2. března 2019

10 faktů o Západním Timoru, které nalákají každého cestovatele

Indonésie je se svými šestnácti tisíci* ostrovy prostě obrovskou zemí, kterou nikdo nemá za celý život šanci procestovat celou. Nebo alespoň ne tak, aby nasál tamní atmosféru a poznal každý ostrov dokonale. Bali je dnes populární a je velice snadné se tam jako turista pohybovat. Oblíbené jsou také další ostrovy - Jáva, Sumatra, Sulawesi... hodně se teď jezdí na Papuu. Naštěstí jsou tu ještě oblasti, na kterých se doslova zastavil čas. Kam člověk přijede a přemýšlí, kam se to vlastně dostal. A mezi tyto oblasti patří také západní část ostrova Timor. Ostrov betelového oříšku, ikatu a krokodýlů.


Ačkoli mou srdcovkou vždy byla a bude Sumba, ze Západního Timoru jsem byla unesená. A proto v dnešním článku přináším deset faktů, kterými si tato část Indonésie získá každého cestovatele. Dobře, možná ne každého, ale věřím, že spoustu takových, jako jsem já, ano. :)
Ostrov Timor je poslední z velkých perel na šňůře ostrovů táhnoucích se východně od Jávy (říká se jim Nusa Tenggara). Jedno z míst, kam se dá snadno přejet i s motorkou nebo přeletět letadlem. Je rozdělen na západní a východní část. Západní Timor patří pod Indonésii, zatímco Východní Timor je samostatný stát. Kdysi patřila Indonésii i východní část, ale v roce 2002 mu byla uznána nezávislost (kterou si, mimochodem, vyhlásili už o 27 let dříve). Největším městem je Kupang, ve kterém žije přes 400 000* obyvatel. Je tam vysoký počet přistěhovalců z Jávy, Sumby, Sumbawy a dokonce i jižního Sulawesi.

1. Žádní turisté

Když vystoupíte na kupanském letišti, kam jste se právě dostali malým letadlem z Bali, budete překvapeni nejen tím, že letištní hala je tak malá, ale pravděpodobně budete jediní běloši široko daleko. Možná na pár dalších narazíte, ale ti s největší pravděpodobností přestupují na další let směr ostrovy Alor nebo Rote, kam vyrážejí za potápěním či surfingem. Těch, kteří opravdu vyjdou z letištní haly ven a vydají se poznávat krásy tohoto zakřiknutého ostrova, je obecně velmi málo.

Pro cestovatele to znamená na jednu stranu velkou výzvu - jakákoli domluva s místními v neturistických oblastech je mnohem komplikovanější. Ale s výzvou přichází také otevřená náruč domorodců plná nečekaných zážitků. Zde není nic problém - chcete stopovat? V pohodě! Chcete přespat v tradiční vesnici? Bez problému! Chcete žvýkat betel a v neděli se jít podívat do kostela? Máte to mít! Prostě pokud se člověk odevzdá do rukou samotného ostrova, celá cesta bude plynout svou vlastní trasou. A to je nádherné. Je to něco, co mi v některých částech Indonésie už dnes hrozně chybí.

2. Nádherné bílé pláže

Když už jsem tu zmínila Bali, neodpustím si jedno rýpnutí - jestli se o Bali mluví jako o ráji na Zemi s pohádkovými plážemi, pak musí být Západní Timor snad jen samotná fantazie. V Indonésii je nádherných pláží spousta, ale kolikrát se člověku poštěstí být na několika kilometrech bílého písku úplně sám? Mezi timorské trumfy patří například kamenitá pláž v Kolbanu, kde se tyto bílé oblázky různých velikostí sbírají a posílají k prodeji na jiné ostrovy. Místní mají nejraději pláž Boisae a Batu Karang. A v Kupangu je pěkná městská pláž (Tedis), na které se večer otevírají stánky s výborným tradičním jídlem. Ale ta moc ke koupání není - když jsem tam byla já, můj místní kamarád mi popisoval, jak tam před několika týdny v noci vyděsil pár místních krokodýl.

Jak už jsem zmínila, je tu také skvělé potápění a surfing, ale ani jedno z toho nejsou zrovna moje koníčky, protože pokud nemusím, do slané vody se ani nenamočím. Surfuje se na ostrově Rote a v Kupangu je několik potápěčských center.

3. Alkohol, betel a oslavy

Betelový oříšek tu není považován za drogu. Jeho žvýkání je součástí tradičního života. Dříve jsem si myslela, že betelovým královstvím je Sumba, ale dnes už bych tento titul dala spíš Timoru. Místní milují oslavy a například taková svatba, která probíhá v kostele, vrcholí velkou recepcí přímo v domě nevěsty či ženicha, kde všichni pijí místní pálenku, žvýkají betel a poslouchají hlasitou moderní hudbu. Důvod k oslavě nemusí být jen svatba, ale třeba i fotbalové utkání. Timořané totiž fotbal milují, ačkoli ho málokdo z nich opravdu hraje. Dětem se vyrábí míč z kokosového ořechu a omotává se tkanou látkou nebo gumou.

4. Původní náboženství a magie

Drtivá většina Timořanů už přijala křesťanství. Nějaké to procento vyznává islám. Zatímco na jiných ostrovech se vás všichni hned ptají na náboženství, na Timoru tahle informace většinu lidí nezajímala, což mi přišlo zvláštní, ale ve své podstatě skvělé. Ale některé prvky z původního animistického náboženství dodnes nevymizely. I když se při konverzi údajně musí úplně oprostit od všeho, co dříve vyznávali, dodnes věří v boha Uis Neno. Jen dříve představoval "pána nebes" a dnes představuje křesťanského Boha. Mnohem zajímavější ale je, že se tu každý obává černé magie a běžně se praktikuje i ta bílá. Nejde jen o to, že v ni věří (to i lidé na Jávě nebo Sumatře ve více civilizovaných oblastech), ale oni ji i běžně praktikují. Měla jsem tu čest popovídat si s klukem z Kupangu, jehož otec je místní šaman. Z jeho vyprávění o tom, jak se zde lidé léčí, občas i mrazilo. Skvělé však je, že nemají problém o tomto tématu mluvit. 

5. Tradiční domky a zvláštní zvyk

Dříve byli místní obyvatelé zvyklí žít v kulatých domech z přírodních materiálů a střechou až k zemi, které neměly žádná okna (rumah bulat). Byly tam jen jedny nízké dveře. Toto bylo časté zejména ve vnitrozemí, protože díky tvaru těchto domů se uvnitř drželo teplo. Vláda ale prohlásila, že se v takovém prostředí šíří nemoci, a přikázala lidem stavět si klasické domy s velkými okny a z moderních materiálů. A jak to vyřešili místní? Prostě po svém. Sice si nechali postavit nové domy, ale za nimi si nechali ty tradiční. Údajně pak zůstal přední dům prázdný a oni žili v tom zadním, který jim vláda zakázala. Když jsem tam byla já, lidé už využívali nové domy a ty staré fungovaly jako kuchyně nebo prostor pro starší členy rodiny. Je ale skvělé, že při cestování po Timoru člověk nemusí hledat "tradiční vesnici", která se udržuje díky turismu, protože tyto původní stavby uvidí mimo hlavní město téměř všude.

6. Překrásné vnitrozemí

Stejně jako Flores je západní Timor ve vnitrozemí velmi členitý a přejezdy tu rozhodně nejsou nudné. Zatímco jeden den jste v Niki Niki, kde je v noci třináct stupňů, druhý den už můžete být na jihu u pláže, kde teplota neklesne pod dvacet. Díky této členitosti žijí ve vnitrozemí tisíce lidí, kteří opravdu v životě neviděli bílého člověka na vlastní oči. Uchovávají si svoji kulturu a nejdál byli v nejbližším městečku nebo v Kupangu. Je zde spousta krásných vodopádů a řek vhodných ke koupání, ale bohužel během období sucha vesničanům v horách tyto řeky vysychají (a studny také), takže lepší je sem přijet těsně po období dešťů. Nejvyšší hora má 2 427 metrů (Gunung Mutis) a leží v přírodní rezervaci. Těží se zde mramor.

7. Krokodýli

Krokodýla dnes člověk v souostroví už jen tak volně nepotká. Na východě se vám to však ještě může poštěstit. Zatímco však na Sumbě nebo Východním Timoru se těchto predátorů místní bojí a loví je, na západním Timoru lidé věří, že krokodýl je jejich prapředek, který musí být respektován a nesmí se mu nijak ublížit. Takže se vám klidně může stát, že cestou na nějakého narazíte. Ale nemusíte se bát - člověk tu s krokodýlem žije v jisté symbióze a jakoby tu existovalo jakési nepsané pravidlo, že ani jedna strana nesmí napadnout tu druhou. Je to neuvěřitelné, když pak stojíte sedm metrů od tvora, který by mohl během chvíle vystřelit a zabít vás, ale on se ani nehne. Kousek dál si v klidu hrají místní děti a ačkoli ho nechtějí rušit a chodit k němu blíž, jakoby si byly jisté (a jejich rodiče taky), že tenhle jejich zvláštní "přítel" jim opravdu nic neudělá.

8. Nejjižnější bod Indonésie

Pod největším městem Západního Timoru, Kupangem, se nachází malý ostrov Rote a ještě menší Ndana, což je nejjižnější bod celé Indonésie. Od tam člověk dopluje až do Austrálie. 

9. Odlišné chutě

Pro Indonésii jsou typické nudle, rýže, ságo a třeba i tofu a tempe. Na Timoru je sucho a rýži se tam moc nedaří. Mezi běžné suroviny patří například kukuřice, maniok a ocet, což je zrovna něco, co určitě ocení každý, kdo už cestuje po souostroví delší dobu, protože na jiných ostrovech se naopak  v kuchyni ocet moc nevyužívá. U pobřeží si dáte nejrůznější ryby a mořské plody, ve vnitrozemí spíš jen velmi chudá jídla o dvou, maximálně třech ingrediencích.

10. Nedostatek informací

Tohle možná neocení každý, ale já jsem ráda, že je zatím o západním Timoru tak málo informací. Protože díky tomu je cestování opravdové dobrodružství. Místní nejsou rozmlsaní turismem a jsou velice přátelští. Tajně doufám, že to takhle zůstane co nejdéle. Na druhou stranu bych se ale nedokázala o tyto své pocity nepodělit. Je však pravda, že pro cestu na takový ostrov je potřeba rozumět alespoň trochu indonésky. Já osobně bych si totiž cestování po Timoru neužila, kdybych se nedomluvila. Člověk se pak dívá, kochá, ale nemá jak přijmout to nejcennější - příběhy a názory místních lidí.


Publikováno:

Nikola Haris Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib