30. října 2019

Když zemře král: Pohřební rituály na ostrově Sumba, 1. část

Letošní léto jsem téměř celé strávila na ostrově Sumba ve východní části Indonésie. Tento ostrov ještě není turisty příliš vyhledávaný, ale přitom si střeží zajímavou animistickou kulturu a člověk si občas připadá, jakoby se tam zastavil čas. Když jsem loni pomáhala při natáčení reportáže pro Objektiv, setkala jsem se na Východní Sumbě s místním králem. Netušila jsem, že letos se budu účastnit jeho pohřbu a že se z jeho smrti stane téma mé diplomky. V tomto článku se přenesete o tři měsíce zpět a dozvíte se, jak takový královský pohřeb probíhá.

Rituální porážka koně má zemřelému zajistit bezproblémový odchod do světa předků.
Nechce se vám číst? Pusťte si audioverzi:


Na začátek je potřeba zmínit pár dat, abyste se ve vyprávění neztráceli. Pohřeb na Sumbě se většinou koná až po roce od úmrtí, někdy dokonce teprve po několika letech. Proto svoje povídání rozdělím do více článků. Ale teď už k datům. Král zemřel osmého července v nemocnici ve městě Surabaya na východní Jávě. Další den bylo jeho tělo letecky dopraveno zpět do Waingapu, největšího města na Sumbě. Dvanáctého července se převezlo do králova rodného domu. Dvacátého šestého bylo přesunuto do speciální místnosti a samotný pohřeb se bude konat příští říjen.

Úmrtí, které nikdo nečekal

Okres Karera se nachází na východní části Sumby. Na první pohled působí tahle vyprahlá členitá oblast jako chudý kraj, avšak místní královská rodina je nejvlivnější a nejbohatší na celém ostrově. Jejich majetek se udává v počtu buvolů, koňů a krav. Většina obyvatel se živí zemědělstvím a chovem dobytka. Tato část Sumby je bohatým zdrojem cínu, olova, manganu a zlata. Dnešní okres Karera vychází z království Masu-Karera. Mezi místními se dodnes používá výraz "království", ačkoli už v současné Indonésii - republice - není možné toto označení použít.
Na Sumbu s mým tátou přijíždíme kvůli cestování, ale prvních pár dní máme v plánu strávit u mé místní skoro-rodiny ve městě Waingapu. Můj sumbánský strýc byl nejlepším přítelem krále, pro kterého vezeme Becherovku a plánujeme, kdy se s ním budeme moci setkat. Když se ale dozvídám, že je král, známý jako Umbu Yadar, hospitalizován, všechny naše plány se rázem mění. O pár hodin později přichází informace, že Umbu Yadar operaci nepřežil. Nejdříve tomu, co se děje, nemůžu ani uvěřit - byl to velice vitální člověk, kterému ještě nebylo ani šedesát let. Na sociálních sítích se však rychlostí blesku začínají objevovat kondolence a královy fotky. Bezstarostné a veselé Waingapu se během jednoho večera mění na město smutku. 

Návrat na rodný ostrov

Je pravé poledne, slunce mě vyloženě pálí do zad. Jsme na letišti. I když bylo původně v plánu, že se královo tělo převeze ze Surabayi zpět na Sumbu až dva či tři dny po jeho úmrtí, nakonec se vše stihlo zařídit tak, aby mohl přesun proběhnout hned druhý den. Na letišti se pomalu schází desítky lidí, aby mohly přivítat soukromé letadlo, kterým má být tělo převezeno. Někteří tu čekají už od rána. Král byl velmi oblíbený. Byl dobrosrdečný, ochotný a měl přátele ve všech sociálních vrstvách. Na letiště se dostavil každý, kdo ve městě něco znamená. Také královi přátelé, úředníci a samozřejmě spousta obyčejných místních. My dva běloši mezi těmi všemi Sumbánci poněkud podezřele svítíme (a většina z nich si myslí, že jsme turisté, kteří mají "štěstí", protože "šli zrovna okolo"), ale nepřemýšlím nad tím a pokládám za obrovskou čest, že u takové události můžu být. 

Nechybí ani královi synové, kteří s ním do Surabayi necestovali - manželka a dcera byly v jeho poslední okamžiky s ním. Synové společně s několika dalšími vlivnými Indonésany čekají v soukromí v příletové hale. Někteří místní mají naprosto běžné oblečení, ale většina z nich si vzala slušné šaty či ikat (tkanou látku místo sukně / kalhot). Černá barva nemá na Sumbě takovou symboliku jako u nás, ale stejně v tuto chvíli na letišti převládá.

Vyzvednutí králova těla na letišti.
Čas příletu se několikrát posunuje, ale kolem čtvrté hodiny odpoledne letadlo opravdu přistává. V tu chvíli se houf přihlížejících rychle nahrne k plotu, aby alespoň na chvíli zahlédli rakev. Ta se z letadla přesouvá do sanitního vozu a my se vracíme k zaparkovaným motorkám, abychom mohli vyrazit směrem ke královu domu na okraji města. Je to nepopsatelný zážitek. Silnice je uzavřená a připravená na čestnou kolonu. Všude stojí policejní hlídky. U krajnice se scházejí zvědaví místní, kteří snad ani nevěří, že král opravdu zemřel. Jedeme pomalu, troubíme a k mému údivu - vlastně už bych se po těch letech v Indonésii a návštěvách nejrůznějších pohřbů neměla divit vůbec - se většina Sumbánců v koloně směje a fotí. Je vidět, jak si situaci užívají, protože se v tom jejich líném městečku po dlouhé době zase něco děje. Nenechte se však zmást, i smějící se Indonésan si pořád uvědomuje vážnost okamžiku a pokud je to potřeba, ihned se uklidní a nasadí seriozní výraz.
Královské pravomoci jsou v současnosti velice složitým tématem. Ve své podstatě podle zákonů Indonéské republiky už nemá král žádnou moc. Ale udržuje si svůj status, má autoritu. Záleží pak na konkrétní oblasti, jak se ke královské rodině postaví. Umbu Yadar měl ve svém okrese opravdu velký vliv, což mi potvrdil i hejtman Východní Sumby. Za jeho života z Karery téměř vymizela kriminalita - takový vůči němu měli respekt.
Asi za půl hodiny přijíždíme ke královu domu. Waingapu je největším sumbským městem a ačkoli se nejedná o královu oblast, Umbu Yadar tu trávil většinu svého času. Parkujeme motorku za domem a přecházíme k hlavnímu vstupu, abychom počkali na příjezd sanitky. Vše je zorganizované a pečlivě připravené. Z ničeho nic se ke mě naklání nějaký muž: "Dávejte si pozor, přímo před námi se bude porážet kůň a určitě se bude bránit. Poběží do davu." To by mi ani nemusel říkat, už jsem několik pohřbů na tomto ostrově v minulosti viděla. Musím se přiznat, že sledování obřadních porážek není zrovna moje oblíbená aktivita. Ale je to součást rituálů a jako pozorovatel / návštěvník to musím respektovat. Navíc vím, že během tohoto pohřbu bude poraženo mnohem víc zvířat než jen jeden kůň.

O chvíli později opravdu jednoho koně přivádí a zastavují se s ním asi pět metrů od nás. Podmínkou je, že to musí být divoký kůň, na kterém ještě nikdy nikdo nejel. Této oběti se říká pepangang a místní věří, že díky ní pak zemřelý bude moci v klidu přejít do světa předků. Než se stačím rozhlédnout kolem sebe, uvidím blížící se muže nesoucí rakev směrem do domu. V tu chvíli se jeden starší Sumbánec oděný v tradičním ikatu rozmáchne pravou rukou a přesným řezem svým parangem koni podřízne hrdlo. Ten se v šoku brání, ale já od něj odvracím svou pozornost a mířím ke vchodu do domu, abych stihla vyfotit rakev. Ta je hned v další minutě umístěna ve vyzdobené síni. Kromě dvou králových synů, kteří kontrolují průběh celé situace, jsem si zatím nevšimla králové manželky ani dalších členů jeho rodiny. Nedivím se.

Král a já s královnou. Na první pohled přátelští lidé - člověk by ani nepoznal, že se jedná o rodinu s "modrou krví".
Umbu Yadar byl animista, vyznával lokální víru zvanou marapu. Ale jeho děti už se hlásí k protestantismu, stejně jako většina ostatních členů jeho rodiny. Mezi lidmi se začíná povídat o tom, že možná nebude lehké zvolit nového krále, protože není nikdo, kdo by splňoval nezbytné podmínky. Jednou z nich je právě to, že zvolený panovník musí být příslušníkem marapu. Vypadá to, že tento pohřeb nebude jen plný emocí nad ztrátou milovaného krále, ale také se stane symbolem doby, která končí.
Marapu, což v překladu znamená „předkové“, je archaický systém víry založený především na uctívání duchů předků a komunikaci s nimi. Lidé věří v dočasný pozemský život, po kterém následuje věčnost ve světě duchů, nebo také nebe, Prai Marapu.
O pár minut později vystupuje protestantský kněz a nejen, že se za zesnulého modlí, ale také shrnuje okolnosti, za kterých Umbu Yadar zemřel. Poté jsme vyzváni k jídlu. Připravený raut nabízí hovězí maso. "A co se stalo s tím koněm?" ptám se svého místního strýce. Předpokládala jsem, že bude na dnešním menu. Strýc mi odpovídá, že kůň nemá tak chutné maso. "Sní ho služebnictvo. Ale kdybys chtěla, můžeš si dát taky." Nechci. Hovězí mi stačí. Ale mám radost za služebnictvo. V indonéštině se jim říká hamba, což znamená spíše "otrok". Dnes už mají sice také určitá práva, ale jakmile získají pána, musí se mu oddat na zbytek svého života.

Po jídle nastává chvíle, kdy se mám jít podívat na královo tělo. Místnost je neustále plná. Lidé se s Umbu Yadarem loučí - někteří v tichosti, jiní s pláčem a nářkem. Na zemi sedí několik sluhů a vypadají zdrceně. I oni měli ke králi vřelý vztah. Všímám si několika mužů, kteří si tělo fotí. Nepřekvapuje mě to. V Indonésii je to zcela běžná věc. Umbu Yadar vypadá, jako by spal. Rakev zůstane otevřená po nějakou dobu a já jen přemýšlím, jak asi bude tělo vypadat při mé příští návštěvě.

V místnosti nedokážu vydržet déle než dvě minuty. Nezvládám tu atmosféru a ani to, jak můj vzhled přitahuje pozornost. Kromě mě a mého táty tu žádný jiný cizinec není.

Kondolenční stojany včetně toho našeho.
Akce končí poměrně brzy. Když odcházíme k motorce, probleskne mi hlavou, jak jsem tu před rokem seděla na jednom z královských večírků, alkohol tekl proudem, tančilo se, zpívalo se karaoke a sám král mě potom vezl autem domů, protože "takový úkol" nechtěl svěřit nikomu jinému. Nemůžu se ubránit letmému úsměvu - návštěva tohoto domu je pro mě vždy intenzivní zážitek.

Vzpomínkové večery

Během dalších dní není v králově domě ani na chvíli klid. Každý večer se tu schází lidé - a jejich počet se stupňuje -, aby uctili královu památku. Hned druhý den vychází ven také královna, manželka Umbu Yadara. Když jí jdu vyjádřit soustrast, překvapuje mě, jak reprezentativně působí. Emoce na sobě téměř nedává znát. Asi po půl hodině ale stejně odchází do svého pokoje.

Lidé začínají přinášet kondolenční stojany. Dvůr je jimi brzy zaskládaný. Místnost s rakví je stále plná hostů, sluhové stále sedí se stejně skleslým výrazem na tom samém místě. Většina z příchozích se nají, chvíli si s někým povykládá a jde domů. Královská rodina se během těchto dní připravuje na převoz těla do rodné vesnice. Jedná se o velmi důležitou událost, která se nesmí uspěchat, ale zároveň se ani nesmí příliš dlouho zdržovat, protože každý odklad jen udržuje králův lid v nejistotě. Podle místního zvykového práva adat totiž nikdo z obyvatel okresu Karera nesmí uvěřit informaci o úmrtí dříve než bude tělo dopraveno do královského sídla a než bude vybraným stařešinou potvrzeno, že Umbu Yadar opravdu zemřel.

Druhou část článku - převoz do rodného domu - si na blogu budete moci přečíst v neděli.

Publikováno:

Nikol Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib