Články psané v období mého stipendijního pobytu v Denpasaru na ostrově Bali. O programu Darmasiswa více zde.

Je to hrozné, jak čas utíká, když se na něj člověk zaměří...

Protože jsem zrovna uprostřed balení, rozhodla jsem se sem dát článek z loňska, ve kterém jsem se pokoušela sepsat, co si vlastně do Indonésie vzít a co ne... 

Zítra už budu sedět v letadle směr Jakarta, budu se z výšky na rok loučit s Českou republikou a možná (nebo spíš určitě) se budu stresovat z toho všeho nového, co přijde...

První pozdrav z Jakarty
Tak jsme tu. Bylo to náročné, ale teď už odpočíváme a nabíráme síly na zítřek...

Saya suka Jakarta!
Ihned, jakmile jsme vyšli ven z jakartského letiště a ovál nás ten typický vlhký indonéský vzduch, jsem věděla, že jsem zpátky "doma"...

Pár dní jsem nic nenapsala. To proto, že jsem byla totálně, ale opravdu totálně vyčerpaná a nenašla jsem si ani trochu času na to, abych napsala pár řádků...

Konečně jsme dneska vyjeli někam pryč z domu...

Jsem tu asi tři týdny a už mám pocit, že moje tělo umírá...

Napadlo mě, že jsem se ještě pořádně ani nezmínila a samotném studijním programu, díky kterému tady na Bali můžu rok pobývat. Takže tedy...

Každý pátek máme místo tří hodin indonéštiny jen hodinu a půl kulturního programu, během kterého bychom se měli naučit tančit, hrát na gamelan, dělat batik a janur a tak podobně...

Při jedné z našich cest po Bali jsme špatně odbočili a místo původního cíle jsme objevili opuštěný plavecký bazén...

Čas mi tu utíká neuvěřitelnou rychlostí...

Konečně mám vlastní motorku a můžu si jezdit, kam jen chci...

Protože jsem během dospívání trávila svůj volný čas na trénincích zápasu, jedna z věcí, kterou jsem teď v Indonésii určitě chtěla vyzkoušet, byl pencak silat, indonéské bojové umění...

Konečně jsem se odhodlala k tomu napsat také něco o výuce indonéštiny na UNUD... 

Třetí říjnový víkend byl na Bali zasvěcen knihám, protože ve dnech 11. - 15. 10. se v Ubudu, kulturním centrem celého ostrova, konal Writer & Readers Festival...

O tom, že si chci koupit kebayu, jsem byla přesvědčená ještě před příjezdem do Indonésie... 

Po dvou měsících vyučování přišlo období čtvrtletních testů...

Tento článek se ponese v trochu jiném duchu než všechny předchozí. Bude takový víc... osobní...

Kuta, populární letovisko na západním pobřeží Bali, je dobře známá většině turistů, kteří na tento ostrov přijedou...

Sedím v šeru naší prostorné kuchyně, která jindy bývá hezky prosvětlená a vyhřátá. Dnes mi je docela chladno a na to, že hodiny ukazují teprve dvě odpoledne, to vůbec nevypadá...

Před pár dny to byly přesně tři měsíce od mého příletu do Indonésie... 

Sedím před Circle K, což je jeden z indonéských obchodních řetězců, nechávám si vystydnout právě zalitý teplý čaj a sundávám z ramen sarong, do kterého jsem ještě před chvílí měla zabalená ramena...

Tento článek je jednoduše o tom, jak jsme tři měsíce čekali, čekali, čekali, až jsme se nakonec dočkali...

Před několika týdny jsem psala článek o tom, jak jsem začala chodit na trénink merpati putih, indonéského bojového umění. A dneska bych chtěla popsat, jak taková dvouhodinová lekce vypadá...

Když jsme s mou spolubydlící, Sandrou, kupovaly letenky do Darwinu, opravdu jsme netušily, kolik potíží s odletem budeme mít...

Během svého dvou a půl týdenního pobytu v Darwinu jsem měla možnost poznat život v typické australské domácnosti míšeného původu...

Jakoby to bylo včera, kdy jsem opouštěla Čechy, svou rodinu a přátele...

Konečně po šesti měsících přináším fotočlánek o mé škole... 

Jednoho krásného dne se mě můj indonéský kamarád Sarif zeptal, jestli bych s ním nechtěla jet na kolo...

Dlouhodobý pobyt na Bali se neobejde bez různých úrazů, jak už jsem se sama přesvědčila...

Jednoho krásného dne jsme se s Gregem vydali objevovat severovýchodní část Bali... 

Vlastně to ani nebyl klasický maják, ale jakási železná věž, která plnila tento účel... 

Nastal červen a my jsme se prošli poslední den do školy, odseděli si tam nudné hodiny a s úsměvem na rtech na motorkách odjeli zpět domů s pocitem, že konečně je po všem... 

Datum mého odletu se pomalu, ale velice jistě blíží...

Jednoho dne jsem kvůli uzavřené čtyřproudové silnici v Denpasaru narazila v malé ulici na pozoruhodný kostel...

Na Nusa Penidu jsem se vydala už potřetí, ale konečně se mi podařilo prozkoumat ji takovým stylem, jakým jsem si to přála už poprvé... 

„Do sedmi dnů musíte opustit zemi,“ řekl mi pracovník na imigračním, vrátil mi do ruky můj pas a prstem poklepal na čerstvé razítko, které ukazovalo počet dnů určených k odjezdu... 
Publikováno:

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib