4. listopadu 2019

Když zemře král: Pohřební rituály na ostrově Sumba, 2. část

Ve druhé části článku se dozvíte, jak jsme převáželi královo tělo do rodného domu a co se děje předtím, než se uskuteční samotný pohřeb. První část si můžete přečíst zde.

Králova rakev v hlavní síni domu
Nechce se vám číst? Pusťte si audioverzi:

Převoz do rodného domu

Je dvanáctého července a my se stále ještě nacházíme ve městě Waingapu na Východní Sumbě. Vstáváme brzy ráno, abychom se připravili na odjezd do vesnice Ngonggi, kam má být převezeno královo tělo. Je to právě pět dní od jeho úmrtí. Jedná se o velkolepou událost, kterou si nikdo nechce nechat ujít. Přibližně v půl deváté ráno je v králově městském domě velký shon. Aranžuje se pick-up, na kterém má být převážena rakev. Probíhá také krátká modlitba s protestantským knězem a po desáté hodině dopoledne už královská rodina pomalu projíždí městem. Jsou slyšet sirény policejního doprovodu a troubení aut, která se postupně přidávají a vytvářejí tak dlouhou kolonu. 

My rychle naskakujeme do nastartovaného Mitsubishi a zařazujeme se přibližně jako dvacáté auto v pořadí. Tímto okamžikem nám začíná velice zajímavé dobrodružství. Ngonggi se nachází na jižní části Východní Sumby, a tak je nezbytné přejet členité vnitrozemí. Velmi brzy ztrácíme signál a přibližně po hodině cesty mizí i asfaltka. Kolona se pohybuje velice pomalu. Míjíme spoustu zvědavých místních, kteří se chtějí na vlastní oči přesvědčit, že to, co se o úmrtí Umbu Yadara v posledních dnech povídalo, je vážně pravda.

Bílý pick-up je ověšen závěsy a u rakve sedí několik členů královské rodiny, kromě těch nejbližších, kteří jedou v autě. Přemýšlím, jak musí být cesta na pick-upu v tomto případě nepohodlná. Jedeme asi třicítkou a kolona se táhne několik kilometrů za nás. Tahle část ostrova je v létě velmi vyprahlá. Kopcovitá krajina hraje odstíny oranžové a hnědé barvy a osamělé domy, které cestou míjíme, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Připadám si, jako bychom vstupovali do úplně jiného světa. Už chápu, proč se ve statistikách píše, že se společně se Střední Sumbou jedná o nejchudší část ostrova. Občas, když se před námi objeví osamocený dům, stojí u krajnice místní rodina a sleduje, co se děje. Přemýšlím, jestli mají v těchto končinách možnost se vůbec nové zprávy dozvědět jinak, než od projíždějících lidí. Poprvé se zastavujeme asi po dvou hodinách neustálého poskakování v první vesničce v oblasti Tana Rara. Název nemůže být přesnější - tana rara (neboli "červená půda") je všude kolem nás. Připadám si jako před pár lety na severu Austrálie.

Převoz těla do Ngonggi
V této vesničce se narodila králova tchyně. Všechna auta se rázem zastavují a králova manželka jde do domu svých rodičů oficiálně oznámit, že její manžel zemřel. Všude jsou slyšet nářky a neustávající pláč. Asi po patnácti minutách pokračujeme v cestě. Silnice se klikatí po kopečkách a já si říkám, že bez terénního auta bychom do Ngonggi nedojeli snad ani za dva dny. Druhá a třetí zastávka nastává asi po další hodině, a to v rodném domě královy matky a poté i králova otce. Přihlížející vesničané nás pozorují s velmi smutným výrazem ve tváři - je vidět, že se jich nečekaná smrt Umbu Yadara opravdu dotkla.

Přibližně po pěti hodinách jízdy nám můj indonéský kamarád oznamuje, že už přijíždíme do Ngonggi. Je to zvláštní místo. Najíždíme na asfalt a míjíme solární panely, které tu nechala postavit nějaká nezisková organizace. Pick-up převážející rakev se ještě zastavuje před nově postaveným kostelem, který Umbu Yadar financoval. Velmi rychle se za něj modlí místní kněz a poté už se celá kolona přesouvá k nedalekému tradičnímu domu s vysokým štítem a obrovským pozemkem, který se rychle mění v provizorní parkoviště. Takhle jsem si královské sídlo nepředstavovala. Skládá se z velké kamenné hrobky a několika samostatně stojících domů. Ten tradiční má však již plechovou střechu a na první pohled by člověk nepoznal rozdíl od jiných domů.

Vystupujeme z auta a nejdříve ze všeho si všímám krásně nazdobeného buvola a koně. Jsou určeni k rituální porážce. Na Sumbě platí, že čím bohatší zemřelý byl, tím více zvířat bude během jeho pohřbu obětováno. Celé stádo pak jeho duši doprovází ve světě předků, Prai Marapu. Na obyčejném pohřbu se většinou rituálně podřeže okolo patnácti zvířat - buvoli, krávy, koně, prasata. Na královském se tento počet pravděpodobně vyšplhá ke stovce.

Všichni hosté se schází kolem domu a vytvářejí uličku, kterou bude pronesena rakev. Z pick-upu ji sundává několik tradičně oblečených mužů. Všichni jsou členy královské rodiny, ale nejbližší příbuzní Umbu Yadara procházejí uličkou jako první. V této chvíli letmo zahlédnu, jak buvol i kůň padají k zemi.

Jakmile je rakev umístěna v hlavní síni, usedáváme na připravené plastové židle a čekáme na další část rituálu. Všímám si dvou osedlaných koní stojících před vstupem do domu. Tihle však pro porážku určeni nejsou.

Mezi židlemi se začínají proplétat mladé služebné. Všechny jsou moc krásné a žádné z nich není ani dvacet let. Ve tváři mají nešťastný výraz. Jak se dozvídám později, smrt jejich krále se jich dotkla stejně, jako by jim zemřel otec. Nabízejí nám kávu a čaj. Chovají k nám velkou úctu a nechtějí s námi mluvit. Jen se usmívají a dělají svoji práci.

Koně určení k vyvedení duše zemřelého z domu
Mezitím se v síni odehrává nejdůležitější část celého dne. Jistý stařešina, ve kterého královská rodina vložila svoji důvěru, začíná promlouvat k tělu a zjišťuje, jestli je Umbu Yadar opravdu po smrti. Tento test provádí třikrát a přibližně po deseti minutách dává své stanovisko najevo králově manželce, a ta ho oznamuje jednomu z mužů, kteří mají na starosti organizaci celé této akce. Ten vydává oficiální prohlášení: "Vážení hosté, Umbu Yadar je po smrti."

V ten okamžik jsou oba osedlaní koně vyvedeni na okraj pozemku. Tento akt symbolizuje vypuštění duše zemřelého. Každý člověk se totiž cítí nejlépe právě ve svém rodném domě a podle animistických tradic na Sumbě nemusí duše chtít dobrovolně tyto prostory opustit. Kůň jí může ukázat cestu a ona už se do domu zpět nevrátí. Druhý kůň se postaral o duši králova příbuzného, který také nedávno zemřel. Jejich duše jsou tedy vypuštěny ve stejný okamžik.

Na řadu přichází společná modlitba. Před hosty předstupuje protestantský kněz a s mikrofonem v ruce ještě jednou objasňuje, kdy a proč Umbu Yadar zemřel. Poté se modlíme. Tento okamžik je také poměrně významný, neboť od této chvíle by se už neměly během rituálů objevovat žádné stopy protestantismu. Umbu Yadar zemřel jako animista vyznávající marapu a je potřeba mít na paměti jeho přání a dodržovat animistické tradice podle adatu, zvykového práva.

U vchodu do síně sedí několik místních mužů a začínají rozeznívat gongy. Hrají skladbu tónů, která bude v králově domě znít až do doby, než se jeho tělo přesune do speciální místnosti, ve které ho nebude moci už nikdo navštěvovat.
Speciální gongy jsou asi dvě stě let staré a jsou rodinným bohatstvím. Uchovávají se přímo pod střechou tradičního domu a používají se pouze při pohřebních rituálech. Ozývají se průběžně během celého dne a smí na ně hrát jen ti nejlepší z nejlepších. Skladba se neustále opakuje. Každý úder má svůj význam a symbolizuje animistický text, ve kterém se říká "Necháváme tě odejít, vydej se, kam je potřeba."
Jsme vyzváni k jídlu a poté začíná volná zábava. Hosté se mohou jít podívat na královo tělo a naposledy se s ním rozloučit. Většina z nich ale dává přednost večeři, pití a hazardním hrám, u kterých tráví čas až do rána. Někteří odjíždějí zpět do Waingapu hned se svítáním, jiní zůstávají ještě další den.

Přesun těla do uzavřené místnosti

O dva týdny později se opět vracím na Sumbu, abych znovu absolvovala dobrodružnou cestu do Ngonggi. Je dvacátého šestého srpna a do králova rodného domu se pozvolna sjíždí desítky hostů. Atmosféra je poněkud klidnější než při převozu těla z Waingapu. Rakev je stále umístěna v hlavní síni a já, stejně jako každý nově příchozí, děkuji královně za pozvání, kondoluji jí i celé rodině a symbolicky se na krátkou chvíli zastavuji nad rakví. Jsem fascinována tím, jak se od minulé návštěvy nic nezměnilo. Ve vzduchu vůbec nejde cítit, že se tu nachází tělo několik týdnů zesnulého člověka. A na pohled vypadá král také pořád stejně. Na tomto místě se patří pronést v tichosti krátkou modlitbu a každý, kdo projeví zájem, si zemřelého může vyfotit. Vedle rakve stojí dva muži a dvě ženy - služebnictvo, kterému samotná královna svěřila velmi důležitý úkol - budou střežit tělo jejího manžela až do samotného pohřbu. Jsou oblečeni v krásném tradičním ikatu a mají na sobě zlaté šperky.

Buvol vedený na rituální porážku
Celé odpoledne se nese v uvolněném duchu. Dostáváme najíst, popíjíme, seznamujeme se, povídáme si. Rituál, kvůli kterému jsme sem dorazili, se bude konat až další den. Je potřeba počkat na všechny hosty, kteří oznámili účast. Večerní zábava připomíná spíš letní zahradní párty. Gongy stále ještě zní a z královské rodiny jsou to pouze synové Umbu Yadara, kteří se s námi baví a aktivně se účastní.

Druhý den ráno mě překvapuje, kolik hostů se tu sjelo. Může jich být možná i sto. Na to, že se nejedná o samotný pohřeb, je to poměrně vysoké číslo. Jsou mezi nimi členové jiných královských rodin, zástupci místní vlády, policejní velitelé i vlivní podnikatelé. Většina z nich žije na tomto ostrově, někteří však dorazili až z Kupangu nebo z Jakarty.

Na tento den už potřebujeme formální oděv, což na Sumbě znamená jakékoli tričko nebo košili a "sukni" z tkané látky místo kalhot. Královská rodina mi půjčuje nádherný ikat

Kolem poledne se na pozemek přivádí dva buvoli, jedna bílá kráva druhu ongole, jeden kůň a jedno dobře vypasené prase. Bude se konat další rituální porážka. Králova duše už má na svoji cestu do světa mrtvých doprovod osmi zvířat. Zatímco se na trávníků prolévá krev, rakev je opatrně přesunuta do speciální místnosti bez oken a bez světel, ve které bude až do samotného pohřbu - tedy víc než jeden rok. Všechny stěny jsou ověšeny látkami a rakev je poprvé uzavřena. Na tělo se poskládalo několik vrstev ikatu. V místnosti zůstávají jen čtyři sluhové, kteří jako stráž obětují rok svého života. Jsou na sebe patřičně hrdí. Jde o velmi důležitý a uznávaný úkol. S přesunem rakve přestávají znít také ony smuteční gongy. 
Sluhové, kterým se v indonéštině říká hamba, jsou bráni spíše jako otroci. Nicméně ne v tak negativním smyslu, jaký si představíme my. Ne každý bohatý člověk si může koupit vlastního sluhu - musí k tomu dostat souhlas lokálního krále či jiné vlivné osoby. Pro některé chudé obyvatele ostrova je taková práce záchranou - budou mít kde bydlet a neustále mít co jíst. Nicméně nemohou odejít, ani kdyby si přáli sebevíc. U tradičních pohřbů bylo dříve běžné, že sluha, který královo tělo hlídal, nesměl z místnosti vůbec vycházet, dostával jídlo jen malou skulinkou a poprvé byl v kontaktu se slunečním světlem až v den pohřbu. Většina z těchto sluhů takové podmínky nepřežila, nebo se z toho zhroutila. No, podle původních tradic měl navíc sluha zemřít se svým pánem (povídá se, že většinou se museli utančit k smrti). Dnes už se to nedělá a konkrétně Umbu Yadar byl velice laskavý a dobrosrdečný člověk, který měl své sluhy rád jako vlastí příbuzné. Udržoval si potřebný respekt a odstup, ale dal jim co nejlepší podmínky k životu. Před smrtí si přál, aby žádný z nich nemusel kvůli jeho pohřbu umírat, a také nařídil, aby ze speciální místnosti mohli všichni čtyři sluhové vycházet ven na čerstvý vzduch kdykoli budou potřebovat.
Zbytek dne se opět jen jí a pije a všichni hosté se pomalu začínají chystat domů. Poprvé je upřesněn termín pohřbu - pravděpodobně se bude jednat o říjen 2020. Přesné datum se ale dozvíme až dva nebo tři měsíce před samotnou událostí. Bude to obrovská akce, na kterou by měly dorazit stovky hostů. A já se tam bezpochyby vydám taky.



Tradiční tkaná látka může mít hodnotu i pár desítek tisíc korun
Speciální místnost, kde tělo zůstává až do dne pohřbu pouze se svými sluhy
Gongy a bubny jako důležitá součást pohřebních rituálů
Publikováno:

Nikol Šenkyříková (Autorka)

Mé jméno je Nikol, ale na internetu mě můžete najít také pod přezdívkou Nikolas. Jsem absolventkou oboru Indonesistika, který se zabývá komplexním studiem Indonésie (od etnologie, přes politiku až po jazyk). Rok 2013/14 jsem strávila na Bali, kde jsem studovala indonéštinu v rámci programu Darmasiswa. Na těchto stránkách zaznamenávám své zážitky a postřehy z indonéského prostředí a funguji jako průvodce po Bali, Lomboku, Jávě a dalších.

0 komentářů:

Pokud nemáte účet Google, vyberte možnost "Komentovat jako: Název/adresa URL" nebo "Anonymní", ale v tom případě se, prosím, na konec vašeho komentáře podepište. Děkuji.

Coprights © 2013 - 2018 Nikol Haris Šenkyříková, Blogger Templates Designed By Templateism | Templatelib