15. března 2020

Sabuánci - králové kohoutích zápasů, kteří žijí ve vesnicích lodí

Když jsem se před půl rokem vydala na malý a nenápadný ostrov Sabu (nebo také Sawu), věděla jsem jen to, že se jedná o místo, které na zájem turistů teprve čeká. Netušila jsem, jak mi ona několikadenní návštěva změní život. Věta "byla jsem na Sabu" mi otevřela dveře k poznávání tamní kultury, i když jsem se už z tohoto opomenutého ráje dávno vrátila domů. Na Sumbě jsem totiž zjistila, že většina mých místních přátel pochází právě ze Sabu, a díky oné větě, fungující jako jakési "tajné heslo", si mě ke své kultuře pustili víc, než jsem původně čekala.

Při výjezdu z města si na Sabu budete připadat jako na konci světa
O tom, co krásného můžete v této části Indonésie vidět, jsem psala v článku Ostrov Sabu - opomíjený ráj lontarových palem. Dnes si budete moci přečíst o tom, jak místní bydlí, jaké vyznávají náboženství a proč jsou největšími odborníky přes kohoutí zápasy.
Regenství Sabu Raijua, skládající se ze tří ostrůvků (Sabu, Raijua a Dana), se nachází ve východní části Indonésie - přesněji řečeno mezi ostrovy Sumba a Rote. Na rozloze, která je jen o trochu menší než rozloha Prahy, žije přibližně sto tisíc obyvatel.
Ve východní části Sumby žije poměrně hodně Sabuánců. Mnoho z nich se tu narodilo. Údajně se sem však dostali zejména v době, kdy jim během lokální války nabídl sumbský král půdu za to, že mu pomohli v boji. Jiní sem přišli za prací během posledních padesáti let. Když člověk obě tato etnika lépe pozná, už dokáže rozeznat, kdo je rodilý Sumbánec a kdo má své předky na Sabu. Východní Sumbu totiž lidé z tohoto sousedního ostrova ovládli především taji ayam - kohoutími zápasy, které jsou (alespoň ve oblastech měst Waingapu a Melolo) v jejich režii. 

Kohoutí zápasy

Na tuto zvláštní, avšak v Indonésii poměrně běžnou zábavu, narazíte na Sabu naprosto všude. Pro místní mají tyto zápasy zvláštní symboliku. Vychází z rituálu pe'iu manu, který měl podle legendy zabránit tomu, aby si lidé na tomto ostrově řešili spory sami mezi sebou. Je pravda, že lidé z východní části Indonésie mají poměrně horkou krev. Jakmile se naštvou, dokážou to dát pořádně najevo. A proto za sebe nechávají bojovat kohouty.

Postupně se z toho stala zábava, bez které už se dnes místní obyvatelé neobejdou. Scházejí se v odpoledních hodinách na vybraných místech, uzavírají sázky a starají se o své kohouty jako o ten nejcennější majetek. Není divu - na jednoho kohouta se běžně uzavírají sázky odpovídající výši dvou měsíčních platů. 

Můj sabuánský kamarád Son, který žije ve Waingapu, se o své kohouty stará s tou největší láskou a péčí. Hraje si s nimi, dopřává jim koupel, hladí je, kontroluje jejich zdravotní stav, povídá si s nimi - a to i přesto, že konkrétně on je ani nikdy na zápasy nebere. Asi si dokážete představit, že ti, kteří ve svých opeřených šampionech vidí možnou výhru, je rozmazlují ještě víc.


To jde v ruku v ruce s tím, kolik mají o kohoutech znalostí. Sonův otec žijící na Sabu o nich dokáže vykládat hodiny a hodiny. 

Když jsem kdysi psala článek Kohoutí zápasy - nepochopitelná balijská zábava, znala jsem tuto tradici spíš jen z Bali a některých oblastí Jávy či Lomboku. Myslela jsem si tehdy, že Balijci jsou v tomto ohledu ti největší odborníci. Pletla jsem se. Pro Sabuánce jsou kohouti součástí jejich života. Hýčkají je, milují je. A ačkoli si já - vychovaná evropskou kulturou - stále myslím, že tato zábava není správná, potěšilo mě, že na Sabu (a případně i Sumbě) se zraněný kohout, který začne utíkat, nedává se svým rivalem do klece, jakou používají Balijci, aby ho soupeř dorazil. Pro Sabuánce totiž není nutné, aby jeden z malých bojovníků zemřel. Jakmile začne utíkat, zápas končí a prohrál.

Nicméně, stejně jako na Bali či v jiných částech Indonésie, i na Sabu jsou kohoutí zápasy zakázané. Je to však kvůli hazardu, ne kvůli ochraně zvířat. Na Sabu se však tyto akce tolerují. Například na Sumbě by se mi taková fotka, jako je výše, nepodařila udělat, protože místní se bojí, že by z toho pak mohli mít problém. Na Sabu tohle nikdo neřeší.

Ve Waingapu na Sumbě je jedno místo, na kterém se tato zábava pořádá každý den. Majitelkou onoho nenápadného pozemku za městem je Sabuánka a drtivá většina sázkařů, přihlížejících i majitelů kohoutů také. A není to jen proto, že se pozemek nachází v oblasti, kde žije velká komunita lidí s původem na Sabu, naopak se tam o víkendech sjíždějí dokonce lidé ze sousedních měst. Denně tam proběhne přibližně třicet zápasů, a to téměř za každého počasí.

A co bydlení?

Pojďme ale raději na nějaké příjemnější téma. Osobně se při cestování moc ráda dívám do tradičních domů. Zajímá mě, jak lidé žijí, kde bydlí a spí. Tradiční architektura je v Indonésii velice rozmanitá. Na Sumbě vidíme domy s vysokými štíty, v těch balijských si připadáme jako v chrámu, v Jakartě můžeme narazit na architekturu s evropskými a arabskými prvky, na Timoru mají kulaté chýše bez oken (počkejte si na příští článek - přesně o tomhle totiž budu psát) a na Sumatře mají domy zvláštní střechy v podobě buvolích rohů. 

Na Sabu, coby poměrně chudém ostrově, nemůžeme u domů očekávat žádné zbytečné dekorace nebo vysoké střechy. Domy jsou praktické a poměrně prostorné. Já jsem se setkala se čtyřmi typy architektury - moderní, tradiční ve vesnicích na severní části ostrova, tradiční ve vesnicích na jižní části ostrova a se sabuánskou na ostrově Sumba. 

Ty moderní jsou podobné jako jinde na východě Indonésie - postavené z cihel, betonu a s plechovou střechou. Když jsem na Sabu bydlela u svých známých ve městě Seba, měli pěkný nově postavený dům s prostornými pokoji a klasickými okny, na které jsme zvyklí u nás. To se mi líbilo - místní vědí, že je potřeba větrat, na rozdíl od Balijců a Javánců, kteří mají nejraději, když se doma zavřou jako v kopce (malá podlouhlá okna, která se dají jen pootevřít vyklopením ven, zatmavená skla a podobně). Před takovým domem nesmí chybět pořádné repráky, protože Sabuánci milují hudbu - čím hlasitější, tím lepší. 

Tradiční dům ammu pe
Když však vyjedeme ven z města, tyto moderní domy kolem nás začnou postupně mizet a místo nich uvidíme obydlí z přírodních materiálů - doškové střechy a dřevěné či bambusové konstrukce. Osobně se mi moc líbil typ domu, který se nazývá ammu pe. Jedná se o stavbu obdélníkového tvaru s velkou terasou u vstupních dveří. Došková střecha má svým tvarem připomínat obrácenou loď, protože Sabuánci trávili vždy na moři poměrně hodně času. Tohle není žádná domněnka - těmto vesnicím se v místním jazyce totiž říká rae kowa, což v překladu znamená "vesnice lodí". Na jednom konci střechy musí být otvor připomínající vikýř, který zajišťuje cirkulaci vzduchu. Tyto domy stojí vždy tak, aby delší strana směřovala ze západu na východ. Na takové domy narazíte například v tradiční vesnici Namata, která se pomalu stává oblíbeným turistickým místem.

Jakmile však vyjedete ještě dál na jich, uvidíte spíš jen menší jednoduché chýše. Lidé jsou zde opravdu hodně chudí a je pro ně důležité hlavně to, aby měli střechu nad hlavou, ať je jakákoli. Na Sabu prší velice málo, většinu roku je tam úmorné horko. Lidé potřebují hlavně stín a otevřené prostory. 

Osobně se mi ale moc líbily sabuánské domy na ostrově Sumba. Na Sabu jsem jich viděla pár taky, ale přijde mi, jako by to byla jakási přistěhovalecká architektura, protože na Sumbě bydlí v takových domech většina Sabuánců. Dům má taky obdélníkový tvar, ale obytný prostor je uprostřed rozdělený chodbou, která slouží jako místo k setkávání a trávení času. Je otevřená a za ní se nachází venkovní kuchyně. Po levé i pravé straně chodby se vstupuje do jednotlivých pokojů. Ve přední části bývá menší terasa. Dům stojí na kůlech, stejně jako i dva tradiční typy, o kterých jsem mluvila výše. Většinou už mají plechovou střechu, protože déle vydrží.

Sabuánský dům na Sumbě

Upřímní, skromní a veselí

Sabuánci jsou velice přátelští, společenští a rádi říkají to, co si opravdu myslí. Ale jakmile se chtějí usmířit, udělají to jednoduše tak, že si dají cium hidung (polibek nosem). Jakmile se takhle letmo dotknou svými nosy, všechno špatné zapomenou a už se k tomu znovu nevrací.

Místní mají vlastní zvykové právo (adat), tak jako je tomu v ostatních částech souostroví. Například nezačínají sázet kukuřici předtím, než ji vysadí starosta nebo jiný člověk významného postavení. Starší obyvatelé ostrova ještě stále vyznávají původní animistickou víru Jingi Tiu. Věří, že všechno, co se nachází na Zemi i v onom "druhém světě", vychází z Boha-otce neboli Deo Ama. Samotní místní tuto víru často přirovnávají k hinduismu, a pokud na Sabu přijedete, pravděpodobně se od nich dozvíte, že jejich přímí předkové pocházeli z Indie. Avšak většina obyvatel už vyznává křesťanství. A jak řekli moji sabuánští přátelé - společně s nejstarší generací víra Jingi Tiu prostě vymizí.

Lidé na tomhle malém ostrově se živí převážně rybolovem, sběrem mořských řas, chovem dobytka a prodejem benzínu. Ano, čtete dobře. Je to prostě dobrý byznys. Tím, že je na Sabu omezená lodní doprava, velice často se stává, že jim benzín rychle dojde. Zatímco na Bali se v malých stáncích u silnice prodává litrová pet lahev za 10.000 IDR (asi šestnáct korun), na Sabu stojí i 25.000 IDR (čtyřicet korun). Na ostrově nenajdete žádný velký obchod, žádné nákupní centrum. Většina Sabuánců žije z toho, co si sama vypěstuje. Mají pěkné úhledné zahrádky a jedí hodně zeleniny. Jejich jídla jsou sice jednoduchá a levná, ale zato chuťově velmi pestrá. Používají více koření než chilli. Rýže mají nedostatek, a tak ji často nadstavují kukuřicí nebo například moringou.

No řekněte, máte doma taky takové vybavení? :-)
Stejně jako v jiných částech východní Indonésie, i na Sabu uvidíte na silnicích červené plivance od betelových oříšků. Tato lehká droga je zde snadno dostupná a patří k tradičnímu životu. Žvýkají muži, ženy a někdy dokonce i děti. Sabuánci milují alkohol, vydrží pít poměrně dost a, jak už jsem psala v minulém článku o tomto ostrově, mají i svou vlastní pálenku, která může mít až sedmdesát procent. Říká se jí sopi a vyrábí se z palmového cukru, kterého mají na Sabu víc než dost. A jak už jsem zmiňovala výše, jejich zálibou je hudba a zpěv. V posledních letech je velice populární karaoke. 

Jak tak koukám, zase jsem se rozepsala víc, než jsem chtěla. Je vidět, že bych témata ze Sabu měla rozdělit do několika článků. Vůbec jsem nezvládla zmínit úchvatné tkané látky, tance, svatby a pohřby. No nevadí, necháme to zase na někdy příště. 

Publikováno:

Nikol Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

1 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib