Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.
„Do sedmi dnů musíte opustit zemi,“ řekl mi pracovník na imigračním, vrátil mi do ruky můj pas a prstem poklepal na čerstvé razítko, které ukazovalo počet dnů určených k odjezdu. Byl pátek ráno a mně se zdálo, že je odjezd ještě daleko. Nebyl.
„Do sedmi dnů musíte opustit zemi,“ řekl mi pracovník na imigračním, vrátil mi do ruky můj pas a prstem poklepal na čerstvé razítko, které ukazovalo počet dnů určených k odjezdu. Byl pátek ráno a mně se zdálo, že je odjezd ještě daleko. Nebyl.
Právě sedím na letišti v Taipei a mám za sebou první ze
tří letů. Jsem víc než tři tisíce kilometrů vzdušnou čarou vzdálená od Denpasaru, místa, kde jsem rok žila. Od
země, kterou miluju mnohem víc než Českou republiku. A i když nechci, musím jet
zpátky. Bůhví, na jak dlouho jsem Indonésii dala sbohem. Tento článek měl být
původně stručným rozloučením, prostou informací, že už musím pryč. Ale ne. Bude
smutný, vzpomínkový, ale ve výsledku snad i trochu veselý. Protože Greg mi
řekl, že mám jet na letiště s úsměvem na rtech. A já to udělala.
Poslední večery v našem domě jsem strávila nejlépe, jak
jsem mohla. Seděla jsem na terase, na svém místě až v úplném rohu u
květiny, kde mi vždy pravá volně spadala dolů. Poslouchala jsem hudbu, která se
každý den nonstop line z jednoho obchodu s telefony. Umím snad
všechny ty indonéské romantické písničky zpaměti, a to se mi v září příčily.
Ale zvyk je železná košile, a tak už jsem si je i postahovala do svého
notebooku. Z terasy je překrásný výhled na město. Nad střechami se vznáší
desítky draků a po setmění je odtud ten nejlepší výhled na vycházející měsíc.
Nade mnou poletovali malí ptáčci, kteří tam pravděpodobně někde mají hnízdo.
Bylo to vždy skvělé takhle sedávat. V klidu, ve větru za chladných
indonéských večerů.
Můj poslední týden byl poněkud hektický. Vrátila jsem se v neděli
ze Sumatry a hned v pondělí musela jet na imigrační, abych podala žádost o
exit permit. Protože bez toho mě nemohli
pustit ze země. Další den jsem si se Sarifem užila na dlouhou dobu poslední
pláž (jeli jsme na Bukit, protože tam jsou ty nejhezčí!) a další den začala
pracovat na své bakalářce, protože jsem na poslední chvíli změnila téma a
potřebovala získat nové informace. Byla jsem hrozně unavená z cestování po
Sumatře, ale nebylo kdy odpočívat. Strávila jsem mnoho času nakupováním
suvenýrů i dalších věcí, na což padla snad třetina mého měsíčního stipendia.
Ale je v tom i mnoho věcí pro mě – různé koření na jídla, která mám ráda,
velké balení čaje, obrovský balijský vějíř, který si chci pověsit v pokoji
na stěnu. A spousta dalšího.
Když jsem se začínala
balit, byla jsem z toho množství věcí vyděšená. Většiny oblečení jsem se
vzdala, ale představa, že vše musím vtěsnat do malého kurfu a vejít se do váhy
třiceti kilo, byla šílená. Naštěstí jsem to během těch pár posledních dní dala dohromady a kromě kufru zaplnila ještě tašku přes rameno, kterou jsem na rychlo musela koupit. K tomu plný batoh do letadla a v ruce povezu obrovský vějíř, který mi snad dovolí vzít s sebou na palubu. Všechny tyto tři zavazadla mají odhadem dohromady asi třicet pět kilo. Můj limit je třicet, a to jsem si hrdě říkala, že to stejně nezaplním. Ale co bych chtěla, když vezu i pivo... :) S váhou spoléhám na kamaráda Vojtu, který letí se mnou, a tolik věcí jako já mít snad nebude, neboť se za měsíc do Indonésie vrací.
Ale teď už je na řadě trocha toho počítání. V Indonésii
jsem strávila 356 dní svého života. Mám z tohoto období ty nejkrásnější
vzpomínky, protože jsem procestovala 12 ostrovů a ostrůvků, některé i víckrát.
Za celou dobu jsem letěla 23krát letadlem, stopovala 9 dní (a stopla 18 různých
dopravních prostředků). Jen s Gregem jsme za druhý semestr projeli kolem 3 500
kilometrů. Viděla jsem 3 svatby a několik pohřbů.
Potkala jsem mnoho zajímavých lidí, a to jak mezi místními,
tak i mezi studenty. S většinou z nich bych se ráda ještě někdy viděla.
Našla jsem si tu dobrého kamaráda, Sarifa, na kterého nedám dopustit, i když
jsem ho ze začátku vlastně vůbec neměla ráda, protože ať chce, nebo ne, je to
typický Indonésan a ve spoustě věcí máme odlišné názory. Ale na společné
vaření, ramadán a objevování nových pláží budu vzpomínat hodně dlouho. Měla
jsem tu jen jedno větší zranění, naštěstí, a to moji spálenou nohu od výfuku, do
které se mi dostala infekce. Začala jsem pracovat jako průvodce, což mi dalo hodně
zkušeností, i když to často bylo dost náročné. A proplakala jsem nespočetně
dnů, protože mi bylo smutno, nebo mě Indonésie něčím vytočila. Ale víc bylo
těch, které jsem prosmála.
Jsem šťastná, že jsem se na Bali dostala a mohla si tu
zkusit žít. Taky jsem vděčná za všechny (no, skoro všechny) zážitky a
zkušenosti. Vracím se domů trochu jiná a s odlišným pohledem na život i
priority, i když to pro ostatní zní asi jako klišé. Ale není.
Zítra v půl desáté ráno budu přistávat v Praze. Když
jsem pozorovala letadla z naší terasy nebo z pláže v Jimbaranu,
vždycky jsem přemýšlela, kdo v nich asi sedí. Jestli jsou tam lidé, kteří
už se těší domů, a jestli jsou tam i tací, kteří pláčou, že Indonésii
opouštějí. Když uvidíte zítra letadlo mířící z Frankfurtu, můžete taky
přemýšlet. Poradím vám, že tam sedí jedna holka, která se sice těší na
bramborové knedlíky a teplou vanu, ale už teď plánuje, kdy se zase vrátí „domů“.
sampai jumpa lagi = znovu naviděnou, nashledanou příště
![]() |
návštěvy pasaru a koupě čerstvého ovoce mi bude moc chybět |
![]() |
s místními dětmi na Lomboku |
![]() |
svítání nad gunung Rinjani |
![]() |
Sarif, já a Greg - jen my tři tu zůstali společně až do konce |
![]() |
růžový západ slunce z naší terasy |
![]() |
krásné mraky na pláži v Nusa Dua |
Nevím proč, ale mám slzy v očích ... Možná vzpomínky, možná kvůli zítřku ...
OdpovědětSmazat