8. února 2019

Gunung Tambora - výstup na sopku, která způsobila rok bez léta

Na ostrově Sumbawa nenápadně odpočívá sopka, která způsobila největší výbuch v dějinách lidstva. Je opuštěná, okolo ní se rozprostírá nekonečná savana a vypadá to, jako by o ni svět ztratil zájem. Podle indonéských vulkanologů by se mohla sopka Tambora opět ozvat, ale prý by se tak mohlo stát až v rámci několika stovek let. Momentálně je považována za tu méně obávanou. Jaký to byl ale pocit stát u jejího kráteru a vědět, kolik lidí vlastně jeden její výbuch dokázal zabít?


Minulý rok se mi konečně splnil sen a dostala jsem se nejen k Tamboře, ale i na její vrchol. Měla jsem to v plánu už několik let. Tento článek tedy bude o děsivém výbuchu v roce 1815 i o tom, jak se dá na Tamboru dostat.
Ostrov Sumbawa se nachází na východ od Bali a Lomboku. Je součástí skupiny ostrovů známých jako Malé Sundy (Nusa Tenggara) a největším městem je Bima, kde žije přibližně dvě stě tisíc obyvatel. Sumbawa je velmi členitá, a to je jeden z důvodů, proč zatím zůstává turismem téměř nepolíbená (na západě jsou populární surfařské pláže a občas někdo zavítá na ostrov Moyo kvůli skvělému šnorchlování a potápění). V zimních měsících je krásně zelená, ale v období sucha velice vyprahlá.
Tambora má v současnosti 2 851 m.n.m., ale začátkem devatenáctého století měla přes čtyři tisíce metrů a byla vyšší než sopka Rinjani na Lomboku, která je dnes třetí nejvyšší horou Indonésie. Jenže 5. dubna 1815 Tambora vybouchla. Její erupce se zapsala do dějin jako největší sopečná katastrofa v historii lidstva (některé zdroje před ni staví jen erupci sopky Samalas na místě dnešní Rinjani). Zabila přes devadesát tisíc osob - ať už přímo nebo později na následky erupce, a to především kvůli hladomorům, protože lidé přišli o svá pole a úrodu. Tambora navíc ovlivnila klima na severní polokouli na další rok. Do atmosféry se dostalo velké množství sopečného prachu, a proto se roku 1816 říká také rok bez léta. Dokonce se uvádí, že na některých místech byl v červnu stále sníh a jak ukazuje tato mapa, v letních měsících bylo v Evropě naměřeno kolem minus dvou stupňů Celsia.

Samotný výbuch byl údajně slyšet až do vzdálenosti 2 700 kilometrů (takže například na Sumatře). Popel, který se dostal až do výšky čtyřiceti kilometrů, se objevil ve vzdálenosti 1 300 kilometrů od Tambory. V jejím okolí výbuch nepřežili lidé ani zvěř. A například na Bali, části Jávy a Kalimantanu se naměřilo až dvacet centimetrů popela. Na Sumbawě bylo prý až sto centimetrů. Lidem kolem města Bima prý pomohli arabští a čínští obchodníci, kteří jim přinesli rýži, cukr, ságo, kukuřici a sójové boby, které vyměnily za misky, tkané látky a otroky.

Indonésie leží v aktivní vulkanické zóně, které se říká Ohnivý prstenec / Ohnivý kruh (The ring of fire), a je zemí s největším počtem aktivních sopek na světě. Teď nedávno se svou vlastní erupcí zlikvidovala sopka Anak Krakatau mezi ostrovy Sumatra a Jáva a způsobila tsunami. Velmi obávanou a pečlivě sledovanou sopkou je Sinabung na Sumatře, na Jávě pak zejména Merapi, kde nedávno začaly vznikat nové evakuační plány. A pak se například trochu ozývá i Agung na Bali.

Tambora naposledy vybouchla v roce 1967. Byla zaznamenána zvýšená seismická aktivita v letech 2011 - 2013. Každopádně výbuch v roce 1815 je hlavním důvodem, proč na ostrově Sumbawa téměř nenaleznete původní kulturu. Archeologové pojali oblast kolem Tambory za indonéské Pompeje a našli mnoho nástrojů, hrnců, misek a částí domů, ze kterých se ještě dá o tehdejší kultuře něco vyčíst. 
K výbuchu se váže legenda, která vypráví, že se jeden vážený Arab, Said Idrus, žijící v Bengkulu na Sumatře dostal až do Tamborského království. Když se šel modlit do mešity, uviděl v ní volně pobíhat psa. A protože pes je podle islámu nečisté zvíře, hned to Said Idrus nahlásil strážnému. Ale ten odpověděl, že pes patří králi. Said Idrus na to řekl: "Ten, kdo dokáže dát psa do mešity, je jedině nevěřící." Tento jeho názor se zanedlouho dostal až ke králi, který ihned nařídil, aby byl Said Idrus popraven. Ve chvíli, kdy poprava proběhla, Tambora explodovala. Tahle informace se tehdy dostala k lidem ze vzdálenějších oblastí na ostrově, a ti se modlili, aby jim Bůh odpustil. A údajně jen díky tomu prý někteří přežili. 

Na motorce rozlehlou savanou

Pokud chcete ušetřit, je ideální dostat se k Tamboře na motorce z Bali nebo Lomboku. Je to ale daleko a těch tři sta třicet kilometrů z přístavu Poto Tano ani nelze ujet za jeden den. První část cesty vede přes více osídlenou oblast, ale za městem Sumbawa Besar začnete míjet jen malé rybářské vesničky. Silnice se krásně vlní po pobřeží. Od městečka Kempo už zůstanete na cestě úplně sami. Všude kolem vás se budou rozprostírat obrovské vyprahlé pláně a sem tam minete nějaký dům. Tohle je opravdu zvláštní oblast, protože známější ostrovy v Indonésii jsou poměrně přelidněné a není běžné být dlouho mimo "civilizaci". 


Ze psaných průvodců či internetových diskuzí není přesně známo, odkud se vlastně na Tamboru vychází. Je to tím, že tahle sopka nepatří zrovna mezi nejoblíbenější treky v souostroví. Když jsme přespávali na policejní stanici v Kempo, jeden z policistů nám řekl přesně toto: "Zítra vyjedete směrem na sever a asi po čtyřiceti kilometrech bude po levé straně kopec. O kus dál už bude vstup do národního parku." Přišlo mi úsměvné, že se máme orientovat podle nějakého kopce, ale když jsme další den vyrazili, opravdu jsme si kopce všimli, protože byl jediný široko daleko. Brána do národního parku byla nevýrazná a opuštěná. Naproti stál dům, ve kterém seděl znuděný místní a hrál si hry na svém telefonu. Jednou za čas někomu prodal benzín, cigarety nebo vodu. 

Protože se s námi ale nechtěl vůbec bavit (a jedinou informací o Tamboře byl text na staré turistické tabuli), rozhodli jsme se požádat o pomoc naše nové známé z policejní stanice, kteří měli kontakt na průvodce. Pro signál jsme museli popojet dalších čtyřicet kilometrů na sever, a tak jsme se domluvili, že se tady u vstupní brány setkáme další den a my si mezitím uděláme jiný výlet.

Autem nebo pěšky

Jak jsme se nakonec dozvěděli, trasy tu jsou dvě. Jedna vede ze severu a musí se pěšky celý den. Ta druhá začíná tam, kde jsme se den předtím zastavovali a doporučuje se spíš cesta autem. Přespává se v kempu a ráno se jde dvě hodiny na samotný okraj kráteru.

Náš kontakt nabízel pouze cestu autem. V jedné vesničce jsme se sice potkali s místními, kteří by nás vzali tou druhou cestou, ale zdrželi bychom se minimálně o jeden den a ještě jsem si nebyla jistá tím, jestli tam někdo z těch nadšených kluků vůbec někdy doopravdy byl. Když jsme si to spočítali, stála by nás ta pěší stezka skoro tolik, co jízda autem. Takže jsme se další den dopoledne vrátili ke vstupu do národního parku, cestou si v malém obchůdku nakoupili jídlo a pití a po poledni jsme se setkali s průvodcem a jeho dvěma pomocníky. Nasedli jsme do starého rezivého terénního auta, batohy jsme hodili na střechu a vzali jsme si na doporučení brýle a roušku. Po pár metrech jízdy už jsme věděli proč! Půda kolem Tambory je v letních měsících opravdu extrémně suchá, a tak nás čekala asi dvouhodinová cesta prachem. Jeli jsme po vyjetých kolejích a občas to vypadalo, že tohle dobrodružství nebude mít konce. Byla jsem nadšená! Když jsme odpoledne dorazili pod vrchol a ubytovali se v provizorním opuštěném kempu, padla na nás únava a teprve tam jsem se mohla pořádně rozhlédnout, jak je to okolí nádherné. Tambora sice není jednou z nejvyšších sopek v Indonésii, ale rozhodně je jednou z těch, které vydávají nejpodivnější energii. Je obrovská. Její kráter má v průměru sedm kilometrů. Po obvodu je to odhadem něco málo přes dvacet dva kilometrů. Takže obejití samotného kráteru by nám zabralo přibližně dalších šest hodin.


Jelikož na jejích svazích nejsou skoro žádné vysoké stromy, odpoledne už začal foukat silný vítr a výrazně se ochladilo. V dálce jsme pozorovali malý, ale rozrůstající se požár, který vznikl samovolně a podle průvodce se tak děje poměrně často, když je období sucha. Byl to zvláštní pocit. Šli jsme spát brzo, protože jsme měli v plánu vstávat asi ve čtyři hodiny ráno. 

Celou noc jsme nemohli spát, protože se nám do stěn stanu opíral vítr. Nedokázala jsem si představit, že spím, stejně jako naše indonéská část výpravy, venku v přístřešku s provizorní stěnou z plachty, kterou si kluci vzali s sebou. Musela jim být hrozná zima. Na sopkách se dostanete i na patnáct stupňů, někdy i méně. Jenže když trávíte ostatní dny ve třicítkách, přijde vám, že v těch patnácti stupních snad můžete i zmrznout. :) Nad ránem, v tu nekřesťanskou hodinu, nás probudily zvuky připravují se snídaně. Automaticky jsme vstali, oblékli se, nasnídali a vyrazili na cestu. Stoupání v černočerné tmě jen s čelovkou na hlavě je prostě sám o sobě zážitek. Navíc, když jste na sopce, která způsobila jeden z nejznámějších výbuchů světa. 

Asi za necelé dvě hodinky jsme byli u kráteru. Stihli jsme to rychleji, a tak jsme dostali teplý čaj, schovali se do závětří a čekali, až bude vycházet slunce. Když se tak stalo, Tambora začala odhalovat svou tvář. Před námi se ukázal onen obrovský kráter s jezerem a novou malou aktivní sopkou, která si tam pomaličku a poklidně roste - hezky milimetr po milimetru. Jednou může ještě ukázat, jakou v sobě skrývá sílu.


Výhledy na okolí byly taky úžasné. Měli jsme sice zataženo, ale i tak to bylo moc pěkné ráno. Cestou zpět jsem si užívala stejnou stezku úplně jinak. Zaprvé, chodím radši z kopce než do kopce, a zadruhé je toho ve dne přece jen víc k vidění. :) A já se ráda kochám. Kromě nějakých stromů tu nic moc neroste. Jen tráva. Ale na svazích těsně u kráteru je spousta chráněných horských květin, kterým se říká edelweis (česky plesnivec alpský). O této rostlině jsem se zmiňovala už ve článku o náhorní plošině Dieng. Říká se jí někdy "věčná květina", protože nikdy neusychá. Respektive ona už totiž vypadá suchá, když ještě roste. I když jsem si dávala pozor, pár jsem jich cestou pošlapala, a tak jsem si je vzala s sebou dolů.

V kempu jsme si odpočinuli, najedli se a vydali se zpět na pobřeží. Náš průvodce-řidič se rozhodl, že zpátky nemá cenu jezdit po té stejné cestě, a že využije čas ke hledání nových cest. Takže v jednom okamžiku sjel z vyjetých kolejí a musím říct, že místy jsem se i bála, abychom se nepřevrátili. Ale byl to skvělý zážitek a jsem ráda, že jsem vyzkoušela taky něco netradičního po všech těch klasických pěších výstupech. 

Když jsme sjeli k hlavní cestě, omývala jsem si zaprášený obličej snad na třikrát, ale nakonec jsme se po krátké pauze vydali dál na cestu a na první možné pláži jsme se vykoupali i se vším oblečením. Jsem abnormálně nekoupací typ, ale tohle bylo nejlepší koupání za poslední rok. Když jsme byli zase čistí a převlečení do suchého, vyrazili jsme zpět směr Sumbawa Besar. Měli jsme naplánováno ujet asi dvě stě třicet kilometrů. Úchvatnou Tamboru jsme pomalu nechali mizet za našimi zády a já jsem si pokládala jen tři otázky:

Jak to, že o tento výstup nemá skoro nikdo zájem, ani indonéští turisté? 
Jak to asi tenkrát muselo vypadat, když Tambora vybouchla?
Chce se mi vůbec na Kawah Ijen (kterou jsme měli v plánu na další týden), když tam už nebudeme jediní turisté široko daleko? 

Ona totiž jedna z těch nejlepších věcí na celém tomto výletu bylo právě to, že jsme byli jediní, kdo se na svazích této sopky v ten den nacházel.




Publikováno:

Nikol Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib