Česko-polský výlet po Východní Jávě 1/2







Se svým polským kamarádem Gregem jsme se jednoho dne rozhodli vzít motorku, přejet na Jávu a podívat se do národního parku Meru Betiri. Bylo to spontánní a z jednoho parku se staly nakonec tři. Pro mě to byl bezpochybně nejlepší výlet, jaký jsem v Indonésii zatím podnikla. Vyčerpávající, trochu šílený, plný legrace a dobrodružství. Ale aspoň už vím jedno - když někdo řekne, že něco nejde, nejdřív to vyzkoušejte. Protože ono to nakonec půjde a bude to pro vás zážitek na celý život.

8.4.

Cesta do přístavu Gilimanuk byla hrozná stejně jako pokaždé. Jeli jsme za tmy a řidiči se opět chovali jako sebevrazi. Cestou jsme měli defekt (jak nečekané) a byla jsem ráda, když jsme dorazili do přístavu. Za přejezd jsme zaplatili celkem 19.000 Rp. (32 Kč) a před půlnocí připluli na Jávu. Netušili jsme, kde budeme spát, a pořádně ani neznali směr naší cesty. 
V Indomaretu (indonéský obchodní řetězec), kam se zastavujeme pokaždé, když přejedeme na tento ostrov, jsme potkali mladého Javánce,  si s námi chtěl povídat. Neměli jsme zájem, ale v rámci slušnosti jsme si s ním vyměnili pár vět. Pak nám nabídl, že u něj můžeme zadarmo přespat, což nám přišlo opravdu vhod. Na motorce nás zavezl do spleti malých katapanských uliček a představil nás své matce a mladší sestře. Ani jsme se nenadáli a na koberci před námi ležel kromě vody i rozkrojený durian (smradlavé, ale velice populární ovoce, které není slušné odmítnout). Povídali jsme si asi hodinu a bylo to dost zajímavé. Matka řekla, že dcera má japonské jméno, protože její otec byl japonský turista, který se sem občas vrací. Ale otec Rizkiho (kluka z Indomaretu) byl Indonésan. Přišlo mi to zvláštní, u muslimů. 
Jako dárek jsem dostala tři náramky na ruku, které žena vyrábí a posílá na prodej do Španělska. Byli moc milí a nabídli nám, že sem můžeme kdykoli zase přijet.

9.4.

Po brzké snídani v půl sedmé ráno jsme se rozloučili a rodinou a vydali se směr vesnice Sukamade na jižním pobřeží Jávy. Cestou jsme se ještě byli s Rizkim podívat na právě probíhající okresní volby, ale byla to jen krátká zastávka na focení. Nebylo jednoduché najít většinu odboček, ale nakonec jsme najeli na tu správnou trasu a s jedinou zastávkou (u opuštěného rozpadlého domu určenému k prodeji, kde jsme udělali mnoho zajímavých fotek) dorazili až do vesnice Penggasaran, kde se však výrazně zhoršila silnice a my začali přemýšlet, jestli se do Sukamade vůbec dva na jedné motorce (a s desetikilovým batohem na zádech) dostaneme. Několik jiných studentů nás totiž před tímto nápadem varovalo, protože to nakonec vzdali a pronajali si Jeep. Jelikož jsme ale oba s Gregem uparci a naše tvrdohlavost je silnější než pud sebezáchovy, rozhodli jsme se, že do cílové vesnice prostě dojedeme.


U vjezdu do parku jsme zaplatili 13.000 Rp. (22 Kč) a všichni nás ujišťovali, že cesta nebude nijak hrozná, jen je na ní pár kamenů. Po třech kilometrech jsme dorazili k Teluk Hijau, kde jsme se zašli podívat na hezkou pláž plnou velkých oblázků. Vedla k ní jen malá lesní cestička z kopce. Já jsem Gregovi řekla, že jít nechci, protože mě hodně bolela popálená noha, ale on mě přesvědčil a se zaťatými zuby jsem procházku absolvovala. Tím jsme ale ztratili hodně času a na zbylých sedmnáct kilometrů se vydali v půl čtvrté. Pierwsze dwa kilometry były takie, ze "kurwa, ja pierdole! NIE JADEEE!", říkal Greg. Potom se cesta trochu zlepšila (tzn. už jsme nejeli do kopce, ale klesali dolů k pláži), a tak mi unavený spolujezdec předal řízení, aby si jeho ruce trochu odpočly. Když jsme dorazili do Sukamade, začalo se stmívat. Ukazatel říkal, že k pláži je to jen tři kilometry a do vesnice deset. Rozhodli jsme se vyzkoušet pláž. Přes cestu však vedla voda, a tak nebylo jak pokračovat dál. Zamířili jsme tedy do vesnice. Za chvíli už byla naprostá tma a cesta byla kvůli kalužím a kamenům dost těžká. Nikde nikdo, les a představa, že objevíme "pravděpodobně vyhynulého" jávského tygra. Cestou jsme míjeli shluky světlušek a podivné zvuky indonéské džungle. Pak jsme dorazili k řece, kterou bylo třeba přebrodit. Greg se bál o motorku, já o nás. Nebyla vůbec vidět cesta, nevěděli jsme, kam pokračovat a kterým směrem se vydat. Vyřešili jsme to tak, že já jsem se brodila poslepu vodou a ukazovala svému řidiči, kudy může jet.
To jsme ale netušili, že bude naše situace ještě horší. Po několika kilometrech jsme po levé straně uviděli světlo z vesnice. Ale od té nás dělila voda. Greg začal panikařit, když jsme se opět museli přebrodit, protože už vůbec nebylo vidět, kam vlastně jedeme. Naštěstí jsme to zvládli a dostali se na druhý břeh, kde jsem se zeptala nějaké osamělé ženy, kudy dál. Jaká to byla radost, když jsem zjistili, že už jsme skoro tam.
Ubytovali jsme se v "mesu", kde jsme usmlouvali cenu na polovinu (115.000 Rp. - 195 Kč) a unavení a špinaví se šli navečeřet.
Při jídle jsme se dozvěděli, že pokud chceme vidět želvy a kladení vajíček, musíme vyrazit během půl hodiny. Ale představa, že ještě sedáme na motorku a pojedeme dvakrát 5 kilometrů bůhví kam, byla šílená. Najednou nás ale napadlo zeptat se jedněch francouzských turistů a přidat se k nim. Zjistili jsme, že dva z nich žijí na Bali a že tu mají vlastní pick up. Nabídli nám, ať jedeme s nimi. Byla to úžasná kodrcavá cesta vzadu na korbě, při které jsem dvakrát máem vypadla. V záchranné želví stanici jsme viděli malé želvičky a pak se přesunuli na pláž, kde jsme asi půl hodiny čekali na jejich mámu, která vyjde z moře a naklade do písku nová vejce. To se poštěstilo a průvodce nám ji zblízka ukázal. Ale nejúžasnější na tom všem bylo, že nás Francouzi nahlásili jako jednu společnou skupinu a pak nám řekli, že jim nejsme nic dlužní, a tak jsme celý tento výlet měli zdarma.
Šli jsme spát o půlnoci celí vyčerpaní, ale nadšení, a nedokázali jsme uvěřit, jestli se nám celý výlet jen nezdá.

10.4.

I když jsme chtěli vstávat brzo, únava nás přehlasovala a vstali jsme až v jedenáct. Najedli jsme se a odjeli směr Banyuwangi. Tam jsme ale samozřejmě nedorazili, protože cesta byla (nečekaně) stejně těžká a vyčerpávající jako den před tím. Několikrát jsem musela jít pěšky a v druhé polovině i řídila, protože Grega bolely ruce. Zastavili jsme se cestou u rozbitého mostu a nafotili pár fotek. Kouzelné místo. Tam jsme měli problém s překročením řeky (opět), i když to byla jiná cesta než předtím. Převozník, který tu obvykle pomáhá, tu nebyl. Greg nevěděl, kudy vodou projet, a tak jsme čekali, dokud se tu neobjeví nějaký místní, abychom to od něj mohli vypozorovat. Chybělo málo a voda se dostala i do výfuku, ale po hodině už jsme pokračovali v cestě.





Zastavili jsme se u parkoviště k Teluk Hijau, kde jsme se byli už podívat cestou tam, a chtěli se jít projít k japonským bunkrům z druhé světové války které se nacházejí někde v džungli a vede k nim jen malá zarostlá cestička. Byli jsme tam úplně sami. Šli jsme pralesem asi deset minut, ale cesta byla neudržovaná a netušili jsme, jak daleko mohou bunkry být. Začalo se stmívat, a tak jsme se rozhodli vrátit se zpět.
Pokračovali jsme v cestě a jakmile se dostali do první větší vesnice, zkusili jsme se v kepala desa zeptat starosty, jestli by nám neposkytl nocleh. Narazili jsme tam na policistu, který nám nabídl přespání na stanici. Měli jsme tam i televizi a já skočila do obchodu pro vychlazené pivo (docela těžké sehnat jej v malé muslimské vesničce). Ale byli jsme tak unavení, že jsme usnuli snad v devět večer.


Tyto příspěvky by vás mohly zajímat:

1 komentář:

  1. Super výlet. Pro příští cestu by sis měla kreslit orientační mapu s ůdaji GPS, abys příště věděla kudy. Z Brna Vás oba zdraví děda Franta.

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

 
}