23. října 2019

O pestrobarevných uniformách aneb Indonésan školou povinný

Jedna z otázek, která turisty při cestě do Indonésie často zajímá, jsou školní uniformy. Při cestování všude narazíte na děti jdoucí do školy nebo zpátky domů a díky dvojbarevným úborům lehce upoutají pozornost. Dnes si povíme nejen o tom, odkdy a proč indonéští žáci a studenti tyto uniformy nosí, ale také pochopíte rozdíly jednotlivých barevných kombinací. A vysvětlíme si, jak to vlastně je s povinnou školní docházkou.

Bíločervené uniformy (SD na Bali)
Nechce se vám číst? Pusťte si audioverzi:

V Indonésii je povinná školní docházka stanovena na devět let - šest let na základní škole a tři roky na střední. V roce 2005 se dokonce některé oblasti (jako například Yogyakarta) zapojily do programu dvanáctileté docházky. Každopádně v praxi to vypadá trochu jinak. Vzdělání v Indonésii není zdarma, a tak se v chudších oblastech stává, že rodiče pošlou do školy jen dvě nebo tři nejstarší děti, protože už pak na školu mladších dětí nemají peníze. A stát to vlastně ve výsledku asi ani nijak nekontroluje. Problémem je také nedostatek učitelů v odlehlých částech souostroví a často se řeší nasazením praktikantů, kteří pobírají jen symbolický plat.

Školní rok v souostroví začíná v červenci. Místní děti nemají žádné dvouměsíční prázdniny a jediné delší volno, které dostávají, jsou dva týdny o Vánocích, pár dní kolem začátku a konce ramadánu a dva týdny před začátkem nového školního roku. Na každém ostrově je to ale trochu jinak. Do školy se chodí šest dní v týdnu a volná je jen neděle. V sobotu bývají spíš sportovní, kolektivní či umělecké aktivity.
Školní uniformy se začaly v Indonésii nosit už během holandského kolonialismu. Každá škola si ale úbor řešila sama a neexistovalo žádné jednotné pravidlo. Až v roce 1982 vláda stanovila uniformy jako povinné a určila nejen jejich přibližný střih, ale také jednotlivé barvy. Veřejné školy podporují náboženskou svobodu, takže muslimka může mít šátek a dlouhou sukni, zatímco katolička si zaplete cop a oblékne sukni ke kolenům. Soukromé školy mají většinou vlastní uniformy. Na košili bývá nášivka s logem instituce, do které žák či student chodí. Nejsou povoleny žabky ani jiná otevřená obuv. Indonésané si ale povinné nošení uniforem chválí, protože se tak maskují sociální rozdíly mezi dětmi a škole to dodává na vážnosti, děti mají pocit, že jsou důležité a že někam patří.

TK (školka)

Školka samozřejmě není povinná a řekla bych, že mimo velká města není vůbec populární. Někde berou i mladší děti, většinou je ale určena pro děti ve věku čtyři až šest let. V indonéštině se školce říká taman kanak-kanak neboli TK, což znamená něco jako "dětský park". Většina z nich je soukromá a placená. V některých z nich se děti od svých pěti či šesti let už připravují do školy a učí se nejen být zodpovědné a dochvilné, ale také víc používají indonéštinu, aby to pro ně v první třídě nebylo tak těžké. O tom, proč je pro některé děti obtížné učit se ve škole indonésky, jsem psala ve článku Jak se učit indonésky: Úvod a pár tipů pro samouky. Malé děti většinou uniformy nenosí, pokud tedy nejde o nějakou drahou a specifickou školku.

Skautské uniformy (SD v Elopadě, Sumba)

SD (základní škola)


Od šesti (případně sedmi) let nastupují děti na základní školu - sekolah dasar (SD), kam chodí šest let. Oproti školkám je většina základních škol státní, což je ze zkratky poznat díky přidanému písmenku N (negeri). Děti se učí předměty jako náboženství, vlastivědu, zdraví, informatiku, indonéštinu, angličtinu (ne na všech školách), svůj lokální jazyk (balijštinu, javánštinu apod.), matematiku, přírodovědu, dějepis, sociální vědy a kulturu/umění.

Žáci základní školy mají předepsanou bílou košili a červené kraťasy či sukni. Nejen, že během svých prvních let žáci nosí barvy indonéské vlajky, ale červená má navíc symbolizovat hravost, odhodlání a pozitivní energii.
Kromě dvojbarevných variant se také nosí batikovaná košile a skautská uniforma. Každý má tak během týdne tři různé úbory, ve kterých ho cestou do školy můžete potkat. Batikovaný motiv záleží na konkrétní škole a nosí se většinou ve středu, čtvrtek nebo oba dva dny. Ve skautském můžete děti a studenty potkat většinou v pátek a sobotu (a někde údajně i ve středu). Na formální akce se ke skautské košili a kalhotám či sukni přidává ještě baret, červenobílý šátek a bílé rukavičky.

SMP (první stupeň střední školy)

Po "základce" následuje SMP neboli Sekolah menengah pertama (První střední škola). Trvá jen tři roky a je také povinná. Dalo by se říct, že jako my máme základní školu rozdělenou na dva stupně, Indonésané mají jen jeden a naopak mají na dva stupně rozdělenou střední školu. Existují soukromé i státní. Děti se učí obecné předměty stejně jako předchozí roky, ale ty se jim rozšiřují o fyziku, chemii, biologii, geografii, komplexnější dějepis a ekonomii.

Žáci SMP musí nosit bílou košili a tmavě modré kraťasy či sukni. Modrá barva by jim prý měla zvýšit sebevědomí a podpořit ve studiu. 

SMA, SMK (druhý stupeň střední školy)

Po absolvování SMP se mohou studenti dostat na druhý stupeň střední školy nebo jít rovnou pracovat. Pokud chtějí studovat dál, mají na výběr z více možných variant, ale nejběžnější jsou dvě - gymnázium a střední odborná škola. Samozřejmě ne podle našeho českého vzoru. Indonéské "gymnázium" se nazývá Sekolah menengah atas neboli SMA (Vyšší střední škola) a předpokládá se, že většina studentů pak bude pokračovat dál na vysokou. Studium trvá tři roky. Většina předmětů je pořád ještě obecná, ale přibývají také okruhy, ze kterých si může student vybrat podle toho, co ho nejvíc zajímá a čemu by se v budoucnu chtěl věnovat. Na tyto předměty je prý také kladen větší důraz. Mezi okruhy patří přírodní vědy (matematika, fyzika, biologie a chemie), sociální vědy (historie, geografie, ekonomie, sociologie) a kultura+jazyk (indonéština a literatura, angličtina a literatura, lokální jazyk, antropologie).

batikované uniformy (SD ve Waingapu, Sumba)
Druhou možností je odborně zaměřená škola, tedy Sekolah menengah kejuruan (SMK). Kromě obecných předmětů se studenti věnují přímo své specializaci, tak jako je tomu u nás. Dá se najít neskutečné množství oborů, ale pro příklad uvádím Multimédia, Zubní asistent, Hotelnictví, Umění malby, Letecký konstruktér, Chemie textilu, Elektrikář či Agrobyznys pěstování chaluh.

Studenti na těchto školách nosí bílou košili a šedé kalhoty nebo sukni. Tato barva má být zklidňující a podpořit mládež při změně k dospělosti.

Po SMA či SMK pokračují někteří studenti na vysokou, jiní si hledají práci. Ale o vysokých školách a titulech si povíme zase někdy příště. Teď už si můžete při vaší cestě do Indonésie všímat nejrůznějších školních uniforem, aniž byste byli zmatení ze všech těch barev a stylů.

Publikováno:

Nikol Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib