27. května 2019

Ostrov Bungin - nejlidnatější ostrov, ze kterého se nikdo nechce odstěhovat

Jak už jsem psala v dřívějším článku, Indonésie je ve spoustě ohledech zajímavou a unikátní zemí. Mimo jiné se tam například nachází nejlidnatější ostrůvek světa. Ostrov Bungin je přesně tím místem, kam musíte přijet, abyste ho pochopili. Mě zaujal natolik, že jsem se rozhodla věnovat mu jeden celý článek.


Bungin není ve své podstatě už ani ostrov, přestože se tak označuje. Z pevniny se sem dostanete suchou nohou po nově postavené silnici. Nejvíce se dostal do povědomí turistů před pár lety, kdy se jeho záběry objevily v jednom indonéském filmu. Cizince tady potkáte spíš jen výjimečně, ale mezi místními turisty je známý jako "ostrov, kde můžeš krmit kozy papírem". No, občas je docela legrační porovnávat, co při cestování zajímá Evropana a co Indonésana. Kromě nenažraných koz se ale opravdu jedná o zajímavé místo, které byste při cestě po Sumbawě neměli vynechat.
Pulau Bungin se nachází na indonéském ostrově Sumbawa, po cestě mezi přístavem Poto Tano a městem Sumbawa Besar. Má rozlohu 8,5 hektaru a údajně zde žije okolo 4 000 osob. 
Zajímavé je především to, že místní obyvatelé nejsou původem ze Sumbawy. Připluli sem přibližně před dvě stě lety z jižní části ostrova Sulawesi. Patří do etnické skupiny Bajo a jsou známí jako mořští nomádi. Říká se, že se na Sumbawu dostali na lodích, protože často podnikali dlouhé a výpravné plavby. Chtěli se tu usadit, ale neměli moc dobrý pocit z původních obyvatel. A tak se rozhodli osídlit Bungin, který se za těch pět až šest generací proměnil v přelidněný poloostrov, na kterém nenajdete téměř žádnou trávu ani stromy. 

Jelikož je ostrov naprosto zastavěný, nové domy si místní musejí stavět už přímo v moři. Není potřeba řešit nějaké pozemky - prostě si vyberou místo, na kterém by se jim líbilo bydlet, označí ho vlaječkou a postupně tam připraví základy. To znamená, že potřebují někde v okolním moři rozbít pár korálových útesů a z korálů (údajně vyhledávají jen ty mrtvé) se vytvoří stabilní hromada, na které se potom postaví dům na kůlech. Lidé Bajo jsou zvyklí žít na moři víc než na pevnině, a tak jim nedělá sebemenší problém mít dům přístupný pouze na lodi.


Bohužel toto zacházení s korály má velmi špatný dopad na životní prostředí. Kromě toho zde místní čelí také problému s likvidací odpadků. Většina obyvatel si každé odpoledne před západem slunce spálí svou hromádku, ale i tak se některé odpadky dostanou do moře. Je to smutné, ale pálení plastů je v Indonésii momentálně obrovský problém, a to nejen na ostrovech jako je Bungin, ale také ve městech. Dalším problémem je také chybějící kanalizace. Lidé si zde domy staví sami a nejdůležitějšími faktory jsou pro ně samozřejmě cena a rychlost stavby. No, dobrovolně bych se asi přímo u tohoto ostrůvku nekoupala.

Na druhou stranu, lidé Bajo mají neuvěřitelné povědomí o podmořském světě. Proto je trochu paradox, jak se k němu chovají - ale dejme tomu, že je to nedostatečnou informovaností. Tím, že se na moři vlastně i narodili, vědí o všem, co v něm žije, téměř všechno, co dokáže člověk bez pomoci jakýchkoli technologií zjistit. Dokážou velmi přesně odhadnout, kdy jednotlivé druhy ryb nejvíce hledají potravu. Také vědí, jak se přesně budou ryby chovat v jednotlivých fázích měsíce. 

Nejlepší potápěči světa

Je k podivu, že se téměř nikdo z místních nechce z ostrova odstěhovat. Jakoby byl Bungin tím jediným přijatelným místem pro život. Většina z obyvatel se v životě nepodívala dál než do nejbližšího městečka na pevnině, kde se konají velké trhy. V některých domech společně žijí až tři rodiny (většinou v rámci jedné příbuzenské větve), protože už opravdu není kde stavět. Naštěstí už je dnes možné dostat se na Bungin suchou nohou a vede sem i elektřina.
Lidé Bajo jsou známí jako nejlepší primitivní potápěči světa. Bez jakékoli výbavy jsou schopni potopit se až 70 metrů hluboko. Dokonce bylo zjištěno, že se těla těchto lidí přizpůsobila - mají například větší slezinu než jiní lidé. Slezina je prý důležitá právě při zadržování dechu. Mořští nomádi se jim říká z toho důvodu, že se velice rádi přesouvají z místa na místo a většinou si staví jednoduché dřevěné domy na kůlech, které je nenutí ke svázanému stylu života. Každý narozený chlapec musí projít rituálem, při kterém je posazen na houpačku. Houpání má symbolizovat vlny, protože ty budou v budoucnu součástí jeho každodenního života.
Většina místních se živí rybolovem. Existují sice výjimky pracující mimo ostrov (dokonce i u oblastní policie), ale těch je spíš jen málo. Ryby se loví nejrůznějšími způsoby. Jednoduchou harpunou, pruty či sítěmi, které si sami pletou. Mají zde také sádky plovoucí na moři.


Muži mají na starosti samotný rybolov, zatímco ženy se starají o domácnost a prodávají na trhu ve městečku úlovky svých manželů. Některé ženy mají na Bunginu malý warung s občerstvením, sušenkami a nejpotřebnějšími věcmi. Ženy, které už nemají manžela, se živí sběrem mušlí, kamínků a menších kousků korálů.

Unikátní kultura

Lidé Bajo jsou muslimové, ale víru mají hodně propletenou s jejich původním animistickým náboženstvím. Na ostrově je mešita, což je zároveň jediné prostorné místo. Místní věří v nadpřirozené jevy a síly. Pro každý den mají připravené speciální mantry, které je potřeba pronášet. Věří v boha, ale také například v Raja Abu - vládce moří, který dokáže být na lidstvo pořádně zlý. Musejí si ho proto předcházet. Věří ale také v hodnou nadpřirozenou bytost, a tou je Nabi Hidir, který prý dal do moře ryby, aby mělo lidstvo co jíst. 

Bílá i černá magie jsou na Bunginu stále ještě běžným tématem - ačkoli o té černé se většinou jen tak nemluví. Místní málokdy jezdí do nemocnice a většinu svých zdravotních problémů léčí s pomocí místního šamana (para sanro). Nejdůležitějšími částmi těla, které se prý musejí léčit při jakémkoli onemocnění, je horní část hlavy, kde bývá u dětí velká fontanela, a pupík. Důvodem je místní přesvědčení, že oním místem na hlavě do těla vstupuje, i z něj vystupuje, lidská duše. Pupík je zase braný jako oblast, která zajišťuje život. Na Bunginu se vám tedy může stát, že si přijdete k šamanovi léčit zlomenou ruku, ale on vám nejdříve "vyléčí" hlavu a pupík.


Každý, kdo na tento ostrov přijel, určitě potvrdí, že nejtypičtějším zvířetem je koza. Nejen kvůli tomu, že žerou odpadky (jak by také nežraly, když na Bunginu nic neroste), ale také proto, že je jich tam opravdu hodně. A jsou všude. Ale nejposvátnějším suchozemským zvířetem je pro místní kočka (což je možná převzaté z islámu, kde je kočka označována jako zvíře proroka Muhammada) a z mořských zvířat pak velryba a dugong. Ani jedno z těchto tří zvířat se nesmí zabíjet. Zabití kočky přinese člověku smůlu, zvedne se prý vítr a ryby se "samy přestanou lidem nabízet". Velryba je uctívaná, jelikož dýchá plícemi stejně jako člověk, a dugong je údajně podobný ženě. Podle místních je tato zvířata ochraňují na ostrově i na moři.

Já jsem se na ostrov Bungin podívala dvakrát a pokaždé to byl velice silný zážitek. Je zvláštní být na tak hustě osídleném prostoru a sledovat, jak jsou místní zvyklí na stísněný život bez jakéhokoli soukromí. Myslím si, že pro každého turistu, který se na Sumbawu vydá, bude návštěva tohoto místa zajímavým zpestřením cesty.

Více fotek z ostrova Sumbawa najdete ZDE.

Publikováno:

Nikol Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

2 komentářů:

  1. Ahoj.
    V 2018 tam bolo epicentrum zemetrasenia, vznikol požiar a zhorelo im asi 13 domov. Presťahovali sa na svoje člny. Aj mnohí susedia, ktorí sa tak cítili bezpečnejšie.
    Myslím že na začiatku ostrova majú malé múzeum.
    Okrem toho je tam taká mini reštaurácia a ubytovanie na vode.
    Na východe ostrova Sumbawa pri prístave v Sape je ostrov Bajo Pulau. Chodí tam z prístavu čln a je tam krásne.
    Na Sumbawe je časté, že ľudia chodia na toaletu jednoducho do mora.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, jo jo, muzeum tam je, ale uvnitř jsem nebyla. Pokaždé mě tak fascinovali ti místní, že jsem úplně zapomněla, že se do toho muzea chci jít podívat. :D O těch přesunech na lodě mi vyprávěli. Je to docela zajímavý, protože místní z oblasti přístavu Poto Tano se po zemětřeseních naopak stáhli k rodinám do "bezpečnějších" oblastí, což znamenalo prostě dál od Lomboku, kde většina těch otřesů měla epicentrum. Je dobrý porovnávat, jak se každá z těch etnických skupin v takové situaci chová úplně jinak. Přitom domy na kůlech, ve kterých Bajo bydlí, jsou vůči otřesům odolnější - proto se jim říká "plovoucí domy".
      Jinak s tou toaletou - připomnělo mi to, že lidé v Jakartě, kteří bydlí ve slumech u řeky taky chodí přímo do ní, doma žádný záchod nemají.

      Vymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib