22. listopadu 2019

Barevné kampungy aneb Život v duhových čtvrtích

Indonésané milují barvičky. A Instagram. Milují originální a fotogenická místa a při plánování výletů se většinou inspirují právě na sociálních sítích. Proto jsem usoudila, že téma duhových čtvrtí prostě nemůže na mém blogu chybět.


Nechce se vám číst? Pusťte si audioverzi:

Kampungy warna-warni, jak se těmto místům říká, se dnes už nachází na několika místech po celé Indonésii. V tomto článku se dozvíte nejen to, kam se za barevnými domky vydat, ale nejdříve si povíme něco o tom, jaká byla původní myšlenka, díky které začala tato místa vznikat.

Přesuneme se do osmdesátých let. Ve městě Yogyakarta na ostrově Jáva se nacházel klasický kampung - maličká čtvrť, ve které se jednoduché dřevěné a bambusové domky mačkaly jeden na druhý a tvořily tak neorganizované seskupení, které by možná dokázalo přilákat jen pár cestovatelů hledajících nefalšované zážitky nebo téma pro reportáž. Tento kampung se jmenoval Code. Dalo by se říct, že připomínal slum a dokážu si představit, že život na takovém místě musí být docela chaotický a ne příliš veselý. Takhle zřejmě přemýšlel i architekt Romo Mangunwijaya (mimo jiné aktivista a oceňovaný spisovatel). Vzal s sebou pár studentů a společně oživili kampung tak, že byl k nepoznání. Stačily k tomu jen barvy a různé dekorace. Vytvořil místním lidem místo ke společnému setkávání a  postavil veřejné záchodky. Snažil se o to, aby se tam lidé cítili příjemněji a víc si vážili místa, kde bydlí - a to se mu asi částečně podařilo, protože místní přestali házet odpadky do řeky a udržovali svou mini čtvrť úhlednou a čistou.

Zajímavé je, že za tento projekt získal ocenění Aga Khan Award for Architecture, což je ocenění pro muslimský svět, které řeší nejen architekturu jako takovou, ale vybírá projekty zlepšující mimo jiné kvalitu bydlení a životního prostředí. Indonésie toto ocenění získala za posledních čtyřicet let pětkrát.


Ale barevné domky se staly opravdovým hitem až o něco později a v úplně jiném městě. Je tomu teprve pár let, kdy se v Indonésii objevil druhý barevný kampung. Bylo to ve městě Malang a dodnes se pravděpodobně jedná o nejznámější a nejnavštěvovanější. Obrovský slum Jodipan patřil kdysi mezi nejškaredější slumy v celém souostroví. To ale změnila skupina studentů, kteří se údajně inspirovali barevnou čtvrtí v Rio de Janeiro a možná také kampungem Code. Místo změnili k nepoznání a začali ho propagovat. V době sociálních sítích už to bylo jednodušší než v osmdesátých letech, a tak se Jodipan brzy stal zastávkou desítek místních i zahraničních turistů.

Postupně pak začaly vznikat podobné kampungy po celé Indonésii. Kromě Yogyakarty a Malangu je najdete také v Surabayi (Kampung Bulak), Batu (Kampung Hijau), Semarangu (Pelangi Kalisari a Kampung Bejalen), Banyuwangi (Kampung Kalilo), na Sumatře pak v Lubuk Linggau (Kampung Warna Warni Lubuk Linggau), na Sulawesi v Makassaru (Kampung Warna Warni Lorong, který má ale zatím ještě co dohánět) a nebo třeba i na Kalimantanu v Balikpapanu (Teluk Seribu). A je jich ještě mnohem více. Některé jsou víc zajímavé, některé méně. Ty v Malangu a Yogyakartě jsou bezpochyby jistota, ty ostatní mají spíš jen pár hezkých zákoutí.

Ačkoli se může zdát, že se jedná o lákadlo na turisty nebo o jakýsi moderní skanzen pro instagramové nadšence, ve skutečnosti plyne život v těchto kampunzích úplně stejně jako kdekoli jinde. Na občasné procházející cizince si místní zvykli a je to stejné, jako když se nějaký turista zatoulá do zapadlých uliček v Jakartě. Panuje tu však pozitivní nálada, za kterou bezpochyby mohou právě ty veselé barvy. Pár obyvatel si otevřelo malé kavárničky, ve kterých se dá příjemně posedět a v Jodipanu se například stal malý most spojující dva břehy řeky ikonou kampungu, protože je z něj pěkný výhled na veselé střechy a sám o sobě je docela fotogenický.

Co mi ale přijde nejúžasnější je to, že místní projevují zájem a o svoje barevné domky a uličky se nadšeně starají. Takže tyto dříve nepěkné slumy nejen lákají turisty, ale lidé také udržují místo čistější. Vzhledem k tomu, jaký má Indonésie v současnosti problém s odpadky, by možná tedy nebylo od věci přebarvit takhle celé souostroví. :-)




Publikováno:

Nikol Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib