelý bude tato zvířata potřebovat pro svou cestu. Čím víc je jich zabito, tím lépe. Co se stane s tělem po obřadu, záleží na rodině - buď se umístí do jeskyně či hrobu, nebo se zavěsí ze skály. Spolu s tělem se do rakve vkládají i cennosti, ale v posledních letech se to kvůli vykradačům hrobů přestává dělat. 

Celý obřad má většinou pod kontrolou kněz, aby animistické rituály - dnes už označované jako zvykové právo - nepřesáhly určitou hranici, a aby byly dodrženy také aspoň nějaké křesťanské praktiky (pokropení svěcenou vodou, modlitby za mrtvého i pozůstalé...). Když jsem byla na místním pohřbu naposledy, všichni zúčastnění na sobě měli oblečení černé barvy a modlitba za zemřelého trvala necelou hodinu.


Návštěva takového pohřbu je nepopsatelný zážitek. Slabším povahám to nemusí dělat dobře - nebožtíkovo tělo většinou už dost zavání a dívat se na podřezávání zoufalých zvířat se může líbit snad jen člověku, který to nemá v hlavě v pořádku. Místním to ale samozřejmě nevadí vůbec (a ještě se tím baví), jelikož v tomto prostředí vyrostli a tyto rituály jsou pro ně zcela normální. Za sebe ale musím říct, že tyto rituální porážky mi v Tana Toraja nepřišly tak hrozné, protože místní byli relativně v klidu. Oproti tomu na Sumbě, kde se poráží ze stejného důvodu, to lidé berou jako jakousi hru a zábavu, takže zatímco zvíře zmateně pobíhá s podříznutým krkem, oni na sebe hlasitě křičí, smějí se a celou tuto činnost se snaží co nejvíce prodloužit.

Snad nejzajímavějším rituálem je ma'nene, který se koná jednou za tři roky. Během tohoto rituálu se těla vytahují z hrobů, převlékají se do nových šatů, zkrášlují se a poté jsou nesena kolem vesnice.  Dostávají symbolicky také jídlo nebo třeba cigarety. Těla jsou vysušená, protože se do nich před pohřbem dostává formalin. Tato látka z nich udělá mumie a nebožtík si tak i po smrti udrží svou přibližnou podobu. Dnes už se z události stala docela turistická atrakce a místním to vůbec nevadí - neopak, i oni sami si se svým předkem třeba i udělají "pohodovou" fotku.

Tau Tau

Některé rakve se tedy zavěšují z jeskynního převisu (někde je například možné vidět dětské rakve visící ze stromů), což je asi ten levnější způsob pohřbívání. Bohatší lidé vsunou rakev do otvoru vytesaného do skály a zapečetí. Před takové místo se tradičně staví tau tau, sochy ze dřeva či bambusu, které často odpovídají lidské velikosti. Původně byly vyráběny pro bohaté, aby odrážely bohatství a moc zemřelého. Sochy mají podobu zesnulých, a to včetně autentického oblečení. To je, pravda, trochu děsivé.

Jak se tam dostanete

Nejlepší volbou je přiletět přímo do města Rantepao, a to z Jakarty, Denpasaru nebo třeba Makassaru. Letenky se pohybují okolo tisíce až dvoutisíce korun za jeden směr. Já jsem ale vždycky letěla jen do Makassaru a odtam jela autobusem. Cesta trvá osm hodin. Je to levnější varianta, přijatelnější pro baťůžkáře. Cesta zpět se dá vzít například přes jezero Tempeh a při dostatku času není na škodu zastavit se i v oblasti Mamasa, kde je také hodně tradičních vesniček a ještě méně turistů než kolem Rantepaa. 

Pokud plánujete cestu na Sulawesi, určitě mi neváhejte napsat na email, ráda vám sestavím individuální plán, abyste stihli co nejvíc zajímavých zastávek, ale přitom si zvládli i odpočinout. 

Publikováno:

Nikola Haris Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

2 komentářů:

  1. jen mě napadá technický detail - z diskuse s místními jsem pochopila, že formalín nebo jakou to kvalitní chemickou ňamku, dávají do těla co nejdřív po smrti. Prý existuje v oblasti (vesnici) vždy někdo, kdo se na "mumifikaci" specializuje. Víc by mě zajímalo, jak se to dělá prakticky v případě, že příbuzný zemřel mimo oblast a jeho tělo je třeba zpátky dopravit... Protože co mi je známo, tak mrtvoly v rakvích by měly být z běžné letecké přepravy vyloučeny...
    A jinak všem zájemcům o cestu: svůj trip na Sulawesi jsem s Nikol konzultovala a dobře jsem udělala a ve všem ji poslechla a je fakt dobrá! :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je zajímavej poznatek a otázka, to bych taky ráda věděla. Ale evidentně s převážením není takovej problém podle tohoto článku: https://news.detik.com/berita/3198875/sering-dipatok-tinggi-berapa-sebenarnya-biaya-pengiriman-jenazah-di-bandara
      Převoz letadlem v rámci Jávy se prý pohybuje kolem 6 milionů.

      P.S.: Díky, jsem ráda, že se ti tam líbilo. :D

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib