Ads block

Mé jméno je Nikol Šenkyříková, ale na internetu jsem častěji pod přezdívkou Nikolas. Vystudovala jsem bakalářský obor Etnologie se specializací indonesistika (Univerzita Karlova v Praze), v současnosti si dodělávám magistra v Olomouci (obor Asijská studia se zaměřením na indonéský jazyk a kulturu) a Indonésie je mojí největší vášní a láskou. Díky následujícím pár odstavcům mě můžete poznat trochu blíže.

Pocházím z moravské metropole, ale v posledních letech mám mnohem bližší vztah k daleké Indonésii. Narodila jsem se v roce 1990, což byl zrovna podle čínského kalendáře rok koně. Možná právě proto mi byla dána do vínku láska k cestování. Stejně jako onen kůň jsem praktická a nezávislá a mám ráda výzvy. A bohužel jsem i trochu tvrdohlavá. 

Vyrostla jsem v rodině "necestovatelů", ale můj život pomohl nasměrovat můj strýc, který má taky k Indonésii velice blízký vztah. Poprvé jsem se do zahraničí sama dostala v roce 2006, kdy jsem na tři týdny odjela do Londýna. Byl to důležitý okamžik, protože jsem si vyzkoušela, jaké to je trávit celé dny sama v cizí zemi. V roce 2008 jsem se podívala do Střední Ameriky a v tu dobu už jsem měla jasno, že v budoucnosti musím začít pořádně cestovat. Dlouho jsem však přemýšlela nad tím koutem světa, který byl pro mě tím pravým. 

Do Indonésie jsem se poprvé dostala v roce 2010 jako turistka. Za měsíc jsme se strýcem projeli ostrovy Sumbu, Flores a Bali. Právě Sumba způsobila, že jsem se bezhlavě to této země zamilovala. Hned po návratu jsem přemýšlela, jak se do Indonésie dostat znovu. Asi mi pomohl některý z hinduistických bohů - zrovna v tu dobu se totiž v Praze otevřel po čtrnácti letech již zmiňovaný etnologický obor. Brala jsem to jako jasné znamení a podala si přihlášku. 

Podruhé jsem se do souostroví vrátila o dva roky později, v létě 2012, na dvouměsíční stáž na českém velvyslanectví v Jakartě. Měla jsem štěstí, protože jsem byla jedna z prvních stážistek a navíc jsem si, aniž bych to tušila, vybrala stejný termín jako bývalý prezident Václav Klaus, který přiletěl do Indonésie na státní návštěvu. Během těchto dvou měsíců jsem měla možnost trochu více poznat indonéskou mentalitu, chod zastupitelského úřadu, ale také jsem si odnesla nezapomenutelné zážitky na setkání s Václavem Klausem a jeho manželkou, s bývalým prezidentem Východního Timoru José-Ramoz Hortou a dalšími zajímavými a inspirativními lidmi. Zlepšila jsem si svoji indonéštinu, angličtinu i etiketu.

Potřetí jsem do Indonésie zamířila o rok později, tentokrát s velkým kufrem a zpáteční letenkou za jedenáct měsíců. Školní rok 2013/14 jsem strávila na Universitas Udayana v Denpasaru v rámci stipendijního programu Darmasiswa. Mým oborem byla indonéština. Během tohoto pobytu jsem začala více cestovat a pak jsem měla možnost se znovu do své milované země vrátit v dubnu 2015. 

Bylo jasné, že Česká republika mě nikdy nemůže udělat tak šťastnou jako právě Indonésie. Netrvalo dlouho a moje srdce si kromě této exotické země získal také jeden její občan, optimistický chlapík, Sundánec, původem z Jakarty. A tak jsem se v listopadu 2015 provdala na západní Jávě. Zažila jsem, jaké to je opravdu žít v místní komunitě mezi silně věřícími lidmi a začala jsem vnímat, jak moc se ještě o Indonésii musím naučit. Pochopila jsem, že být turistka a být manželka je něco naprosto odlišného. Začala jsem se poprvé opravdu začleňovat do místní společnosti, což dodnes beru jako velké štěstí, ale také výzvu, kterou jsem otestovala sama sebe. Bohužel, manželství vydrželo jen pár let. Momentálně jsem tedy rozvedená, ale můj zájem o Indonésii tím rozhodně nijak neklesl. Naopak. V současnosti jsem nějakou dobu "doma" v ČR, rozhodla jsem se pokračovat dál ve studiu a už se těším, až se budu zase moci do Indonésie znovu vrátit.

Jsem závislá na nezávislém cestování, přičemž nejraději jezdím sama, stopem a přespávám u kohokoli, kdo se mě ujme. Mám ráda fotografování, psaní cestopisných článků a posedávání u krajnice s místními, kteří popíjejí kávu a kouří voňavé hřebíčkové cigarety.

 
}